Zajímavé zjištění. Některé děti se skutečně rodí jako větší uplakánci

Sdílet

Když miminko často pláče, v rodičích to vyvolává celou řadu otázek a samozřejmě také snahu drobečka co nejrychleji a nejefektivněji utišit. Vědci ale nyní přišli se zjištěním, že pláč se nemusí zakládat jen na tom, že miminko prožívá nějaké nepohodlí, ale může jít o záležitost genů.

Plačíči dítě v otcově náručí

Zdroj: Shutterstock

Na pláč má vliv genetika

Je unavené? Má hlad? Rostou mu zoubky? Potřebuje přebalit? To jsou nejčastější věci, které jako rodiče řešíme, když naše miminko často pláče. Mimo to máme také tendenci jednotlivé děti porovnávat. Jak to, že můj syn tolik brečí, když sousedova holčička je úplný andílek? Nová švédská studie zveřejněná v magazínu JCPP Advances přišla se zjištěním, že pláč může být částečně dán geneticky. To může mnohé rodiče uklidnit v tom, že i když jejich děti hodně a často pláčou, neznamená to, že by dělali něco špatně.

Vědci vyzpovídali téměř 1000 rodičů jednovaječných i dvojvaječných dvojčat ve věku 2 a 5 měsíců, protože u nich lze lépe rozlišit vliv genetiky a prostředí a zjistili, že až 70 % rozdílů v tom, jak často miminka pláčou a jak snadno se uklidní, může být dáno geneticky. Což v praxi znamená, že za častý pláč našeho dítěte nemusí být zodpovědné ani prázdné bříško, ani plná plenka, ale třeba jen jeho citlivější nastavení, a rodiče tak mnohdy nemají šanci pláč svého miminka nějak vyřešit nebo utišit.

Ve věku dvou měsíců byla podle vědců genetika zodpovědná za 50 % délky pláče a schopnosti se uklidnit a v pěti měsících dokonce za 70 % pláče.

Dvojčata ve věku dvou měsíců plakala podle analyzovaných dat v průměru 72 minut denně, budila se více než dvakrát za noc a jejich uklidnění trvalo pokaždé asi dvacet minut. Dvojčata ve věku pěti měsíců pak plakala v průměru 47 minut, budila se v noci dvakrát a uklidnění v jejich případě trvalo průměrně 14 minut. Do hry ale může vstupovat i jakýsi sourozenecký efekt. Tedy že když začne plakat jedno dítě, začne i druhé a potom rodičům déle trvá, než oba své potomky uklidní.

„Pro rodiče může být určitou útěchou, pokud budou vědět, že pláč jejich dítěte je z velké části vysvětlen genetikou a že oni sami mají omezené možnosti ovlivnit, jak moc jejich dítě pláče,“ říká Charlotte Viktorsson, postdoktorandka psychologie a hlavní autorka studie.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Na první dovolenou se synem nebudu vzpomínat ráda. Zkazili nám ji netolerantní lidé, zlobí se Martina

Noční buzení a vliv prostředí

V rámci analyzování dat se vědci zabývali také tím, jak často se jednotlivé děti v noci budí a co na to má vliv. V tomto případě už hrála genetika menší roli a počet nočních probuzení byl ovlivněn především prostředím a spánkovou rutinou.

V tomto ohledu je ale třeba ještě dalších zkoumání, protože vědci zatím nedokážou říct, jaké specifické faktory prostředí ovlivňují počet nočních probuzení. Naznačují tak směr, kam se mohou ubírat další výzkumné snahy.