Sobotu ráno jsem si představovala úplně jinak. Vstala jsem s pocitem, že mě čeká den jen pro mě. Děti zůstaly doma s manželem, já měla v plánu vyrazit do Polska, udělat si radost, nakoupit pár drobností do domácnosti a možná i něco na sebe. V hlavě jsem už měla seznam – voňavky, nějaké dobroty, možná levnější prací prostředky, které u nás stojí majlant.
Cesta neměla trvat dlouho a já si připadala skoro jako na malém výletu. Vzala jsem si oblíbenou kabelku, oblékla pohodlné džíny a teplý svetr, protože ráno bylo chladné. V autě jsem pustila hudbu, abych měla tu správnou náladu, a vyrazila směrem k hranici. Cítila jsem se volná. Jen já a moje myšlenky, žádné neustálé otázky od dětí, žádné povinnosti, žádné spěchání.
Nákup v Polsku nebyl podle mých představ Když jsem přijížděla k hranicím, měla jsem pocit, že i ten vzduch je jiný. Někdy mi to tak připadá – jako by Polsko vonělo jinak než Česko. A taky mě pokaždé baví sledovat malé rozdíly. Jiné značky, jiné nápisy na domech, jiné barvy obchodů. Možná to zní zvláštně, ale pro mě je i takový malý přejezd hranic malým dobrodružstvím.
Jenže tentokrát to dobrodružství skončilo dřív, než vůbec začalo. Zaparkovala jsem kousek od obchodu a než jsem stihla vzít kabelku z auta, ucítila jsem, že něco není v pořádku. Z ničeho nic mě rozbolel žaludek tak, že jsem se musela opřít o volant. Nešlo o obyčejný hlad nebo drobný křeč. Bylo to ostré, nepříjemné a hlavně tak silné, že mě okamžitě přešla chuť na jakýkoli nákup.
Seděla jsem tam několik minut, snažila se rozdýchat bolest a přemýšlela, jestli se z toho vyklube jen krátká epizoda, nebo jestli to bude horší. Lidé kolem mě procházeli s taškami, auta přijížděla a odjížděla, svět se nezastavil, jen já jsem měla pocit, že nemůžu udělat ani krok.
Chtěla jsem v Polsku nakoupit levně. Do obchodu jsem ale ani nevstoupila, čekal mě šok a rychlý návrat.
Shutterstock
Někdy se vyplatí nakupovat doma Nakonec jsem si musela přiznat, že tohle nemá cenu. Vystoupit a vydat se mezi regály plné lidí by byl nesmysl. Chtěla jsem se vrátit domů, do postele, do bezpečí. A tak jsem otočila klíček v zapalování, zařadila zpátečku a s těžkým srdcem odjížděla pryč.
Zajímavý článek: Tchýně mi udělala ze života peklo. Jen proto, že jsem řekla ne, jsem se stala postrachem rodiny
Cesta zpět byla nekonečná. Hudbu jsem vypnula, protože mi vadila. Snažila jsem se soustředit jen na to, abych dojela domů. Každý kilometr mi připadal jako věčnost. Přitom to byla stejná trasa, jakou jsem jela ráno plná očekávání. Jenže teď se všechno změnilo. Najednou jsem si uvědomila, jak moc člověk bere zdraví jako samozřejmost. Vyráží s úsměvem ven, má plány, a přitom ani netuší, že za půl hodiny může být všechno jinak.
Když jsem konečně zastavila před domem, cítila jsem obrovskou úlevu. Děti vyběhly ven a chtěly vědět, co jsem jim přivezla. A já neměla nic. Jen prázdné ruce a vysvětlení, že mamince nebylo dobře. V jejich očích se objevilo zklamání, ale vzápětí mě stejně objaly. A já pochopila, že nejdůležitější je právě tohle – být doma, kde je člověku dobře, i když ne vždy podle plánu.
Těšila jsem se na levné ceny v Polsku. Jenže hned u hranic se stalo něco, kvůli čemu jsem otočila auto.
Shutterstock
Příště si rozmyslím své další nákupy Lehla jsem si do postele a snažila se přemýšlet o tom, co se vlastně stalo. Možná to bylo jen něco špatného, co jsem předchozí den snědla. Možná obyčejná viróza. Ale možná i znamení, že občas není potřeba běžet za vším, co si vysníme. Že někdy máme prostě zůstat tam, kde jsme, a odpočinout si.
Zajímavý článek: Tchýně mi udělala ze života peklo. Jen proto, že jsem řekla ne, jsem se stala postrachem rodiny
Sobota se tedy proměnila z plánovaného výletu v den strávený doma pod dekou. Nákupy jsem neudělala, parfém ani sladkosti jsem si nepřivezla, ale přesto jsem večer cítila zvláštní klid. Jako bych si uvědomila, že to nejcennější, co mám, je čas. A ten jsem nakonec strávila s rodinou, i když původní plán byl úplně jiný.
Možná to celé byla jen drobná epizoda, na kterou za pár dní zapomenu. Ale možná i malá připomínka, že život si zkrátka dělá, co chce, a my se musíme přizpůsobit. Chtěla jsem polské regály plné zboží, ale místo toho jsem dostala lekci o křehkosti každodennosti.
Zdroje: příběh čtenářky, autorský text