Největší pedagogický duch raného novověku Jan Ámos Komenský proklamoval požadavek výchovy pro všechny děti, chlapce i dívky, bohaté i chudé, a sám vytvořil výchovný systém od předškolního věku až po univerzitu. Ale dávná historie přístupu k výchově, vzdělávání a vůbec k holému životu dětí byla diametrálně odlišná, osvětlují morbidní skutečnost zacházení s potomstvem v dávných dobách autoři knihy Výpravy za člověkem, světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier.
Z antiky přešly do středověku a pak dále do novověku dvě praktiky, které ukazují tehdejší poměr k dítěti ve zvláštním světle. Ta první je velice smutná a pro dnešního člověka až nepochopitelná ve své krutosti. Je to tendence dítěte se zbavit, jestliže je nějak přespočetné a nehodí se do jednoduchého hospodářského rozpočtu.
Dokumenty a pohřebiště jako svědci Odkládání dětí bylo ve starém Řecku běžnou praxí ve všech městských státech, snad jedině s výjimkou Atén. Obětí této praxe byla především děvčátka. Člověku jakožto živočišnému druhu se rodí přibližně týž počet potomstva pohlaví mužského jako ženského, přičemž biologicky odolnější pohlaví ženské snáze a déle přežívá.
Na starých pohřebištích však nacházejí archeologové běžně nepoměrně méně dětských koster děvčátek než chlapečků a dospělých koster ženských než mužských. Ale nemusíme jít až na pohřebiště. Něco říkají i dávné dokumenty. Tak ve starém řeckém Miletu 220 let před naším letopočtem v 79 rodinách, které získaly tohoto roku nové občanství, bylo ze 146 dětí 118 synů a 28 dcer. Dva synové byli v řeckých rodinách pravidlem, tři občas, ale více než jedna dívka byla zřídka vychovávána.
Z 600 rodin ve 2. století našeho letopočtu jen 1 % vychovalo dvě dcery. A někteří spisovatelé té doby si trpce stěžují, že tohle je příčinou úbytku řecké populace a zkázy kultury, dočteme se v knize Výpravy za člověkem.
Aby se zvýšila populace, v Římě ve dvou prvních stoletích našeho letopočtu se děly pokusy platit rodinám jakýsi státní příspěvek, aby ponechaly naživu děti, které by jinak utratily.
Skupina žen s dětmi ve starověké Spartě. Fotka od Massimo Todaro / Shutterstock Dítě jako bezprávný nikdo V antice bylo dítě bezprávé. Patria potestas v Římě dovolovala otci prodat dítě do otroctví nebo je i zabít. Ale ani u barbarských národů střední a východní Evropy to nebylo lepší. Ve staroslověnštině například je pro dítě slovo „otrok“. Ve staré ruštině znamená slovo „otrok“ chlapce asi do 14 let. – otrok je tedy ten, kdo nemá práva mluvit, je bezprávný – stejně skutečný otrok jako dítě či jako nedospělý jedinec.
Obrat přišel ž ve 4. století. Římský zákon z roku 374 pokládá již zabití dítěte za vraždu. Křesťanské náboženství se totiž mezitím stalo v říši římské náboženstvím státním a s ním vstoupilo do právního kodexu pojetí dítěte jako samostatné lidské bytosti, s lidskou duší, na niž se vztahuje přikázání „nezabiješ!“ Svatí otcové se nyní ve svých spisech a kázáních dovolávají pro dítě „milosrdenství“, což byl do té doby pojem skoro neznámý. Zákony na ochranu dětí nebyly však diktovány ani tolik péčí o duši dítěte samotného, jako péčí o duši dospělých matek a otců, kteří by se jinak vraždou dítěte dopustili hříchu.
Však po celý středověk až hluboko do novověku se na narozené dítě pohlíží asi tak jako dnes na nenarozený plod a utrácení dětí je prožíváno asi s takovou citovou investicí jako dnes přerušení nežádoucího těhotenství. Postupně a velmi pozvolna ubývá praxe utrácení dítěte a na její místo nastupuje praxe modernější, to jest odkládání dětí do ústavů, nalezinců a jiných zařízení, která jsou čím dál ve větším rozsahu zřizována, píší světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier.
Zdroje článku: nespechej.cz