Nevěděla jsem, kterou nabídku práce přijmout. Modlila jsem se, aby mi Bůh ukázal směr. A on odpověděl. Dnes vím, že mě vedl na místo, kde mohu být sama sebou – i jako křesťanka. A právě tím jsem nečekaně otevřela rozhovory o víře tam, kde bych to vůbec nečekala.
Stála jsem před složitou volbou. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout. Tak jsem se modlila. Zajímalo mě, co si o tom Bůh myslí. Bylo by to moudré rozhodnutí? Bylo by pro mě dobré? Nebyl by to krok vedle? Na druhou stranu by to byla minimálně velmi zajímavá profesní zkušenost. Přijmout, nebo nepřijmout?
Modlila jsem se otevřeně. V té době jsem hledala novou práci a chodila na pohovory. Pak přišly dvě lákavé nabídky. První, na kterou jsem původně plánovala kývnout, jsem nakonec odmítla. Setkání bylo sice formálně bez chyby, ale já jsem pociťovala výrazný vnitřní neklid. Nejprve jsem mu nerozuměla, protože se jednalo o dobrou firmu. Později jsem pochopila svoji intuici. Firma mi později volala zpět, jestli si to nerozmyslím, že se můžeme domluvit na detailech. ale já jsem cítila, že by to byla chyba, a zůstala ve svém rozhodnutí pevná.
Ohledně druhé nabídky jsem byla nejprve skeptická. Na pohovor jsem se dostavila s rozpaky – a přece tu pohovor vyšel lépe, než jsem čekala. Dodali mi záhy, že chtějí právě mě. Produkt byl z profesního hlediska velmi zajímavý, ale já jsem se v roli necítila. Nebo naopak – byla to výzva. Měla jsem smíšené pocity. Jsem na to dost odvážná? Vstoupit do prostředí, kde by málokdo čekal křesťana – někoho, kdo se v lecčem liší? Nekouřím, nevysedávám po nocích, vedu klidný, spořádaný život... Ale to přece neznamená, že jsem si vybrala špatně. Naopak – možná právě tím můžu ukázat, že existuje i jiný způsob života. A třeba bych nakonec sama byla příjemně překvapená, jak přirozeně všechno zapadne. Někdy stačí nevynášet ukvapené soudy a zbavit se předsudků.
Na jedné bohoslužbě jsem Boha znovu požádala o jasný směr: „Co mám udělat? Přijmout tu práci, nebo ne?“ Hloubka modlitby mi přinesla očekávání. Odmítala jsem zanechat odpověď jen v intuici. Cítila jsem vnitřní napětí a chtěla mít jasno.
Pak to přišlo. Jako blesk z čistého nebe mě zasáhla myšlenka: „Ale já Tě tam chci.“ Ztuhla jsem. Přeběhl mi mráz po zádech. Tak jasná a rychlá odpověď – v duchu jsem se rozhodla: „Dobrá. Bohu budu důvěřovat.“ Přesvědčila jsem se, že se neopakuje špatná zkušenost. Volba mi přišla trochu zvláštní, ale zároveň osvěžující a neotřelá. On ví všechno nejlíp. Navíc mě v mém rozhodnutí podpořil manžel i přátelé – což mě neskutečně povzbudilo.
Druhý den jsem firmě zavolala a domluvili jsme se na mém nástupu. V sobě jsem cítila jen pokoj a dobrý pocit: udělala jsem dobře. První dny v práci byly skvělé: nadšení, vstřícné prostředí, rychlé zapadnutí do týmu, dobré fungování společné práce.
Postupně si ale kolegové začali všímat, že se od nich výrazně odlišuji: nekouřím, nechodím ven, vedu spořádaný život… Přemýšleli, kdo vlastně jsem. Ale zároveň jsem byla přátelská a otevřená. Spojily nás společné zájmy. Několik kolegů mi poslalo žádost o přátelství na Facebooku, kde mám v profi medailonku uvedeno, že jsem křesťanka. Zvědavost vydržela krátce, pak přicházely otázky. A rozjely se zajímavé debaty.
Například jedna z kolegyň mě pozvala na oběd. „Na Facebooku jsem si všimla, že jsi křesťanka. Chtěla bych o tom vědět víc,“ řekla mi. Nechala jsem jí prostor, zodpovídala jsem její otázky. Měla zkušenosti s Bohem sama – což bylo překvapivé. Zpočátku jsem ani nemohla uvěřit, že jsem ve své práci mluvila o víře tak otevřeně, téměř na dřeň. Co všechno je za tím? Jak to vnímám já? A jak to žít?
Byla jsem mile překvapená a opravdu jsem cítila radost. Těšilo mě, že moje odpovědi přijala přirozeně – bez překvapení. Od té doby si sem tam vyměníme pár slov. Skoro pokaždé se mě ptá na život v církvi a na vztah s Bohem: „Dá se to vůbec?“ „Jak se to dělá?“
Postupem času jsem měla podobné rozhovory i s dalšími lidmi. Nikdy jsem nezaznamenala negativní reakci či opovržení. Jeden nepříjemný moment jsem zaznamenala před několika lety – dodnes na mě působí – ale díky odvaze mého manžela se učím vycházet ze své komfortní zóny. On mě motivuje: neohroženě stát za svým . Díky tomu se posouvám tam, kam jsem si myslela, že nikdy nebudu.
Těším se na další nové zkušenosti, nové debaty o Bohu – všude tam, kde bude šance. Chci být spontánní i transparentní. Taková, jaká skutečně jsem – a nestydět se za to.