Když se to povede, zavřou květy korunky, louky si uhladí sukně a svět si tiše zazívne. Když se to nepovede, zůstává vše pootevřené, jako když se zapomene domknout důležitá věta.
Na okraji takové louky stál úl — dům zlatého ruchu, kde se žije po křídle a po kroku. V něm žila včelka Amálie. Nebyla největší, ani nejpracovitější v podle knihy, ale měla zvyk, který ostatní včely mátl: tancovala podle červánků.
„Amálie zas tancuje mimo mapu,“ mručely starší létavky. „Kdepak kličkování za melodií oblohy — nektar roste na květech, ne v písničkách.“
Amálie přitom nikdy nezapomněla přinést to, co přines musí. Jen navrch nosila kapičky tónů: pohyb tlapky, který se nedá vysvětlit, ale květům rozumí. Říkávaly jí proto s pobavenou něhou Vílka, a ona se za to neurážela. Věděla své: že některé louky se otevírají až tehdy, když na ně člověk nepřijde s plánem, ale s písní.
Jednoho večera se ale v Miradii stalo cosi, co se nestává: obloha zapomněla, jak se barví večer. Slunce zajelo za les příliš rychle a místo červánků zůstala na obzoru studená šmouha. Květy, které si zvykly zavírat korunky na zvonění oranžových tónů, zůstaly dokořán. Vítězil chlad, nelad.
„Bác ho,“ zabručel starý čmelák Ambrož, přítel i mentor všech, kdo netrefí domů napoprvé. „Když obloha ztratí noty, noci se zdrží.“
V úlu nastal rozruch. Dělnice, co měří čas podle stínů, běhaly od plástve k plástvi, královna zvedla tykadla v jasném taktu a feromony povely: uzavřít dnešek, připravit noc. Jenže noc nepřicházela. Louka se neměla k spánku.
Amálie se vyhoupla na práh úlu a naslouchala. Co uši nepochytí, zachytí křídla: vzduch tichl jinak. Chybělo mu teplé chrrr, jemné frrr, široké hrrr, které se třou o sebe, když den skládá batoh. Nešlo o barvu; šlo o píseň červánků.
„Kam se poděla?“ hlesla.
„Písně se neschovávají,“ odpověděl Ambrož a usedl vedle ní, až se prkénko zhoupnulo. „Buď je nikdo nezpívá, nebo je nikdo neposlouchá. Občas obojí.“
„Tak ji zazpívejme,“ řekla Amálie samozřejmě.
Čmelák se uchechtl břichem: „Na červánky nestačí dvě hrdla. To chce orchestr louky. A dirigenta, který umí slyšet i to, co teprve bude.“
Amálie sklopila hlavu. „Já slyším,“ řekla. „Jen nevím, jak to dát dohromady.“
„Najdi si spoluslyšící,“ mrkl Ambrož. „Dnes v noci je plno bytostí, co neumějí spát bez červánků. Svolej je. A vezmi do tlapky trpělivost — je to nejtenčí, ale nejpevnější měchýř.“
Za šera, které nevědělo, zda patří ke dni, či noci, vyletěla Amálie nad louku. Nazpět do úlu se dívaly stovky očí — trochu nedůvěřivých, trochu nadějných. A z polí se zdvíhal van: stříbrný vánek, o němž se vypráví, že fouká jen na ty, kdo běží pomalu. Jemně ji nadlehčil.
„Dnes tě zanesu k těm, kdo slyší,“ zašuměl. „Neboj — dřív, než se ráno rozmyslí.“
První, koho našli, byl skřivánek. Nikdo v Miradii neumí rozvázat uzel ticha jako on – ale spíš ráno než večer.
„Skřivánku,“ volala Amálie, „obloha zapomněla večerní barvu. Umíš-li, vyzpívej červánkům nádech.“
Skřivánek kroužil výš a výš, jeho písnička se vlažila v průsvitných vlnách. Byla krásná — jenže příliš ranní. Květům se po ní nechtělo zavírat; spíš by se zase rozběhly.
„To není ono,“ zamručel Ambrož pod nimi, který mezitím přiletěl s malou generálkou bzučících učednic. „Potřebujeme tón, který ukládá. Ne probouzí.“
„Zkusme sýčka,“ navrhla Amálie.
Sýček seděl na pařezu a měl oči jako dvě měsíční lišky. Uměl mluvit nocí i denním strachem. Amálie mu vylíčila nesnáz. Sýček zahouká — a do trávy usedne poslech.
„Moje houkání samo nestačí,“ zvážněl. „Umím zavolat tmu, ale ne zavřít květy. Ty se zavírají na laskavost, ne na rozkaz.“
„Laskavost…“ zopakovala Amálie a přejela si tykadélkem po srdci. „Tu mám. Jen ji neumím zpívat nahlas.“
„Pak potřebujete slavíka,“ zasyčel sýček. „A někoho, kdo počítá dech.“
Slavíka našli u potoka. Zkoušel si nové kadence do rána, ale večer nepopletl.
„Zpívat umím,“ usmál se skromně. „Jen mi chybí zpomalovač. Červánky se neženou; pružně se kladou. Kdo jim dělá v Miradii takt?“
„Stébla trav,“ řekla Amálie bez přemýšlení. „Ohýbají se přesně tak daleko, jak stačí, a nikam nespadnou.“
Slavík kývl. „Dobrá. Ty budeš má metronomka,“ pohlédl na Amálii. „A kdo přinese teplo, když barva nepřijde?“
„Oheň ne,“ řekl Ambrož. „Ten spálí i strach, který je třeba nechat žít, aby věděl, kudy nechodit. Zkusme dech.“
„Dech?“ zbystřil slavík.
„Všichni dnes večer dýcháme zklamaně,“ vysvětlila Amálie. „Zklamání je studené. Když se sladí dechy, ohřejí se samy.“
Sýček, slavík, skřivánek i stříbrný vánek se na sebe podívali — a pochopili. Orchestr červánků se začal scházet: cvrčci na smyčce, konipásci na bicí o kamínky, rákosí jako harfy. A mezi stébly trav se běžela Amálie: maličká dirigentka s tlukoucím srdcem.
„Nech nás ohlídat západ,“ ozval se z dálky i hluboký hlas — starý dub od potoka, jehož kořeny věděly, co znamená držet svět. „Já dám bas.“
„A já přinesu barevné ticho,“ zadrnčel nad nimi unavený, ale dobrý duhový pták, jehož křídla zamávaly jen malinko — dost, aby na nebi vznikl místy průsvitný most.
Stříbrný vánek Van přešel v roli, kterou umí nejlíp: oblékal z písně chladem to, co hoří moc, aby neshořelo, a ohříval to, co vychladlo strachem.
„Ambroži,“ zavolala Amálie, „sežeň dechy. Bez nich je orchestr jen obrázek.“
Čmelák odfrčel do úlu, na mez, k potoku, po vsi. Přiváděl lidi, kteří se vraceli s hrníčky, krávu, co zrovna nespala, i šedivého kocoura, který vlastně zpívat neuměl, ale uměl příst přesně mezi.
A začalo se. Ne písní — dechem. Amálie stála na travním stéblu, křidélka rozepnutá, a dávala znamení: nádech… výdech… pomalu… Lidé na mezi, včely v úlu, sýček na pařezu, slavík u potoka, skřivánek nad loukou, dokonce i spící tele pod dubem — všichni se ztišili do stejného rytmu. Vzduch přestal pospíchat.
„Teď,“ zašeptala Amálie.
Slavík pustil první tón — ne jásavý, spíš měkký, jako když matka odfoukne zrníčko prachu z víčka dítěte. Sýček k němu položil hloubku, skřivánek světélko. Cvrčci vyšívali drobné stehy, rákosí se kolébalo v záložkách. Van spojoval ruce nezvučných okamžiků, dub držel bas tak, že i kamení rozumělo, kam patří.
Z obzoru ještě nic — ale květy, které zůstaly otevřené, zacukaly. Jako když se někdo po dlouhém dni rozhodne, že přece jen půjde domů.
„Ještě máme příliš muchlanou hranu,“ zavrněl dub. „Chybí nám přechod.“
„Převedu,“ pohnul se duhový pták do výšky a roztáhl křídla tak, aby mezi nimi vznikl velmi tenký, průsvitný oblouk. Nebyla to barva červánků — bylo to místo pro barvu.
Slavík to ucítil první; jeho tón se do oblouku opřel a lehce sklouzl dolů. Sýček na druhém konci oblouku zachytil tón, aby se nerozběhl do noci příliš rychle. Skřivánek se tiše smál do ticha — a ticho se smálo zpět.
„A my?“ zarděla se Amálie.
„Ty,“ usmál se Ambrož, „teď zatanči. Květům.“
Amálie rozkmitala bříška křídel a rozběhla se nízko nad loukou. Její tance nikdy nepopisovaly mapu; popisovaly citlivost. Nad kopretinami trošku poskočila, nad chrpami zpomalila, u máku se na vteřinu zastavila, aby v něm otřela dotek něhy. Každý pohyb byl jako drobounké „dobrou noc“, zapsané do pylu.
A pak se to stalo: první květ zavřel víčko. Byl to zvonek u potoka, co vždycky usíná první, když se cítí slyšen. Po něm sedmikráska, dvě, pět, sto. Červánky se sice nerodily barvou, ale rodily se zvukem: neviditelnou písní, kterou si obloha vyžádala, když zapomněla svou vlastní.
Z obzoru to konečně šlohelnulo. Nebyla to křiklavá červeň; spíš jemné meruňkové teplo. Jakmile se dotklo oblouku mezi křídly duhového ptáka, barva se rozlila jako ticho po posledním slově básně. Louka vydechla.
„Ještě poslední uzlík,“ zašeptal Van a foukl přes okraj. Obloha zazvonila, jako když se pohne hedvábná ručička. Den se poskládal.
„Hotovo,“ vydechl slavík a posadil se. Sýček si uhladil peří, skřivánek si zlomil smích napůl, aby měl i zítra. Dub si zapraskal v kolenou. A Amálie… Amálie se posadila na okraj plátku měsíce, který si náhodou odložil roh na bodlák, a poprvé v životě cítila, že tanec může zavřít svět s něhou.
„Děkuju,“ pohnula křidélky směrem ke všem.
„Ne děkuj,“ zavrčel Ambrož dobrotivě. „Tohle nebyla laskavost. To byl řád, jen jinak: řád, který umí naslouchat.“
„A ty,“ přiletěl duhový pták níž, „nezapomeň, že až obloha příště něco ztratí, barva se vrátí přes zvuk a zvuk se vrátí přes dech. Kdo neumí dýchat společně, tomu červánky nic neřeknou.“
Van jí přejel po tykadlech stříbrnou nitkou. „A běhej dál pomalu,“ zašeptal. „Pomalu se totiž víc slyší.“
V úlu toho večera voněl med klidných konců. Královna, která nezvykla měnit zvyky, přistoupila k Amálii: „Tvé tance mimo mapu… dnes nás zachránily. Ne proto, že by přinesly více nektaru. Proto, že přinesly ticho, které rozumí.“
Starší létavky se nesměle uklonily: „Uč nás pár kroků. Ne všechno — jen ty, které říkají květům, že je vidíme.“
Amálie přikývla. „Vlastně je znáte,“ usmála se. „Jsou to kroky, které děláme, když nikam nespěcháme. Jen je zítra nezapomeňte.“
A tak se v úlu zavedla novota: vedle tance pro jídlo se učil i tanec pro dík. Krátký, tichý, téměř neviditelný — podobný dechu. Kdykoli ho některá včela na louce zatančila, květ si to zapamatoval. A následující večer se zavíral o něco klidněji, i když se obloha zapomněla jen trošinku.
Samozřejmě přišly dny, kdy se zase něco nepovedlo. Jeden večer se honily mračné obecní spory a v úlu se tak rozčilovali, že nikdo nenaslouchal. Červánky se i tak dostavily, ale byly kratší, unavené. Jindy zas přiletěla banda sršňů v černých kabátcích, kteří uměli jen troubit do ticha a vůbec nerozuměli orchestrům. Tu noc se museli bránit a zpívat zároveň; naštěstí byl v blízkosti dub a chytře přehodil rytmus, aby se boj nezlomil na křik.
Z každého takového večera si Amálie zapisovala neviditelné zápisky:
– Když někdo huláká, barva ztuhne.
– Když někdo mlčí a čeká, barva si sama sedne.
– Když dýcháme stejně, i ten, kdo se bál, se nebojí.
Ty zápisky nikdo neviděl — nebyly v knize, byly v tanci. V Miradii se totiž spousta věcí nepíše perem, ale pohybem.
Časem se o té noci vyprávělo. Děti říkaly, že červánky mávají Amálii na pozdrav; starci tvrdili, že jim díky ní nevržou sny. A včely — ty se naučily zvláštní disciplíně: když se den skládá, na chvíli netancují pro cestu domů, ale pro všechna domů, která má louka. A kdo tu chvíli vydrží bez spěchu, ten pak lítá rychleji, protože nenese na křídlech nedorozumění.
A Amálie? Když se na konci léta poprvé ochladí o šířku stínu, usedá zase na práh úlu a naslouchá. Nečeká na potlesk — čeká na dech. A když slyší, že Miradie dýchá spolu, usměje se tak tiše, že to slyší jen tráva.
„Písnička červánků,“ šeptá, „není hlas oblohy. Je to domluva mezi vším, co chce dobrou noc.“
A jestli se někdy přihodí, že večer přijde bez barvy i bez vůle, rozhlédne se a zavolá: „Ambroži? Skřivánku? Sýčku? Slavíku? Dube? Vane?“
A svět si vzpomene. Protože to už není zázrak. To je zvyk být spolu.
Když půjdeš okolo té louky ve správnou chvíli, uvidíš možná jen obyčejný západ. Ale jestli se na chvilku zastavíš a sladíš dech s šumem rákosí, uslyšíš i to, co ucho nevysloví: droboučký bzukot Amáliina taktu, hluboké prasknutí dubího basu, skřivánkovu jiskru i slavíkovo „pšššt, ještě kousek“. A jakmile to uslyšíš, zavřou se ti na okamžik vlastní květy pod víčky — a ty pochopíš, že se nejedná o příběh jediné včely, ale o lekci pro celou Miradii:
Harmonie nevzniká poslušností.
Harmonie vzniká porozuměním rozdílů a společným dechem.
A když se ráno probudíš, možná budeš o ten palec laskavější k tomu, kdo tancuje mimo mapu. Možná mu necháš pět vteřin navíc. A třeba — kdo ví — se ti pak červánky poděkují troškou meruňkové barvy navíc, jen pro tebe.
Pohádky bez konce
Náš REGION|
Techzpravy.cz|
Názory - Aktuálně.cz|
HN.cz|
i60.cz|
In-lifestyle.cz|
MotoGuru|
KINOTIP2.cz|
NESPECHEJ.cz|
Kód Enigma|