CENTRUM.CZ > In-lifestyle.cz > dnes, 05:22

„Pracovala jsem celý život. Vyměřený důchod mi však zlomil srdce,“ říká paní Marie. Musela se všeho vzdát

| 3 min

Sdílet

Podle čísel i indexů porovnávajících důchodce napříč vyspělými státy se ti „naši“ mají dobře. I přesto, že jich mnoho tento názor nesdílí.

Fotografie důchodkyně

Zdroj: Foto: Freepik, důchodkyně, ilustrační foto

Podle čísel i indexů porovnávajících důchodce napříč vyspělými státy se ti „naši“ mají dobře. I přesto, že jich mnoho tento názor nesdílí.

Po desítkách let práce se mnozí důchodci museli naučit vyžít s málem, které jim vyměřil stát. Podobně jako čtenářka Marie, která se s naší redakcí na In-Lifestyle rozhodla sdílet svou reakci na její důchodový výměr a to, jak vlastně teď žije.

V porovnání s Evropou se máme dobře

Globální důchodový index – číslo, které srovnává nejen to, kolik peněz mají lidé v důchodu, ale také jaký mají materiální blahobyt, jaké je jejich zdraví a kvalita života. A podle portálu Deník si Češi v porovnání s dalšími 44 zeměmi, ve kterých toto hodnocení probíhá, polepšili. Na top místech, kde se objevilo například Norsko, Irsko nebo Švýcarsko, byste sice Česko hledali marně, nicméně ani jedenácté místo není špatné.

Podle nejrůznějších výpočtů se průměrný starobní důchod pohybuje lehce nad hranicí dvaceti tisíc. Jenomže pořád zůstává velká část penzistů, kteří jsou hluboko pod tímto číslem, ale také musí nějak vyjít. Podobně je na tom právě paní Marie, která pracovala v mateřské škole, pak se několik let starala o nemohoucího manžela, po jeho smrti, což bylo krátce před důchodem, pak skončila na úřadu práce. „Nejsem lenivá, celý život jsem pracovala, vychovala jsem dceru, pečovala o nemocného muže, asi jsem byla moc náročná, když jsem měla pocit, že bych měla mít trochu důstojný důchod,“ napsala nám čtenářka.

„Splnila jsem podmínky pro nárok na důchod,“ říká paní Marie. Kvůli chybě však sotva vychází

Umění se přizpůsobit

„Když jsem pak zjistila, kolik vlastně budu jako důchodce brát peněz, bylo mi málem do breku, ten pocit beznaděje bych nikomu nepřála,“ svěřila se Marie. Její velké štěstí je, že nebydlí v nájmu, má jen menší byt 2+1, ale na vše je sama. Dcera se vdala a přestěhovala do Chorvatska, kde žije slušný život, ale na rozhazování taky nemá. Možná by mamince i finančně pomohla, ale ta si odmítá říct o pomoc. „Pár týdnů jsem byla smutná, pak jsem si ale řekla, že to prostě nějak zvládnu,“ napsala Marie. Vzdala se divadla, které ráda jednou za čas navštěvovala, a také výletů pořádaných místním klubem. Na to už zkrátka její finance nestačí.

„A tak jsem spadla do vysmívaného stereotypu důchodců – před otvíračkou čekám u supermarketu, když tam má být akce na vajíčka, mouku nebo cukr. Rozhodně z něj nevyjíždím s plným košem.“ Marie nikam necestuje, s přáteli se setkává nanejvýš doma nebo na lavičce na náměstí, když si chce popovídat, hodně čte knížky, které si půjčuje v knihovně. „Nepotřebuju toho moc a snažím se život i takto ve stáří brát, jak přichází, s dobrou náladou. Pořád mi ale zůstává někde vzadu v hlavě pocit, že člověk by se měl mít trošku líp, když nežil z dávek nebo na úkor druhých. A nezbavím se asi pocitu, že jsem odkázaná na systém, který pro mě vlastně nic víc udělat nemůže. Po tom všem zůstává taková pachuť.“