Osmý světadíl byl pro vás i vašeho manžela přelomovým projektem. Potkali jste se při něm, následovaly zásnuby. Jaký je to pocit vracet se do stejného muzikálu po čtrnácti letech, navíc s vlastními dětmi?
Návrat do muzikálu Osmý světadíl je pro mě velmi nostalgický. Zároveň ale přináší i svěží vítr díky novým alternacím, a samozřejmě i díky mým synům. Psychicky se na to budu muset dobře připravit, protože to pro mě bude hodně emočně náročné. Zvlášť kvůli scénám, ve kterých budu s vlastními dětmi. Věřím ale, že mi zkoušky pomohou získat odolnost, abych to zvládla a „nesemlelo“ mě to na premiéře.
Vaši synové si zahrají vašeho mladšího bratra. To zní docela vtipně. Co vás přesvědčilo, že teď je ten správný čas je pustit na jeviště?
Já všechno s kluky konzultuju. Nikdy nedělám rozhodnutí bez nich. A kdyby nechtěli, tak bych o tom vůbec neuvažovala. Když jsem jim řekla, že je možnost, aby s námi hráli v divadle, byli oba nadšení. Myslím, že je fajn, že tam konečně nebudou jen sedět u produkce, ale opravdu se zapojí. Už teď znají své repliky nazpaměť a moc se těší, až se společně postavíme před diváky.
Jak probíhá zkoušení s dětmi? Máte doma nějaká pravidla, aby práce nepřekročila hranici dětského světa?
Ano, nastavila jsem si určité mantinely a pravidla. Na zkouškách chci být hlavně jako máma, podpora, ale zároveň i jako kolegyně. Pro ně bude určitě náročné vnímat mě v těchto dvou rolích najednou. Co se týče herectví samotného, zkoušení s dětmi si vezme na starost Michal Pleskot a režisér Ján Ďurovčík, kteří s dětmi pracují skvěle. Tu profesní část nechávám plně na nich a do hraní jim zasahovat nebudu.
Váš syn Jonáš prozradil, že si chce vydělat na telefon. Máte doma nějakou „hereckou kasičku“?
Ano, máme kasičku! Každý měsíc jim tam budeme dávat to, co si vydělají, jejich „chechtáky“. Telefon určitě jednou bude, ale až za pár let. Oni vědí, že zatím je to ještě předčasné. Je jim sedm a osm let a já jsem ráda, že jejich dětství zatím není svázané mobilem. Na telefon mají celý život, teď si ještě můžou užívat svět jinak.
Před kamerou jste stála už jako malá holčička. Když dnes vidíte své děti na scéně, vnímáte to jinak, než jak to prožívali vaši rodiče?
Mám pocit, že už tehdy jsem byla hrozně vyspělá. Ani mi nepřipadalo, že jsem byla tak malá. Teď ale u svých kluků vnímám, jak jsou ještě „drobečci“ – i když nejsou. Myslím, že děti obecně podceňujeme, že zvládají vnímat a chápat mnohem víc, než si umíme představit. Nedávno jsem jim pustila pohádku, ve které jsem hrála ve stejném věku jako teď Kristián, a moc ho to bavilo. A myslím, že právě on má docela výrazné umělecké ambice. Tak uvidíme, kam ho jeho kroky povedou.
V Osmém světadílu hrajete dceru postavy, kterou ztvárňují vaše vrstevnice. Co pro vás znamená „vypadat mladě“? Je to tlak, nebo spíš výzva?
Hrát dceru postavy, kterou hrají moje vrstevnice – Maruška Křížová a Elis Ochmanová – mi vlastně přijde mnohem bizarnější, než že hraju sestru svým synům. Fyzicky se cítím dobře. Začala jsem trochu cvičit, abych se zpevnila, a myslím, že ten mladistvý vzhled se mi snad podaří udržet. A možná, doufám, že holky trochu „ostarší“ kostýmem nebo líčením. Každopádně se snažím v sobě znovu najít a udržet tu dětskou naivitu, kterou ta role potřebuje.
Zmínila jste, že jste přestala pít a kouřit a začala chodit do fitka. Co vás k tomu vedlo?
To spíš říkal můj manžel, úplně to tak není. Spíš jsem začala víc přemýšlet nad tím, co jím a jak často. Můj trenér mi řekl, že vlastně jím málo. Takže teď řeším spíš pravidelnost a vyváženost. Samozřejmě, že udržet se ve formě po třicítce už není tak snadné. A léto, voda, Jižní Morava, tomu taky úplně nepřidávají. Ale snažím se držet nějaký režim a zůstat fit.
Sdílení jeviště s partnerem může být krásné, ale i náročné. Jak to máte s Romanem?
Naopak, divadlo je pro nás velmi komfortní a bezpečný prostor. Nikdy se tam nehádáme. Na jevišti jsme skutečně velmi kompatibilní a hodně se podporujeme. Máme pocit, že se do sebe díky divadlu znovu a znovu zamilováváme. Když se někdy o něčem dohadujeme, tak doma, kvůli logistice, organizaci kolem dětí. V divadle jsme jen my dva a užíváme si to. Těším se na něj pokaždé, když spolu hrajeme.
Máte čas jen sama pro sebe nějaký svůj „osobní osmý světadíl“?
Myslím, že jsem dospěla do bodu, kdy nikam utíkat nepotřebuju. Jsem spokojená tam, kde zrovna jsem. Práci, rodinu i domácnost se snažím balancovat tak, aby mě nic nepřeválcovalo. Ale je pravda, že loni jsem jela úplně sama na čtyři dny do Portugalska, do Algarve, na Cave Beach. A tam mám svůj vlastní osmý světadíl. A ten mi opravdu hodně pomohl.
Co byste si přála, aby si vaši kluci z tohoto zážitku odnesli? Nejen jako herci, ale především jako lidé?
Přála bych si, aby si odnesli hlavně pozitivní emoce. Aby to pro ně bylo dobrodružství. Aby třeba i něco překonali, a pochopili, že hraní není jen zábava, ale i zodpovědnost. Zároveň chci, aby to pro ně byla opravdu velká legrace. A přeju si, aby cítili to, co máme rádi my, energii od diváků, potlesk. Proto to děláme. A věřím, že to ucítí taky.
Zdroj: Autorský článek
Související články