Svatební noc ve středověku jako veřejný akt: Přihlíželi jí rodiče i kněz a když muž selhal, nastoupil družba

| 3 min

Sdílet

Středověká svatební noc byla spíš veřejný rituál než intimní chvíle. Přihlíželi jí svědkové, hrály bubny a někdy hlídala plodnost i kvočna.

Svatební noc ve středověku

Zdroj: FOTO:Isaac Cruikshank, Public domain, via Wikimedia Commons

Romantika? Zapomeňte. Středověká svatební noc měla ke svíčkám, šampaňskému a krajkovému prádlu asi stejně daleko jako kat k hedvábnému ručníku. Novomanželé často uléhali před zraky svědků, duchovních a příbuzných. A když ženich jako muž selhal, občas zasáhl družba.

Láska na posledním místě

Svatba ve středověku nebyla o citech. Byl to obchodní kontrakt mezi rodinami. Šlo o majetek, půdu, postavení, děti. Láska byla jen taková drobná ozdoba, kterou nikdo nepožadoval. Jak popisuje etnografka Eva Jančíková ve své knize Historie svateb, kdysi dávno se u Slovanů dokonce slavila plodnost hromadným stykem. Kdo se nezúčastnil, byl podezřelý z neúcty k přírodě.

S příchodem křesťanství se z volného styku stalo tabu a církev převzala nad sňatky dohled. K manželství bylo potřeba požehnání kněze a také jistota, že svazek bude naplněn. A to doslova. Bez „naplnění“ nebylo manželství platné. Proto se první noc manželů stala veřejnou záležitostí.

Zatímco dnes je svatební noc intimní chvilka, tehdy byla rituálem, který potvrzoval legitimitu manželství. A když se to nevydařilo, byl průšvih. Papež mohl manželství zrušit.

Obřad, který by dnes skončil u ombudsmana

Když skončila hostina, na novomanžele už čekala komnata plná lidí. Družičky a družbové, rodiče, kněz a někdy i sousedi. Obřad „uložení novomanželů do lože“ měl zajistit, že pár opravdu ulehne do společné postele. Cestou do pokoje se zpívaly popěvky a pronášely dvojsmyslné žerty. Všichni věděli, co bude následovat.

Na Islandu se obřadu muselo účastnit minimálně šest mužských svědků. Ve Švédsku to dokonce vyžadoval zákon. V Anglii duchovní žehnal posteli, družičky házely punčochy na přikrývku a kdo trefil, měl se do roka vdát. V Německu si hosté pomáhali bubny a píšťalami, aby přehlušili zvuky z ložnice.

Bylo to všechno? Ani zdaleka. Pokud ženich nezvládl svůj úkol, nastoupil nejstarší družba. V Bulharsku to prý bývala dokonce nejzkušenější žena z vesnice. Z dnešního pohledu naprosté šílenství, tehdy ovšem „norma“.

Bizarní zvyky

Zatímco v některých krajích novomanželům přihlíželi svědci, jinde si na svatební noc vymysleli ještě podivnější tradice. Patřilo mezi ně takzvané „právo první noci“, o kterém se dodnes vedou spory. Historici se ale shodují, že šlo spíš o mýtus. Pán si tím vymáhal poplatek, nikoli postel.

Nechyběla ani dávka magie. Do matrací se zašívaly byliny, novomanželé pili nápoje lásky a někde se k posteli přivazovala živá kvočna. Věřilo se, že když při aktu kdáká, přivolá do rodiny děti.

A pak tu bylo krvavé prostěradlo. Symbol čistoty a důkaz, že manželství bylo naplněno. Kdo ráno neukázal krvavý důkaz, čelil ostudě. Někde dokonce rodina nevěsty platila pokutu.

Konec veřejných hrátek

Když se středověk přelil do novověku, i církev si uvědomila, že soulož pod dohledem není úplně důstojná. Zvyky se tedy začaly měnit. Postupně se svatební noc přesouvala za zavřené dveře. Zůstaly jen symbolické rituály, třeba společné jídlo v posteli nebo modlitba před usnutím.

Rané protestantské církve dokonce nabádaly novomanžele, aby první noc strávili v pokoře a v modlitbě, po vzoru biblického Tobiáše a Sáry.

Ve šlechtických rodinách se přesto formální uložení do lože udrželo déle. Králové i vévodové se museli nechat „uložit“ před dvorem, aby bylo jisté, že dynastie bude pokračovat. V běžných rodinách už ale novomanželé začali poznávat, jaké to je být první noc opravdu sami.

Dnes si těžko představíme, že kdysi byla intimita tak veřejná. Možná to ale vysvětluje, proč tehdejší lidé brali manželství jako závazek, ne romanci. Po takovém startu už zkrátka nebylo kam utéct.