Optická iluze, na které si lámou oči i profíci. Najdete v portrétu z roku 1888 skrytou dvojici?

| 3 min

Sdílet

Někteří si tento obraz pamatují možná ještě z dětství. Dávno už se však dostal do online prostoru a spatřily jej tudíž miliony lidí. Stále přitom jde o velmi oblíbenou iluzi.

Optická iluze, na které si lámou oči i profíci. Najdete v portrétu z roku 1888 skrytou dvojici?

Zdroj: Zdroj fotografie: Stencil Photos

Optický klam totiž zobrazuje dva portréty v jednom, nicméně zdaleka ne všichni jsou schopni je spatřit. Miliony lidí se snažily spatřit obě verze, nicméně se zasekli a jen kroutili hlavami nad tím, co že to vlastně mají najít. Obraz přitom existuje už od roku 1888. Jen pro představu jde o rok, kdy byla například postavena první telefonní budka. Konkrétně šlo o linku mezi Stockholmem a Göteborgem. Tento rok znamenal také vynález brčka.

Autorský záměr a síla šeptandy

Pohlednice vznikla v Německu, konkrétně pro organizaci jménem The Anchor Buggy Company sídlící v USA. Šlo o výrobce automobilů s velmi krátkou dobou existence (firmy, nikoli automobilů). Pohlednice se zpočátku rozšířila, aniž by kdokoli upozorňoval na obsaženou iluzi. Ale nebyli by to lidé, aby nezačali poukazovat na něco velmi zvláštního. Vidíte na horním obrázku dvojitý obraz? Zdánlivě jde jen o mladou dívku s čepcem.

Nicméně autor obrázku – kterým je britský ilustrátor W. E. Hill – nepochybně dobře věděl, co dělá. Jen si pomyslel, že veřejnost si toho nikdy nevšimne. Když to trvalo už několik měsíců, pokračoval ve své profesi. Nicméně lidé si začali povídat o podivném obrazu a šeptanda se rozjela naplno. Jeho dílo mělo tedy velmi rychle tisíce fanoušků. On sám iluzi nazval „mladá žena, stará žena“, protože iluze obsahuje mladou ženu a také obličej staré.

Dívka, stařena a princip klamu

Zatímco krásná dívka se nejspíš dívá někam na horizont, obličej stařeny míří dolů. Tato iluze patří k prvním svého druhu, a přestože Hill vytvořil mnoho dalších kreseb, svou popularitu si uchovala dodnes. Optický klam je obecně nesprávné nebo matoucí vnímání okolní reality. Naše oko zcela běžným způsobem snímá obraz, nicméně mozek si ho interpretuje jinak, než jaká je jeho reálná podoba. Běžně se pak stává, že člověk spatří něco, co tam není.

Mezi nejčastější principy těchto klamů patří tvar nebo barva. Dost možná největší skupinou těchto iluzí jsou dva obrazy v jednom, kdy soustředění se na různé prvky odhaluje více motivů v jedné kresbě. Iluzím nahrává také skutečnost, že náš mozek má potřebu pravidelnosti a kompletace. I u nekompletního obrazu jsme tak na základě zkušenosti schopni „domyslet“ si zbývající obsah. Případně vidíme věci a tváře tam, kde neexistují.

Efekt pareidolie

Tomuto sklonu mozku se říká pareidolie. Název pochází z řeckého slova para, postranní či falešný, a eidolon, zdrobnělina eidos, vzhled nebo podoba. Neurčité nebo nezřetelné podněty na jeho základě pomocí vlastní fantazie dotváříme, abychom získali smysluplné obrazy. Nejběžnějším projevem je vidění tváří v kůře, zvířat v mracích a dalších tvarů. Neplatí to jen pro vizuální podněty, stejně si lze „přeložit“ i zvuky, například projevy zvířat.

Pareidolie je sice podobná iluzi, nicméně se liší. Během iluze totiž člověk dočasně nebo trvale podléhá mylnému dojmu. Při pareidolii si je zcela jasně vědom, že podnět a jeho vnímání mají jen vnější podobnost. Nejznámějšími příklady pareidolie je například zadní strana budíku evokující smutný obličej, tvář ve skalách na povrchu Marsu či sloupce čediče, které připomínají varhany. Ty lze najít na Panské skále u Kamenného Šenova.