S okupací republiky se nechtěli smířit Plzeňané, jejich statečný vzdor trval týden. I díky nim měli lidé v celé republice informace o tom, co se vlastně děje. Plzeňské studio tehdejšího Československého rozhlasu totiž sehrálo důležitou roli při informování občanů o událostech, které se staly 21. srpna 1968. Poté, co přestala vysílat Československá televize a svobodné vysílání rozhlasu z Prahy.
Do obrany rozhlasu se zapojilo 1500 lidí
Technikům se podařilo zprovoznit a poměrně dlouhou dobu udržet rozhlasovou štafetu mezi jednotlivými regionálními studii. Plzeňský rozhlas byl napojen i na krátkovlnné vysílače, takže měl dobrou slyšitelnost i v zahraničí. Jeho nezávislost bránila tehdy „živá“ barikáda lidí, především studentů, kteří před budovou několik dní přebývali a byli odhodláni ji hájit proti okupantům. Zaměstnanci tehdejšího Československého rozhlasu v Plzni se nezalekli sovětských tanků a vysílali pravdivé zprávy o okupaci. Na hlídkách se tam vystřídalo zrhuba 1500 lidí.
Invaze začala v noci z 20. na 21. srpna 1968 a již první den okupace zemřely při střetech s vojáky nebo při okupanty zaviněných dopravních nehodách desítky obyvatel Československa. Dle zjištění zemřelo v důsledku okupace do konce roku 1968 na 137 Čechů a Slováků. Během celého pobytu okupačních vojsk na území Československa zahynulo více než 400 lidí.
Stranou dění nezůstali ani novináři tehdejší plzeňské Pravdy, kteří dokázali před okupanty ukrýt místa, kde se tiskly noviny. Několik dalších dní tak mohla v nákladu až 200 tisíc výtisků vycházet Pravda, ve které se tehdy pravda opravdu psala. Pro naprostou většinu občanů Československa takzvané pražské jaro přineslo naději na svobodnější život a lepší budoucnost. Agrese 21. srpna byla pro ně proto šokem a velkou ranou do jejich životů.
O okupaci Československé socialistické republiky armádami Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska a Bulharska se většina obyvatel města Plzně dozvěděla 21. srpna z ranního vysílání Československého rozhlasu.
Před Plzní se sovětské jednotky objevily v 5:20 hodin na linii Třemošná, Kozolupy a Zbůch, kde se zastavily. První obrněnci do města vjely okolo půl osmé a do poledne byly obsazeny všechny klíčové instituce včetně sídel Komunistické strany Československa. Přestože situace v Plzni nebyla ani zdaleka tak vyhrocená jako v Praze a dalších městech, vyhlásil sovětský vojenský velitel Plzně zákaz vycházení po 21. hodině.
Útok na vysílač Krašov
A boj o možnost šířit svobodné informace probíhal v prvních dnech okupace také u klíčového vysílače Krašov na severním Plzeňsku. Ten se v noci z 25. na 26. srpna 1968 pokusili zničit pomocí tanku sovětští okupanti. Zaměstnanci vysílače tehdy stejně jako plzeňští rozhlasáci odmítli akceptovat výzvu k ukončení vysílání. V prostorách vysílače vzniklo improvizované televizní studio. V osudnou noc do objektu vysílače najel konvoj okupantů. Tank v jeho čele prorazil bránu a za ním následovalo několik transportérů.
Zaměstnance vysílače i studia nahnali nejprve vojáci s odjištěnými samopaly v rukou do suterénu. V ten okamžik se vážně obávali o své životy. Zvláště, když nad sebou zaslechli střelbu. Rusové jim několikrát vyhrožovali, že je všechny postřílí. Nakonec ale okupanti všechny zaměstnance vysílače i ilegálního studia propustili.
Tank u katedrály sv. Bartoloměje v srpnu 1968, zdroj: Archiv města Plzně /
Encyklopedie PlzněNásledně Rusové zdemolovali vnitřní vybavení vysílače a pomocí trhaviny se pokusili odstřelit i stožár s anténou. To se jim ale naštěstí nepodařilo. Rozhlasový provoz vysílače se podařilo obnovit za dva dny. Po deseti dnech už fungovalo i televizní vysílání.
Okupaci připomíná v Plzni otisk tankového pásu
Násilný vpád do tehdejšího Československa připomíná na plzeňském náměstí Republiky bronzová deska s motivem stopy tankového pásu. Osazena je v úrovni dlažby přesně na místě, kam vjela před třiapadesáti lety těžká technika okupantů. Symbolicky se ale jedná také o místo, kde se po invazi podepisovaly petice proti okupaci, mladí lidé tam na protest drželi hladovku. A stejně tak to bylo i místo s největší koncentrací protiokupačních letáků a plakátů.
Autorem návrhu pamětní desky je plzeňský výtvarník a signatář Charty 77 Vladimír Líbal. „Tehdy mně bylo 14 let, ale i přesto jsem vnímal, jakým směrem se společnost začala ubírat. Nadechla se, začala si užívat svobody. Byl to malinký nádech, ale stálo to za to. Velmi jsem těch několik měsíců před srpnem 1968 prožíval. Nezapomenu na noc na 21. srpna, kdy nad námi létala s burácením letadla, jak rachotily přijíždějící tanky. Bylo to hrozné probuzení. V pěti hodin mě vzbudila sestra se slovy: „Vstávej, bude válka!“ Ten pocit byl hrozný,“ vzpomínal na osudný den.
In-lifestyle.cz|
JakZdravě.cz|
Top-Fight.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
SportWin|
Žena.cz|
NESPECHEJ.cz|
Žena-in.cz|