Pronajali jsme si menší jachtu s kapitánem – já, přítel a ještě jeden náš kamarád, který se měl postarat o hudbu, jídlo a zábavu. Všechno vypadalo dokonale: krásné počasí, klidné moře, ticho, pohoda. A taky víno, spousta vína. Možná až moc.
Už první večer jsem si všimla, že náš kapitán není jen tak někdo. Nejen že vypadal jako model z katalogu plavek, ale měl v sobě i zvláštní klid a charisma. Choval se nenuceně, byl galantní, občas něco vtipného utrousil a na všechno měl odpověď. Měla jsem pocit, že se s ním cítím až podezřele dobře. A tak nějak... bezpečně. Všimla jsem si, že si rozumíme. Že mě sleduje. A že já sleduju jeho. Přítel si z toho nic nedělal – nebo spíš nechtěl nic vidět. Byl nadšený z jachty, moře, všeho kolem. A já, no... já jsem se začínala ztrácet sama v sobě.
Unknown block type "googleAd", specify a component for it in the `components.types` option
Stalo se to třetí den večer. Seděli jsme na palubě, přítel už spal v kajutě a já zůstala s kapitánem. Pili jsme bílé víno, pozorovali obzor a mluvili o životě. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale najednou jsme se líbali. Bylo to krátké, opatrné, ale upřímné. Takové to, co vás překvapí a zároveň vám dává smysl. Jenže než jsem stihla vstřebat, co se právě stalo, stál tam můj přítel. Díval se na nás. Neřekl ani slovo, jen nás sledoval tím prázdným, zvláštním pohledem. Chtěla jsem něco říct, vysvětlit, omluvit se. Místo toho mlčel. A pak se usmál. Ne výsměšně. Spíš úlevně.
Řekl, že chápe. A že už delší dobu cítí, že mezi námi něco nefunguje. A pak řekl něco, co jsem rozhodně nečekala. „Víš... já jsem taky asi trochu... jinak. Asi bych ti to měl říct. Já jsem gay.“ Zůstala jsem stát jako opařená. Zmatená, zaskočená, možná i trochu zahanbená. Myslela jsem, že to je jen obranná reakce, nějaká ublížená snaha odvést pozornost od toho, co právě viděl. Ale pak dodal, že už několik měsíců má pocit, že žije lež. Že se snaží být někým, kým není. A že teď, tady, na té jachtě, si to konečně přiznal – protože noc předtím strávil s kapitánem.
Ano, četli jste správně. Noc předtím, kdy jsem byla tak unavená, že jsem usnula ještě dřív, než jsme si stihli popřát dobrou noc. On nešel spát. Zůstal na palubě. A s kapitánem. Nejprve prý mluvili hodiny. O životě, o vztazích, o touhách. A potom se to stalo. Nečekaně, spontánně, stejně jako u mě o den později. V tu chvíli mi hlavou běželo tisíc věcí. Byla jsem v šoku, ale ne kvůli tomu, co udělal on. Spíš kvůli tomu, jak klidně to celé přijal. Žádná výčitka, žádný hněv. Jen čisté přijetí pravdy, která byla delší dobu někde pod povrchem.
Sedli jsme si, oba. Bez výčitek, bez křiku, bez trapných obvinění. Byli jsme tam tři, co si během jedné plavby prožili něco, co jim obrátilo život vzhůru nohama. A možná to tak mělo být. Já pochopila, že jsem hledala něco, co doma už dávno nebylo. On pochopil, že hledal celou dobu sám sebe. A kapitán? Ten tam byl, tichý, s tím svým klidem, který najednou dával větší smysl než kdy dřív.
Zbytek plavby proběhl v podivném tichu, které ale nebylo dusivé. Spíš smířlivé. Přijali jsme, že se něco změnilo. A že to není konec světa. Jen nový začátek. Po návratu jsme si sbalili každý své věci a rozešli se. Bez dramat, beze scén. Jen s vědomím, že jsme si byli nějaký čas blízko, ale teď každý potřebujeme jít jinou cestou.
Někdo by možná čekal, že po takovém zážitku budu rozhozená, naštvaná, zlomená. Ale opak byl pravdou. Cítila jsem klid. Takový ten vzácný druh klidu, který přichází, když konečně všichni přestanou hrát divadlo. Když se přestaneme tvářit, že všechno je v pořádku, a místo toho si přiznáme, že chceme něco jiného. Že jsme jiní. A že je to v pořádku.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@zivotcestovatele.cz.