Dlouhověkost donutí státy přepracovat sociální systémy. „Pracovní ageismus“, kterému čelí převážná část populace nad 55 let, se podle odborníků musí změnit. S nízkou porodností není současný stav udržitelný. „Tradiční tripartitní sekvence – vzdělání, práce, důchod – již neodráží realitu života,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org Rosette Farrugia-Bonellová, zástupkyně ředitele Mezinárodního institutu pro stárnutí OSN. Podle ní bude třeba, aby stárnoucí generace dostávala druhou a třetí šanci na vzdělání, rekvalifikaci a flexibilní návrat do zaměstnání.
Podle odhadů bude v roce 2050 žít na světě 459 milionů lidí ve věku 80 let a více, což je téměř trojnásobek počtu roku 2021, kdy jich bylo přibližně 155 milionů. Populace stárne nejrychleji v Evropě, Severní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu. Tedy na Západě. Jak s tím budou muset tyto regiony pracovat?
Je to tak. Na Západě bude vlastně už za pár let velké množství lidí ve věku 60 plus. A tito lidé mají potenciál žít dalších třeba třicet čtyřicet let. Brzy nebude zas tak výjimečné dožít se stovky. Podstatné je, že stárnutí není ani na Západě homogenní. Jsou „staří“ lidé, kteří jsou v dobré zdravotní kondici a schopní učit se novým věcem. Pak jsou lidé ve stejné věkové kategorii 60–70 let, kteří už mají řadu zdravotních problémů. Nicméně je třeba počítat s tím, že díky vědě a medicíně se čím dál větší počet lidí bude udržovat na úrovni dlouhého „středního věku“ a proto je nutné s tím počítat a začít bojovat proti ageismu. Nebude na pracovním trhu udržitelný.
[caption id="attachment_141133" align="aligncenter" width="498"]
Rosette Farrugia-Bonellová. Foto: Tereza Engelová / HlídacíPes.org[/caption]
Jistě máte pravdu. Já se jako téměř padesátnice rozhodně necítím na to, že bych měla jít za deset let „do důchodu“. Na druhou stranu, a to i navzdory postupující medicíně a vědě, stárnutí přeci jen přináší řadu problémů. Paměť slábne, rostou také počty onemocnění různými typy rakovin. Podle nových statistických údajů třeba v České republice přibývá se „stárnutím“ populace lidí nemocných demencí. Konkrétně do roku 2050 má být jejich nárůst každou dekádu o dvě třetiny vyšší..
Ano, víme, že počet lidí žijících s demencí se zvýší napříč západní Evropou. Zejména v rámci skupiny populace nad osmdesát let.
Předpokládám, že je to dáno právě biologicky ?
Demenci bychom nikdy neměli spojovat se staršími lidmi. Neměli bychom ji spojovat se stárnutím, protože víme, že demencí trpí i mladší ročníky. I mladým lidem může být diagnostikována demence. Faktem zůstává, že většina stárnoucí populace demenci nemá a je v pořádku. Stárnutí je přirozený proces a nikdy by se nemělo spojovat s nemocí.
To ale úplně neodpovídá statistikám, nebo ano?
Zakládá se to na důkazech. Ale jak jsem řekla v úvodu rozhovoru, za prvé je důležité vnímat, jak je tato skupina rozmanitá. Za druhé, stárnutí by nikdy nemělo být přirovnáváno k demenci nebo nemoci, s čímž souvisí i třetí bod, a to již zmíněný ageismus. Protože ten je vytvářen společností. Tím, jak ke stáří přistupuje, co si s ním spojuje. Naše smýšlení se odráží v tom, jak pak jednáme. Domníváme se například, že starší lidé se už nemůžou naučit zacházet s novými technologiemi, že jsou všichni křehcí nebo budou „za chvíli“ dementní. Jenže pak se k nim chováme tak, že je chceme chránit, umístíme je do jejich bublin, kde se ocitnou tak trochu mimo realitu a vytváříme tak společenský kontrast stárnutí. Přitom stárnutí je přirozený proces a jakmile to tak budeme vnímat a odstraníme ageismus, odstraníme také diskriminaci na něm založenou.
Je potřeba, aby státy začaly uplatňovat politiku aktivního stárnutí. Aby bojovaly proti ageismu a zajistily, aby lidé, kterým je teď kolem padesátky, mohli pokračovat v pracovním procesu. Aby se pro ně vytvářely nabídky na pracovním trhu. Protože lidé nad padesát už jsou dnes v mnoha oborech „odepsaní“, těžko hledají na trhu práce uplatnění.
Kolega, který pracuje v marketingu, mi říkal, že například v jeho oboru je člověk „neperspektivní“ už v podstatě kolem čtyřicítky. Co ale s tím?
Pokud bude existovat systém, který bude umožňovat snadnou a rychlou rekvalifikaci, budou se vytvářet aktivní pobídky pro firmy a zaměstnavatele a rozšíří se povědomí, že starší lidé můžou být pro zaměstnavatele benefitem díky svým zkušenostem, vědomostem, schopnostem vést kolektiv a odhodlání, pak se tento přístup změní. Musí se změnit.
Protože když se podíváte na demografii, jasně z ní vyplívá, že populace Evropy stárne. Lidé žijí déle, míra porodnosti klesá. Takže pracovní síla se bude zmenšovat. A co se pak stane? Staří lidé budou závislí na mladých.
Tak to funguje dnes. Jenže těch starých bude čím dál tím víc…
A pokud budou staří závislí na důchodech, pak je systém neudržitelný. Státy si nebudou moc „důchodce“ dovolit.
Takže musí rychle začít vytvářet politiku aktivního a „pracovního“ stáří.
Máme tady rostoucí skupinu lidí, která je stále zdravá, která je stále aktivní, která má odborné znalosti, a i když ne všichni, tak mnoho z těchto lidí je ochotno pokračovat v pracovním procesu, být společnosti prospěšný.
Zní to sice zajímavě, ale jak tuto vizi přijímají nebo naplňují lidé, kteří o tom rozhodují? Tedy politici a zaměstnavatelé?
Je potřeba šířit povědomí a uplatňovat to jako strategii.
To sice ano, ale mě například zajímá, jak se tato vize a strategie bude týkat třeba mé generace, tedy lidí narozených v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Stihnou ji vlády převést do aktivní politiky už pro nás?
Můžu například zmínit aktivní strategii, kterou máme na Maltě, kde pracuji?
Jistě.
Na Maltě zřídili post parlamentního tajemníka pro péči o seniory, který řešil i téma stárnutí, už v roce 1987. Dnes funguje celé ministerstvo, které se procesem stárnutí zabývá. Vloni zahájilo toto ministerstvo druhou fázi strategie aktivního stárnutí. Tato strategie je založena na třech pilířích. Prvním pilířem je sociální inkluze, tedy, že všichni staří lidé jsou stále součástí společnosti, jsou do ní zahrnuti.
Jak se to zařídí?
Zaprvé je třeba propojit minulost se současností, a to ve smyslu, že je potřeba šířit povědomí o tom, jak váš životní styl ovlivňuje stárnutí a stáří. Je prokázáno, že lidé, kteří měli celoživotně nižší příjmy, hůř se stravovali, měli méně pohybu atd. se ve vyšším věku cítí více vyloučeni ze společnosti. Takže musíme myslet nikoliv na to, co dělat pro staré lidi, když jsou staří – protože nikdo se neprobudí jedno ráno a najednou si řekne, že je starý – ale na celý proces. Stárnutí je proces a musíme na něj lidi připravit. A připravit se dají třeba tím, že zavedeme celoživotní vzdělávání. Umožníme i starším lidem, aby se mohli vzdělávat, včetně tzv. třetího a čtvrtého věku.
V Česku jsou sice tzv. univerzity třetího věku čím dál populárnější, ale je to v podstatě koníček, způsob, jak zabít volný čas, není to reálná rekvalifikace, nedostanete tam diplom v „novém oboru“, tudíž uplatnění na pracovním trhu vám nezajistí.
To se neděje ani na Maltě. Tam také nedostanou studenti univerzity třetího věku diplom, ale podstatné je, že jsou součástí aktivní společnosti. A co se týká trhu práce, vláda aktivně pobízí firmy, aby rekvalifikovaly zaměstnance. Samozřejmě je to na zvážení konkrétních ředitelů firem, ale začíná to nést výsledky. Lidé v důchodu často pracují na částečné úvazky, firmy tolik nestojí a výdělku pobírají svou penzi.
Neměly by se ale právě důchody snižovat? Z hlediska zmiňované ekonomické udržitelnosti..
V rámci systému jsou zavedeny kromě státních penzí i privátní penzijní pojištění. Takže mladí lidé si už ze svých platů šetří na penzi.
Tak ono jim asi nic jiného ani nezbyde, protože důchodový systém podle mnoha ekonomů zkolabuje… Respektive nebude ve stávající podobě udržitelný.
Ano. Na Maltě tedy mladí lidé šetří už teď a doufáme v zavedení nějakého kombinovaného systému. A i z toho důvodu bude třeba zvýšit hranici věku odchodu do důchodu. V současné chvíli to je 63 let pro muže i ženy. Tento věk se má zvýšit na 65, ale i to bude podle odborníků málo, takže předpokládám, že časem se zvýší až na 70 let.
Mluvila jste o třech pilířích politiky aktivního stárnutí. Prvním byla společenská inkluze starých lidí. Jaké jsou ty zbývající?
Boj proti stárnutí. Ten je procesován programy na podporu zdravého životního stylu, na podporu zdraví obecně. Na Maltě je také silně podporováno stárnutí doma. Což je zajišťováno podpůrnými programy sociálních služeb, které jsou silně dotovány.
Což je ale také ekonomicky neudržitelné?
V dlouhodobém horizontu to je pravda. Ale cílem je, aby se lidé začali na placení těchto služeb podílet. Aby to půl na půl. Řada těchto programů je provozována privátním sektorem. Vládní programy a privátní programy spolupracují.
Sociální začlenění, zdravé stárnutí a třetí pilíř?
Třetím pilířem je rozmanitost. Snažíme se zaměřit na starší osoby LGBTQ komunity. Ti jsou totiž z generace, kdy byla jejich orientace často tabu a ve stáří jsou pak ještě více ostrakizováni, takže máme podpůrné programy na jejich důstojné stáří, což se týká zvláště těch, co pobývají v domovech důchodců.
Což mě ještě přivádí k otázce, kdo jsou lidé, kteří o stárnoucí populaci pečují. Hovořila jsem na to téma s gerontologem z Německa a tam například služby ve zdravotnictví silně závisí na přistěhovalcích ze Sýrie.
I na Maltě. Tam lidé v tzv. pečujících službách pocházejí hlavně z Asie. Filipín, Indie, Nepálu.
A mají dostatečnou kvalifikaci? Respektive nenarážejí na nějaké bariéry?
Řeší se především kulturní bariéry a pak jazykové. Ale bez přistěhovalců by důchodové domy, dokonce i nemocnice, mohly zavřít.
Takže gerontologie je vlastně úzce propojena s imigrační otázkou...
Ano je propojena se vším.
A jak se daří na Maltě proces integrace přistěhovalců?
Pokud pracujete na Maltě a chcete získat pracovní povolení, musíte navštěvovat jazykový kurs a také kurs o kultuře a historii Malty. Stačí to? Ne úplně. Pro řadu starých lidí je stále problém, že o ně pečují lidé z jiné země, kultury. Zvláště u nemocných s demencí. Ale na Maltě zkrátka nemáme dostatek lidských zdrojů, zvláště pak v pečujících službách.
Je to problém především Evropy a Spojených států? Nebo se to týká i jiných kontinentů?
Především se to týká Evropy a Spojených států. Kvůli stárnoucí populaci a nízké porodnosti. V současné chvíli. V Asii tento trend teprve začíná. Lidé tam mají nižší příjmy, stárnutí populace tam teprve bude narůstat. Řekněme v horizontu 25 let. Regiony v Africe a v Jižní Asii, kde mají v tuto chvíli stále mladistvou populaci, budou nebo můžou čelit jinému problému. Pokud nebudou dostatečně investovat do vzdělání, mladí lidé budou odcházet, budou migrovat, takže staří zůstanou a státy budou čelit chudobě a těžké stagnaci. A i když můžou namítat, že mají jiné rodinné vazby a že jejich kultura jim nedovolí se o staré členy rodiny nestarat, řekla bych na to: „Buďte s tímto přesvědčením opatrní, protože stejné to bylo ještě před dvaceti lety na Západě, ale hodnoty se změnily a mění se velmi rychle.“ Důležité je mít zavedený systém. Funkční systém a strategii aktivního stárnutí.
Rozhovor vznikl v rámci mezinárodní konference o stárnutí projektu (ne)stárneme!, kterou pořádá Centrum aktivního stárnutí, z. s., ve spolupráci se společností Keynote. Konference byla podpořena Mezinárodním visegrádským fondem a Česko-německým fondem budoucnosti.
HlídacíPes.org
Zprávy - Aktuálně.cz|
In-lifestyle.cz|
KINOTIP2.cz|
Techzpravy.cz|
FAJNTIP.cz|