Díky svým německým přátelům, kteří často jezdili do Prahy a dováželi Ivanovi literaturu, neztratil kontakt s tím, co se v jeho vědeckém oboru děje. V roce 1981 mu také umožnili přednášet na univerzitě v Dortmundu. V roce 1988 získal i stipendium Německé akademické výměnné služby (DAAD) na pozvání prof. Niklase Luhmana a strávil několik měsíců na univerzitě v Bielefeldu.
Udržení kontaktu s německým vědeckým a literárním světem se dařilo Ivanovi poměrně snadno vzhledem k tomu, že v době, kdy bydlel s manželkou a dětmi v domě rodiny Svobodových, přijížděli do rodiny přátelé či vzdálení příbuzní Svobodových ze Spolkové republiky Německo.
V té době se Ivan také seznámil se samizdatovou literaturou, jako bylo například Svědectví. V rodině Svobodových však k disentu a k možnosti změny režimu panovala značná skepse. Svobodovi neměli ani přílišnou důvěru k některým autorům samizdatových textů, protože mnoho z nich bylo původně zarytými komunisty a stalinisty, kteří se později stali tvrdými kritiky komunismu.
Text je ukázkou z knihy Aleše Rozehnala Ivan Mucha. Sociolog rozvrácené doby (vydalo nakladatelství Aleš Čeněk, 2025).
Ivan Mucha patřil v 80. letech 20. století k nejvýraznějším a nejpopulárnějším učitelům na právnické fakultě v Praze a sehrál zcela zásadní roli v transformaci této instituce z inkubátoru těch, kteří tvořili páteř totalitního režimu, na vysokou školu působící v demokratickém a svobodném prostředí. Ovlivnil celé generace studentů, kteří se díky němu začali hlouběji zajímat o filozofii, literaturu a dějiny. Kniha přináší příběh jeho neobyčejného života se všemi vzestupy a pády, úspěchy i chybami. Je rovněž unikátní připomínkou atmosféry a lidí působících na fakultě, a to od začátku 70. let 20. století až do konce padesátileté Muchovy pedagogické kariéry. Mohou tak padnout některé desetiletí budované mýty týkající se osob, které zásadně ovlivnily české právní prostředí, ale i společnost po roce 1989.
Ukázky zveřejňujeme se souhlasem vydavatele i autora, titulek a mezititulky jsou redakční.
Stejně tak skepticky se Ivanova nová rodina a její přátelé tvářili i na aktivity Charty 77. Se signatáři Charty 77 se sice stýkali, ale v podstatě vyjadřovali o jejich aktivitu nezájem. Jediným skutečným přítelem rodiny z prostředí Charty 77, se kterým se vídali často, byl Ivan Medek.
Kontakt s rakouským intelektuálním prostředím zajišťovala Ivanovi Nadja Seelichová, první žena Ivanova přítele Mojmíra Horyny, která manžela opustila ještě před tím, než se jim narodila jejich dcera Andrea. Po roce 1968 odjela do Spojených států, kde zůstala několik let.
I když se na ni Ivan díval kvůli jejímu chování k jeho nejstaršímu příteli zprvu zdrženlivě, udržoval s ní písemný styk a ona mu posílala literaturu. Po návratu z USA do Rakouska začala jezdit často do Prahy. Stala se filmovou režisérkou a točila v Rakousku především filmy pro děti. Zároveň se jako Židovka snažila upozorňovat na důsledky antisemitismu a holocaustu.
Snobové s Hanspaulky
Na právnické fakultě Ivan žádné bližší styky s kolegy nepěstoval s výjimkou Karla Kučery, se kterým trávil mnoho času i mimo fakultu. Pro Ivana se vztah s ním stal klíčovým vztahem v 80. letech 20. století.
Sblížil se také s asistentem Vojtěchem Ceplem, který byl mimořádně vtipný, mluvil dobře anglicky a na svoji znalost angličtiny byl patřičně hrdý. Vůči komunistickému režimu se choval konformně a svůj antikomunismus velmi opatrně skrýval. Neprovokoval a těšil se i určitému společenskému renomé, které bylo ovlivněno tím, že jeho manželkou byla dcera národního umělce Jiřího Trnky.
Názor autora tohoto textu je možná odlišný než názor Ivanův. Vojtěch Cepl byl pyšný na to, že žil v dejvické vile a jeho kamarádi pocházeli z rodin dříve patřících k pražské buržoazní elitě. Koneckonců se začal s Ivanem přátelit až poté, co se dozvěděl, že je s některými obyvateli Hanspaulky a Dejvic rodinně i přátelsky spřízněn.
Vojtěch Cepl byl typický snob a snobismus byl charakteristický i u mnoha dalších obyvatel Hanspaulky. Měli představu, že jsou lepšími lidmi, ale přitom byli velmi zbabělí, a to včetně Vojtěcha Cepla. Ve skutečnosti to byl sedlák, který se snažil zapůsobit svojí pózou. Společně s dalšími obyvateli Hanspaulky a přilehlých čtvrtí tak vytvářeli jakousi sektu, jejímž poznávacím znamením byla četba Tolkienova Pána prstenů.
Ceplův snobismus měl někdy až komické rysy. Oblíbeným vtípkem bylo například to, že odmítl při loučení podat ruku partnerovi, se kterým strávil nějakou dobu v rozhovoru, s tím, že anglický gentleman přece podává ruku při loučení pouze tehdy, pokud odjíždí nejméně na pět let služebně do Indie.
Byl mizerný učitel, ale místo na právnické fakultě si Cepl držel zuby nehty. Jeho semináře spočívaly takřka výhradně v ponižování a ztrapňování studentů, kterým zdůrazňoval svoji znalostní převahu, což nebylo u studentů druhého ročníku nijak těžké.
Rád se také chlubil svými znalostmi anglosaského práva, k němuž samozřejmě studenti neměli a asi ani nechtěli mít přístup. Cepl si dával dobrý pozor, aby se nepouštěl do ničeho riskantního, mezi což patřilo i to, že se vyhýbal setkání se svým spolužákem a disidentem Petrem Pithartem.
Občas se dostával do společensky prekérních situací tím, že ze sebe dělal klauna. Byl tak šaškem na královském dvoře, který si dovolil říkat spoustu impertinentních věcí na adresu svých kolegů. Cepl byl i velmi líný, což se projevilo na jeho téměř nulové publikační činnosti. Když ale něco napsal, bylo to velmi vtipné a fundované. Uměl s lehkostí rozvíjet různá témata, i když nikdy nešel příliš do hloubky.
Měl ohromnou výhodu, že se dokázal soustředit na něco, co potřeboval a co považoval za důležité. Texty, které četl, nečetl od začátku do konce, ale našel si v nich vždy nějaký klíč k pochopení. Jednou se například rozhodl, že za 30 dní přečte 30 knih.
O některých věcech, jako třeba o německé filozofii, s ním nebylo možné debatovat. Ale na druhou stranu znal třeba dobře dílo Hobbse. Nebyl originálním myslitelem, ale dovedl trefně spojovat určité myšlenky a dobře je formulovat. To z něho učinilo brilantního, vtipného a pohotového glosátora. Ivan si s ním v mnoha věcech rozuměl a měl ho rád.
I když proti režimu aktivně nevystupoval, Cepl komunisty a marxisty skutečně nenáviděl. Byl přesvědčen, že je pozná „podle ksichtu“. Pohrdal jimi a vnitřně se jim vysmíval. Říkal, že on k „nim“ nepatří. A mezi lidi, kteří k němu nepatří, počítal i svého spolužáka Petra Pitharta a přítele Pavla Rychetského.
Pletl si vysokou školu s buzerplacem
Fakultu v době vrcholné normalizace vedl děkan Josef Mečl, což byl komunista, ale zároveň obratný člověk, který byl poznamenaný intrikami politiků stojících sice mimo právnickou fakultu, ale projevujících o ni velký zájem, jakožto o jednu z opor režimu.
Výraznou postavou právnické fakulty byl Jiří Jirásek, který pojal za manželku Věru Mocovou. Jirásek byl přesvědčeným komunistou, který si spletl vysokou školu s buzerplacem. Ve svém hodnotově pokřiveném morálním systému to však byl člověk poctivý, který nesnášel nespravedlnosti páchané komunistickými mocipány, kteří dle jeho názoru svým kariérismem ohrožovali myšlenky socialismu a komunismu.
Milá ke studentům i kolegům byla Senta Radvanová, která sice byla marxistkou, ale nejvíce byla pyšná na to, že se jmenovala za svobodna Albertová a jejím prastrýcem byl Eduard Albert, po kterém je pojmenována pražská univerzitní čtvrť.
Kuriozitou bylo, že na právnické fakultě působil i Miroslav Dlask, který se následně proslavil v udavačské aféře spojené se jménem Milana Kundery. Miroslav Dlask zřejmě udal Miroslava Dvořáčka, který v roce 1949 emigroval a stal se kurýrem exilové zpravodajské služby. Dvořáček měl v Praze kontaktovat významného zaměstnance Chemapolu a náhodně se setkal s Dlaskovou partnerkou, která o setkání Dlaskovi řekla.
Po Dlaskově udání byl Dvořáček zatčen a odsouzen na 10 let odnětí svobody. Podle některých pramenů však Dvořáčka udal spisovatel Milan Kundera.
Zdánlivý ideologický monolit kádrů právnické fakulty v 70. a 80. letech minulého století tak byl ve skutečnosti složen z oblázků komunistů, kariéristů, bývalých komunistů, reformních komunistů, normalizátorů, antikomunistů a konformní většiny.
HlídacíPes.org
Techsvět|
Život cestovatele|
FAJNTIP.cz|
HN.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Žena.cz|