CENTRUM.CZ > Život cestovatele > dnes, 19:55

Šla jsem si jen pro rohlíky. Prodavačka se mi vrhla kolem krku a začala brečet

Sdílet

Šla jsem si jen pro rohlíky. Byla sobota dopoledne, lehce po dešti, a já se vydala do obchodu, protože doma došlo pečivo.

Zdroj: Foto: Depositphotos.com

Šla jsem si jen pro rohlíky. Po cestě jsem si říkala, že je venku vlastně docela hezky. Takový ten podzimní klid, kdy vzduch voní listím a lidé se míň dívají do mobilů, protože jim mrznou ruce. Do obchodu jsem vešla s myšlenkami úplně jinde. V hlavě jsem měla jen to, co musím stihnout odpoledne, kolik ještě zbývá na účtu a jestli jsem nezapomněla koupit prací prášek. O to víc mě zaskočilo, co se stalo hned u pečiva.

Nic neobvyklého – prostě rychlý nákup, pár věcí do tašky a zpět domů. Oblečená jsem byla jen tak nalehko, v teplákové bundě, vlasy stažené do gumičky, bez líčidel. Nepředpokládala jsem, že bych po cestě potkala někoho známého, a už vůbec jsem netušila, že tohle „jen si skočím do obchodu“ se mi zapíše do paměti jako jeden z nejpodivnějších a nejsilnějších zážitků poslední doby.

Do večerky chodím často. Malý obchod na rohu ulice, provozovaný stále stejnou paní, která ho drží snad už přes dvacet let. Lidi jí říkají prostě „ta naše prodavačka“ – všichni víme, o kom je řeč. Kdo sem chodí, ví, že má občas drsnější humor, ale jinak je vždy ochotná, přidá úsměv, nabídne, co zrovna dorazilo čerstvé. Občas se s ní i zakecám. Ale že by mi někdy skočila kolem krku a začala mi brečet na rameno? To teda ne.

Vešla jsem dovnitř, za pultem stála právě ona. Jenže tentokrát se neusmívala. Stála strnule, ruce opřené o pult, a měla ve tváři výraz, který bych nejspíš popsala jako prázdný. Dobrý den, pozdravila jsem jako vždy. Chvíli na mě koukala, pak najednou obešla pult, udělala ke mně pár rychlých kroků a – ještě než jsem stihla jakkoliv zareagovat – mě pevně objala. Tak pevně, až mi to vyrazilo dech. A pak začala brečet. Ne potichu, ne tak, že by jí jen ukápla slza. Třásla se jí ramena a slzy jí tekly proudem. Objímala mě a neříkala nic, jen plakala.

Stála jsem tam v šoku, s taškou v ruce, a vůbec nevěděla, co mám dělat. Nechala jsem ji, ať si popláče, a jemně ji poplácala po zádech. Po chvíli se ode mě odtáhla a jen šeptla: „Promiňte, já… já už fakt nemůžu.“ Vzala si kapesník, utřela si oči a pomalu šla zpět za pult. V obchodě nikdo jiný nebyl. Já pořád stála na místě, jako přimražená, a koukala na ni. Když viděla můj výraz, trochu se pousmála. Ale bylo to to nejsmutnější pousmání, jaké jsem kdy viděla.

„Omlouvám se, to se mi ještě nestalo,“ řekla, ale její hlas zněl zlomeně. Nabídla mi, ať si vyberu, co potřebuju, a že mi to pak spočítá. Ale to už jsem se začala vyptávat. Řekla jsem, že nemusí povídat, pokud nechce, ale že jestli se chce svěřit, klidně ať povídá. A tak se spustilo. Nejdřív opatrně, po kouskách – že jí umřela sestra, že jí dluží nájemník, že se jí rozbil auto a nemá na opravu, že v obchodě je teď čím dál míň lidí, protože všichni jezdí do supermarketu, že jí večer není do smíchu, že to všechno už nějak nezvládá. Pak mluvila rychleji a víc. Nešlo to zastavit.

Byla jsem tam přes půl hodiny. Neplánovaně. Na rohlíky. Nakonec jsem odešla s plnou taškou – koupila jsem, co jsem mohla, ne protože bych to nutně potřebovala, ale protože jsem chtěla pomoct. Byla jsem ráda, že jsem tam ten den zašla. A zároveň mě z toho bolelo u srdce. Protože jsem si uvědomila, jak strašně snadno přehlédneme, že za tím usměvavým „dobrý den“ a za vším tím každodenním provozem může být někdo, kdo už vážně nemůže. Kdo právě ten den potřebuje obejmout víc než kdy jindy.

Když jsem pak doma vyprávěla, co se stalo, partner na mě chvíli koukal a pak jen řekl: „Tohle bys měla někam napsat.“ A tak píšu. Ne proto, abych se dojala sama nad sebou, ale proto, že si říkám, že bychom na ty svoje prodavačky, pokladní, listonošky a další lidi, kolem kterých denně chodíme a sotva jim věnujeme pohled, neměli zapomínat. Jsou to taky lidi. A někdy potřebují obejmout, i když si přijdeme jen pro rohlíky.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@zivotcestovatele.cz.