Opravdu — jeho střecha se trochu zachvěla, okenice se rozvlnily a komín vydechl krátké „hchchch“. Lidé z okolí si na to zvykli, stejně jako si člověk zvykne, že někde houká sova nebo praská oheň. Ale málokdo věděl, proč se ten dům směje.
Ten dům totiž patřil pejskovi Bublinovi a kočičce Švadlence — dvěma nerozlučným kamarádům, kteří se rozhodli postavit domov z radosti místo z cihel.
Bublina byl pes, který se neuměl mračit. Měl uši jako závěsy do radostného dne a ocas, co se vrtěl i ve spánku. Švadlenka byla kočka, co milovala pořádek, ale ne ticho — v jejím světě měly i přadleny melodii. Byli rozdílní jako pondělí a sobota, a právě proto se měli rádi: věděli, že mezi pondělím a sobotou se toho dá tolik prožít.
Jak vznikl nápad
Jednoho podzimního dne seděli na lavičce a pozorovali, jak se listí hádá o barvy.
„Podívej,“ vrtěl ocasem Bublina, „každý list chce být nejkrásnější. A přitom by stačilo, kdyby si vzpomněly, že dohromady jsou duha!“
„To říkáš ty, hafone,“ přadla Švadlenka, „ale zkus bydlet s tebou v boudě po dešti. Tam duha rozhodně není.“
„Tak postavme dům, kde bude,“ navrhl Bublina prostě.
„Dům, co bude mít střechu z duhy?“ zvedla obočí.
„Dům, co bude mít smích v každém prkně,“ opravil ji. „Protože kdo se směje, nezmokne.“
A tak to začalo.
Stavba s neviditelnými hřebíky
Nejdřív si museli sehnat materiál. A protože nebyli boháči (jen srdcaři), rozhodli se pro recyklaci nálad.
„Střecha bude z radostných vzdechů,“ řekl Bublina. „Ty jsou lehké a přitom drží.“
„A zdi?“ ptala se Švadlenka.
„Z příběhů, co se povedly,“ odpověděl.
Kočička přikývla a dodala: „Podlaha z kroků, které nikam nespěchaly. Okna z pravdomluvnosti. A dveře z omluv, které se povedly.“
A protože v Miradii mají i věci duši, bylo to možné. Jen se musely sehnat.
Švadlenka tedy chodila po vesnici a šila radost do kapes lidí. „Kdo mi dá úsměv, dostane steh,“ říkala, a z těch stehů vznikaly kousky tkaniny, co hřály i bez ohně.
Bublina mezitím obcházel dvory a štěkal, když někdo zapomněl pochválit. Ne štěkal zlostně — spíš připomínavě, jako když vítr klepe na okno, že venku je svět.
Za týden měli hromadu úsměvů, pochval a drobných radostí. „To je víc než cihly,“ prohlásil Bublina spokojeně. „Z toho se dá stavět!“
A tak stavěli. Každý smích přibili k dalšímu, každou radost zaplétali do dřeva. Dům rostl pomalu, ale pevně. Když pršelo, kapky klouzaly po zdech a zněly jako bubínky. Když foukal vítr, nehučel — hvízdal melodii.
„To je dům, který se nebojí,“ řekla jednou Švadlenka, když poslouchala jeho rámus.
„Dům, který si umí hrát,“ dodal Bublina.
První návštěva – Mrzout
O domě se brzy doslechla celá vesnice. A jednoho dne zaklepal na dveře pan Mrzout. Byl to člověk, který měl kapsy plné brblání a kabát z nespokojenosti. Každý jeho krok zněl jako povzdech.
„Slyšel jsem, že máte dům, co se směje,“ procedil skrz knír. „To není zdravé. Domy mají stát, ne se chichotat.“
„Ale smích je způsob, jak si svět protáhne kosti,“ řekla Švadlenka vlídně. „Chcete kávu?“
„Já piju jen čaj z nevole,“ odsekl.
„Tak vám ho uvaříme,“ řekl Bublina nadšeně, „máme tu konvici, co se směje, když píská!“
A než se Mrzout nadál, seděl u stolu. Kolem něj se točilo teplo, které nepocházelo z krbu, ale z drobných radostí. Kočička mu podala hrnek s nápisem „Nevadí.“
„To je… drzé,“ zamručel.
„Ne, to je ujišťující,“ řekla. „Každý den má právo na jednu větu, která ho omluví.“
Bublina mu přinesl kousek koláče. „Je z přísad, které jsme zapomněli vyhodit.“
Mrzout kousl — a místo kritiky polkl. Bylo to zvláštní sousto, trochu sladké, trochu slané, ale především… lidské.
„Nevím, co to se mnou dělá,“ zamumlal. „Málem se mi chtělo usmát.“
„Jen to zkuste,“ povzbudil ho Bublina. „Náš dům má rád první pokusy.“
A opravdu — když se Mrzout poprvé nešikovně pousmál, celý dům se zatřásl radostí. Z oken se rozlétly záclonky a na střeše praskla taška — ne vinou větru, ale štěstí.
Od té doby se Mrzout vracel každou středu. Někdy nic neříkal, jen seděl. A někdy si dovolil tichý smích. Z jeho kapes se pomalu začalo sypat brblání — dům ho sbíral a měnil v hřebíky z porozumění.
Druhá návštěva – Myška se strachem
Jedné noci, kdy měsíc visel nízko a tvářil se, že slyší, se ozvalo nesmělé ťukání. Za dveřmi stála malá myška s tlapkami schovanými pod kabátkem.
„Smím dovnitř?“ pískla.
„Samozřejmě!“ řekl Bublina. „Každý, kdo klepe tiše, má velkou odvahu.“
„Já… já mám strach,“ přiznala. „Všude kolem se staví ploty a já nemám kde žít.“
Švadlenka jí nalila teplé mléko. „Náš dům nemá plot. Jen prah. A ten je tu pro to, aby se překračoval.“
Myška se rozhlížela — a všude viděla barvy. Smích v rozích, teplo na podlaze, i ten komín, co funěl jako spokojený dědeček.
„Tady… tady se nebojím,“ řekla překvapeně.
„To je náš záměr,“ řekla Švadlenka. „Smích je nejlevnější pojištění proti strachu.“
Od té doby měla myška v domku kout — malou skulinu za poličkou, kterou nazvala „Bezpečno“. A dům se začal smát ještě víc, protože pochopil, že radost, která se dělí, se násobí.
Dům, který léčil nálady
Zprávy se šířily dál. Přicházeli lidé, ptáci, brouci, občas i zbloudilé sny. Každý si přinesl kousek smutku, a dům ho proměnil v něco měkkého: v deku, polštář, nebo jen v klidné ticho.
Jednou se zastavila paní Živa (ano, ta, co kdysi znala Honzu). Posadila se na prah a usmála se:
„Tak vy jste ti, co postavili dům z úsměvů?“
„Ano,“ kývl Bublina hrdě.
„Pak vám povím tajemství,“ řekla. „Smích je jazyk, kterým svět říká ‚děkuji‘, když se něco povede navzdory všemu.“
A z kapsy vytáhla malou lahvičku s nápisem „Rezonance“.
„Přidejte to do komínu,“ poradila. „Když se bude kouřit, bude se smát i nebe.“
Od té doby se z komína nevalil kouř, ale obláčky tvaru smíchu — někdy vypadaly jako rozkvetlá růže, jindy jako kroužek, do kterého by se vešel celý svět.
Jak se smích rozbil
Ale i radost má zkoušky.
Jednoho dne přišla zima dřív, než měla. Všechno zamrzlo, i smích. V domě bylo ticho. Bublina se snažil štěkat, ale z tlamky mu vycházel jen písklavý mráz. Švadlenka mňoukla — nic.
Dům se nehýbal. Jen okenice se klepaly zimou.
„Možná nám smích došel,“ řekl Bublina smutně.
„Ne,“ odpověděla kočka tiše. „Jen čeká, až ho někdo rozesměje zase nás.“
Seděli a vzpomínali. Na první prkna, na pana Mrzouta, na myšku. A tehdy z podlahy zaznělo tiché písknutí.
Z malé skuliny vyběhla myška. Na zádech nesla kousek slunce — tedy kousek sýra, co se zrovna v sousedství ohřál. Položila ho doprostřed stolu.
„Tady,“ řekla. „Ještě jsem měla něco schované pro horší časy.“
Bublina kousek ochutnal, Švadlenka také. Slunce se rozlilo po jazyku, a oba se zasmáli. Zpočátku slabě, pak silněji. Dům se rozechvěl. Komín vydechl první teplý povzdech a smích se rozběhl po trámech jako jiskra po strunách.
Venku se i sníh rozchechtal. A Miradie dostala první zářivou zimu v dějinách.
Co zůstalo po smíchu
Když přišlo jaro, dům měl v trámech drobné praskliny — ne od zimy, ale od radosti, která se nevešla. Švadlenka se rozhodla, že je nezašije.
„Ať se ví, že smích se může zlomit, a přesto zůstane krásný,“ řekla.
Bublina přikývl. „Prasklina je jako jizva po štěstí.“
A opravdu — když na ně dopadlo slunce, jiskřily jako drobná okénka.
Lidé z vesnice začali chodit častěji. Ne pro koláče, ne pro čaj z nevole, ale prostě být chvíli v domě, který se směje. Děti říkaly, že slyší, jak dům zpívá, když se mu položí ucho na zeď. A někdy, když venku pršelo, dům zpíval nahlas — aby déšť neztratil rytmus.
Poslední návštěva
Jednou večer přišel malý chlapec, bosý, s očima plnýma hvězd a s kapesníkem, v němž měl ulitou slzu.
„Ztratil jsem domov,“ řekl. „Můžu tu zůstat?“
„Můžeš,“ řekla Švadlenka. „Ale musíš vědět, že tady se všechno mění v smích.“
Chlapec přikývl. Vytáhl slzu z kapesníku a položil ji na stůl. Dům se zastavil. Slza se zatřpytila a proměnila v malou perličku, která zacinkala o dřevo — tónem přesně mezi smutkem a úlevou.
„Tak tohle je ten zvuk, co nám chyběl,“ řekl Bublina dojatě. „Zvuk, který rozesměje i ticho.“
A dům znovu vydechl. Tentokrát už ne smíchem, ale smířením.
Od té doby žil chlapec s nimi. Učil se od Švadlenky příst radost a od Bubliny zapomínat křivdy. A když dospěl, odešel do světa, aby lidem stavěl malé domky z úsměvů — ne z cihel, ale z přítomnosti.
A co se říká dodnes
V Miradii stojí ten dům pořád. V zimě se pod jeho střechou schovávají ptáci, v létě tam lidé chodí sušit smutek. Nikdo už neví, kde končí jeho stěny — smích se rozlil dál.
Říká se, že kdo ztratí smysl pro radost, tomu se v noci zdá o pejskovi a kočičce, kteří mu staví v hrudi malý pokojíček s oknem. Když se ráno probudí, má chuť se usmát, i kdyby nebyl důvod.
A když někdy půjdeš kolem a zaslechneš, že dům se směje, nezastavuj se. Jen zvedni koutky a nech ho smát se i za tebe. Protože ten smích, který se ozývá z Miradie, je dědictvím dvou srdcí, která pochopila jednoduché tajemství:
„Domov není místo, kde se přestane plakat.
Domov je místo, kde se smích umí vrátit.“
A pokud si večer lehneš a uslyšíš v dálce slabé „hchchch“ mezi větrem a tichem, věz — to Bublina a Švadlenka zkoušejí, jestli se jim smích pořád drží ve zdech. A drží. Protože smích, který vznikl z lásky, nezrezaví.
Pohádky bez konce
Krasnezeny.eu|
Zprávy | Aktuálně.cz|
Náš REGION|
FAJNTIP.cz|
HN.cz|
Cooky.cz|
In-lifestyle.cz|
NESPECHEJ.cz|
Plné zdraví|
V Telce|
Umíme poradit|
Poudree.cz|
