Otec Bernard se studenty své farní školy. FOTO: Poskytnuto z fondu Náprstkova muzea
Ze sedmnáctého století máme například zprávy o skupině jezuitských misionářů, kteří se vydali do Nového světa. Samuel Fritz z Trutnova například působil u indiánského kmene v dnešním Ekvádoru a zanechal po sobě deník z prozkoumávání Amazonie. Jan Josef Messner z Ústí nad Labem byl několik let v Paraguayi, načež zemřel během přechodu And. Protestanští Moravští bratři se rovněž rozlétli do všech kontinentů, o jejich činnosti mezi Inuity v Grónsku si povíme někdy příště. Několik českých františkánů vedlo misie v Indii, Číně nebo na Filipínách. Jeden z nejrespektovanějších osobností řádu, kroměřížský rodák Jakub Římař, počátkem 18. století strávil delší čas na misiích v Egyptě a Habeši, dnešní Etiopii. Když se přesuneme do moderní doby a zároveň o něco jižněji do města Bulawayo v Zimbabwe, vězte, že tam dvanáct let (1937-1949) vykonával funkci římskokatolického biskupa Ignác Arnož z Děčína. Před návratem na odpočinek do Čech zemřel v tropech na malárii. To Jan Nepomuk Neumann z Prachatic oblékl biskupský talár již roku 1852 v americké Filadelfii a za své zásluhy byl později prohlášen za svatého, mimochodem jako dosud jediný muž v USA. Osudům pátera Zdeňka Čížovského v Jižní Africe jsme se již v seriálu věnovali (viz: Český duchovní v zemi antilop | i60.cz)
Opět bychom mohli pokračovat nekonečným zástupem dalších zajímavých jmen s křížem na krku, ale zastavme se u kněze a zároveň právníka, skautského činovníka a člena dominikánského řádu, Radomíra Kadlece (1915-2003), známého jako otec Bernard. Z Prahy, kde se narodil a vyrůstal, totiž putoval za kněžskými povinnostmi až na maličký ostrůvek Grenada v Karibském moři, o kterém sám nikdy neslyšel a mnozí ho od cesty zrazovali. Mohla by být služba bohu více inspirující, než právě v takových podmínkách? Kadlecova životní dráha se ovšem mohla odvíjet zcela jinak. Pocházel z umělecké rodiny, v dospívání přišel o otce, ale chtěl splnit jeho poslední přání, aby vystudoval práva. Nastoupil tedy na Právnickou fakultu Karlovy univerzity, byť původně snil o profesi lékaře. Už jako žák obecné školy vstoupil do skautského oddílu, kde byl vedoucím jistý Jaroslav Foglar.
Celá třicátá léta se nesla ve znamení rozvoje skautingu v Československu a Kadlec k němu přispíval nemalým dílem jako redaktor časopisů, organizátor výletů, táborů, autor příruček a zpěvníků. Když odpromoval a mohl se honosit titulem doktora práv, nastaly temné časy v podobě nacistické okupace. Kadlec začal spatřovat svou životní misi v pomoci druhým nad rámec advokacie a skautu, proto v roce 1941 vstoupil do Řádu bratří kazatelů (dominikánů) a přijal jméno Bernard. Nacistickou tyranii přežil, po osvobození se však za humny začaly stahovat rudé mraky. V řeholním řádu viděl svou budoucnost. Vysvěcen na kněze byl v červnu 1947. V Olomouci pokračoval ve studiích teologie. Po komunistickém převratu se o mladého duchovního, který navíc trávil tolik času ve skautských kruzích, intenzivně zajímala Státní bezpečnost. Když se situace stávala neúnosnou, Kadlec se rozhodl k emigraci. Ve Velké Británii nejprve na Oxfordu završil studia teologii, načež byl pověřen správou venkovské fary. Velmi se tam ale nudil a žádal své dominikánské představené o přeložení. Dočkal se v květnu 1953, když v britském Southamptonu nastoupil ve společnosti dalších dvou kněží na zaoceánskou loď a vydal se směrem na Malé Antily, jinými slovy do teplých karibských vod. Grenada je nejjižnější perlou z pásu ostrůvků, kam patří Svatá Lucie, Martinik, Barbados a další dnes lákavé turistické destinace. První zážitky z nového působiště zaznamenal do deníku, který máme k dispozici ve fondech Náprstkova muzea, stejně jako použité fotografie. Dorazil shodou okolností zrovna ve chvíli, kdy celá Britská říše, jejíž byla Grenada součástí, žila korunovací mladičké panovnice Alžbety II. Zápis z 5. června 1953:
„Grenada velmi hornatá, hory až 700 metrů nad mořem, v mracích. Lodi sem připlouvají jen zhruba dvakrát za měsíc, letadla přilétají denně. Na celém ostrově se nachází jediný les stromoví. Velmi malebné. Nádherné moře, vždycky klidné a koupání kol dokola ostrova. Muškátové ořechy jsou hlavním vývozním artiklem, dále kakao, vanilka, banány, kokosy, hřebíček, chlebovník. Hlavní město St. George´s vypadá hodně francouzsky, jako riviéra, 7 000 obyvatel. Celý ostrov asi 80 000. Všude mne přivítaly dekorace, iluminace, podobizny panovnice, kapely, ohňostroje. (…) Místní lidé, ač chudí a bydlící v chatičkách jako naše trampské osady, jsou velmi elegantně a evropsky oblečeni. Jsou dobří a věrní katolíci, žijí jako praví křesťané. Mají velmi početné rodiny, dětí jako smetí, a jsou pěkné, zdravé a čiperné. Většina obyvatel černá či míšenci. Mnoho škol. Není tu žádný průmysl, jen zemědělství a rybolov. Není tu luk ani polí. Kultivace půdy je velmi těžká, avšak ostrov má dostatek vlády, která vydrží i přes suché období. Všecka okna musí být stále otevřena, bez průvanu je tu příliš horko. Některé domy nemají okna vůbec, nýbrž mají otevřenou verandu. To bývá problém při tropických deštích, což je prý opravdový příval.“
Dominikánský mnich Bernard a v pozdním věku na slunné Grenadě. FOTO: Poskytnuto z fondu Náprstkova muzea
Jen pár týdnů stačilo, aby otec Bernard křížem krážem projel celý ostrov a navštívil všechny farnosti, školy, nemocnice, léčebny duševně chorých i sirotčince, které dostal na starosti. Rychle si své nové působiště oblíbil. Nejen díky nádherné přírodě, ale hlavně přívětivým lidem, mezi nimiž dokonce našel skautský oddíl. V deníku i dopisech přátelům po celém světě zachycoval každodenní radosti i strasti, popisoval specifika života na Grenadě, kde počasí a živočichové občas uměli nemile překvapit: „Spíme tu se sítí proti moskytům a všechny špajzky podobné části nábytku musí stát v miskách s petrolejem, tedy každá noha v jedné misce, neboť mravenci by všechno sežrali…“
V září o dva roky později zasáhl Grenadu a přilehlé ostrůvky silný hurikán Janet, který vzal stovku životů a zdemoloval i kostel. Otec Bernard ze všech sil svým ovečkám pomáhal při opravě poničených domovů. Stal se nedílnou součástí komunity, zvykl si na ostrovní prostředí, našel zde domov, rozhodně netoužil po dalším stěhování. A skutečně, dlouho mu bylo dopřáno a prožíval bezpočet klidných dní, naplněných péčí o vděčné Grenaďany. Svět je ovšem dějištěm neustálých změn a ty se nevyhnuly ani karibským končinám. Uplynuly necelé dvě dekády a Grenada v únoru 1974 získala nezávislost. Odborový předák a vůdce radikální strany Eric Gairy se stal prvním předsedou vlády. S opozicí nejednal v rukavičkách, nechal zřídit tajnou policii či spíše milici zvanou Mongoose gang (mangustí gang pojmenovaný podle malých šelem, obývajících africké savany), která terorizovala obyvatelstvo. Gairy falšoval volby, na mezinárodní scéně se propíralo jeho mentální zdraví, neboť otevřeně prohlašoval, že komunikuje s mimozemskými civilizacemi, a žádal dokonce OSN vytvořit samostatnou agenturu pro výzkum UFO. 13. března 1979 tuhý režim padl, když Gairy zrovna pobýval v USA. Marxistické revoluční hnutí vedené právníkem Mauricem Bishopem provedlo nenásilný puč a zahájilo novou éru ostrova. Bishop se zaštítil Hnutím Nový klenot (New Jewel Movement) a jal se realizovat socialistický budovatelský program. Začala fungovat kolektivní zemědělská družstva, jež neobvykle pracovala efektivně, dosáhla zvýšení výroby, a naopak snížení importu potravin odjinud, byl zaveden štědrý sociální systém, bezplatné zdravotnictví a školství. Sdělovací prostředky na druhou stranu svírala tuhá cenzura, vězení opět plnili nepohodlní politici a na ostrov mířili kubánští specialisté, včetně vojenských poradců. Otec Bernard při hojně navštěvovaných kázáních nešetřil kritikou levicového režimu, čímž na sebe přivolal zlobu úřadů. Nakonec byl donucen odejít do dalšího exilu a na několik let se usadil na Jamajce, vzdálené vzdušnou čarou asi jedenáct set mil.
Diktátor na Grenadě Eric Gairy. FOTO: Poskytnuto z fondu Náprstkova muzea
Koketování ostrovní vlády s Kubou a Sovětským svazem nezneklidňovalo jen otce Bernarda, ale především Washington D.C. Prezident Ronald Reagan nazval Grenadu „sovětsko-kubánskou kolonií“ a „hlavní vojenskou základnou pro export teroru a oslabení demokracie“. Prvním americkým varováním bylo masivní námořní cvičení v srpnu 1981 blízko od grenadských břehů a skutečná invaze visela ve vzduchu. Záminku pro ni poskytl vnitřní frakční boj v grenadském vedení, utvoření Revoluční vojenské rady ze zastánců tvrdé prosovětské linie a vyhlášení výjimečného stavu 19. října 1983. O týden později byla zahájena Operace Urgent Fury a na ostrov vpadlo 7 600 vojáků USA a jeho karibských spojenců, oficiálně aby byl znovu nastolen klid v regionu a zachráněny životy osmi stovek amerických studentů, navštěvujících lékařskou fakultu v St. George´s. Fakt, že tito v žádném skutečném ohrožení nebyli, nikoho nezajímal. Maurice Bishop byl zatčen a záhy popraven. Není bez zajímavosti, že jeho režim se zhroutil pouhé dva týdny po návratu ze státní návštěvy Československa, kde byl přivítán s nejvyššími poctami a dekorován Řádem Bílého lva z rukou prezidenta Gustáva Husáka. Soudruzi v Praze se plácali po zádech za podepsané mezistátní smlouvy, díky kterým se měly konečně tuzemské pulty prohýbat pod nadbytkem tropického ovoce a koření. Nic z toho se ovšem nekonalo.
Zahraniční intervence na Grenadě obnovila ústavní pořádek a druhý marxistický experiment v Karibiku skončil. Otec Bernard se vrátil a s nepolevujícím úsilím pokračoval ve farní činnosti, byť se o slovo hlásil pokročilý věk a zdravotní potíže, zejména artróza páteře. Po sametové revoluci dvakrát zavítal do Čech a získal uznání odborné veřejnosti za své studie z oblasti filozofie, teologie, církevního práva a dějin umění.
Karibská odysea otce Bernarda, dominikánského kazatele a jednoho z největších propagátorů skautingu, se uzavřela 28. listopadu 2003, kde jinde než na milované Grenadě. Jeho osudům se podrobněji věnuje publikace z pera Otto Janky, vydaná roku 2000 v Praze.
i60.cz
In-lifestyle.cz|
GolfDigest.cz|
FAJNTIP.cz|
Žena.cz|
Sport - Aktuálně.cz|