KOMENTÁŘ. Jednadvacátý srpen roku 1968 považuji za dosud nejstrašnějšího den svého života. Bylo mi tehdy právě 21 let. Byli jsme zaskočeni, zrazeni domnělými přáteli, falešnými bratry a nebyla šance se bránit. Boj za svobodu neměl národ pod kůží, i kvůli takovým politikům, jako byl Edvard Beneš. Nebudu tu ale rozvádět tu hrůzu a beznaděj. Vzpomínky překrývá současná situace Ukrajiny a její statečný odpor další ruské zločinné agresi.
Rusko vede – kolikátou už – dobyvačnou a všeničící odpornou válku proti svému nejbližšímu sousedovi. Je dobré si připomínat, že ještě celkem nedávno bylo Rusko vítaný obchodní partner, spolupracovník ve vesmírném výzkumu a mnoha dalších vědeckých oborech i uznávaná sportovní velmoc.
Až v posledních letech se naplno ukázala jeho podstata a celý svět by měl zřetelně vidět a chápat, že se ve svých postojích i skutcích k režimu novodobého cara Putina tragicky mýlil.
Výchova dětí k nenávisti
Dochází zde ke střetu dvou světů, dvou civilizací. Prozření té lepší části světa však přichází velmi pomalu. V Rusku už naopak zcela převládlo imperiální myšlení a tyto choutky nemá už jen Putin, jeho přisluhovači a armáda, ale zmilitarizovaná je i celá společnost. Ta považuje rozšiřování území za jakousi svatou povinnost opravdového Rusa.
Kořeny toho všeho animálního zla a surovosti jsou hluboko v dějinách země, jejíž vývoj je diametrálně odlišný od vývoje evropské civilizace. Jsou o tom napsány stohy odborné literatury.
Humanismus je v Rusku zcela neznámý pojem. Vládne surovost a násilí, dokonce i ve vzájemných vztazích, jak je zjevné i z informací, které se k nám dostávají o dění v ruské armádě.
Podobně jako dříve v nacistickém Německu jsou v dnešním Rusku cíleně vedeni k nenávisti i děti, jsou navlékány do uniformiček a manipulovány stejně jako celá společnost.[souvisejici1]
Menšina normálně myslících lidí buď již emigrovala, nebo tiše trpí ve své zrůdné vlasti zastrašena důslednou násilnou mašinérií Putinova režimu.
Převážná většina ale jasně podporuje agresi, případně raději nevnímá, nemyslí a utápí vše v alkoholu, což má v Rusku obrovskou tradici.
Kořeny toho všeho animálního zla a surovosti jsou hluboko v dějinách země, jejíž vývoj je diametrálně odlišný od vývoje evropské civilizace. Jsou o tom napsány stohy odborné literatury. Je také mnoho textů, které dokumentují tamní tradiční kult násilí.
Tento fenomén najdeme v dílech mnoha ruských klasiků obdivovaných ve světovém měřítku (mnohdy ovšem pod vlivem jakéhosi zvráceného romantismu a pochybného obdivu k Rusku). U nás je dobře známé varování před falešným, despotickým a zrádným Ruskem již z pera Karla Havlíčka Borovského – nebylo ale první, ani jediné.
Už čtyři roky před ním poznal Rusko zblízka francouzský aristokrat, spisovatel Astolphe de Custine a přinesl světu svá otřesná svědectví o ruské podstatě.
Jeho kniha Dopisy z Ruska (Rusko v roce 1839) vyšla v Rusku v roce 1996 a u nás v nakladatelství Argo v roce 2015. Rozhodně stojí za přečtení. Odvážný spisovatel už tenkrát riskoval svůj život.
Rusko je pyšné na své zločiny
Také Ukrajina je země složitá, má své komplikované dějiny, ale rozhodně nepatří do říše zla. Nyní již čtvrtým rokem bojuje nejen o svoji svobodu, ale i o svobodu dalších okolních zemí, které se právem cítí ohroženy snahou Ruska obnovit sovětské impérium pod záminkami, jako je ochrana ruských menšin.
Svět musí přestat být naivní a ty špatné musíme umět hlídat. Bohužel s tím, že Rusko coby agresora nelze vytěsnit z Rady bezpečnosti OSN, ztrácí OSN smysl.
Putin a jeho režim se bojí právě existence velké svobodné země v těsném sousedství, to byl zřejmě ten první důvod Putinova rozhodnutí k invazi. Svoboda je totiž nakažlivá. [souvisejici]
Když už se Kremlu nedaří Ukrajinu dobít, snaží se ji alespoň zničit. Rusko permanentně lže, vždycky lhalo, ničí, co je mu v cestě, zabíjí a vraždí, snaží se rozložit vyspělé společnosti cílenou masivní činností svých i najatých agentů, ovlivňuje politické procesy v mnoha zemích, bohužel často úspěšně.
Na své zločiny je přitom pyšné a najde se pořád dost těch, kdo to nevidí, nebo vidět nechtějí. Ta lepší, vyspělejší polovina světa se teprve probírá. Aspoň že tak.
Je zjevné, že Rusko potřebuje dostat přes prsty, je třeba jej důsledně odříznout, izolovat. Svět musí přestat být naivní a ty špatné musíme umět hlídat. Bohužel s tím, že Rusko coby agresora nelze vytěsnit z Rady bezpečnosti OSN, ztrácí OSN smysl.
K obrodě bude Rusko potřebovat asi hodně generací. Co se vytváří po staletí, nelze změnit v dohlednu. A tak – pomáhejme Ukrajině.
Autor je organizátor seminářů a konferencí na svém zámku Maleč a potomek politiků F. L. Riegra a F. Palackého