Občanský průkaz: Jak se točil film o totalitě, pivě a útěku před vojnou

| 2 min

Sdílet

Ondřej Trojan natočil film Občanský průkaz podle knihy Petra Šabacha. Příběh čtyř kamarádů doplnila řada nečekaných momentů z natáčení.

Občanský průkaz

Zdroj: FOTO:© Martin Špelda, distr. Česká televize

Ondřej Trojan v roce 2010 převedl na plátno román Petra Šabacha, který s humorem i melancholií mapuje dospívání za normalizace. Film Občanský průkaz míchá hořké s vtipným, absurditu s realitou, a i po letech má pořád co říct. A nejen skrz příběh, ale i díky řadě nečekaných detailů z natáčení.

Dospívání mezi výslechy, vojenskou komisí a první láskou

Petr, Aleš, Popelka a Míťa. Čtyři kamarádi, čtyři cesty dospíváním v šedi sedmdesátých let. V patnácti si jdou pro první občanku, v osmnácti už hledají cestu, jak uniknout vojně a ideálně si vyběhat modrou knížku. Mezitím se stihnou zamilovat, naštvat rodiče, provokovat režim i poznat první dopady vlastní svobody.

Občanský průkaz není jen kronika jedné generace. Je to i pocta těm, kteří se snažili neztratit důstojnost a humor v době, která to dělala čím dál těžší. Film nabízí výjevy ze života. Některé groteskně směšné, jiné bolestně reálné. Právě tahle směs emocí dělá z příběhu víc než jen další retro.

Samička nebo sameček a pivo jako kulturní kód

I když film působí civilně, vznikal s pečlivostí do posledního detailu. Jedna z nenápadných, ale autentických hlášek se objevuje, když Popelka nabízí kamarádovi pivo a ptá se, jestli chce „samičku nebo samečka“. Tahle perla vznikla přímo z osobní zkušenosti režiséra Trojana, který sám pamatuje dobu, kdy barva lahve určovala pohlaví nápoje – alespoň podle klukovského humoru z hospod Braníka.

V jiném záběru drží Popelka v ruce pozvánku na koncert The Plastic People of the Universe, jenže letopočet na ní by narušil návaznost děje. Tak hercův prst šikovně zakrývá datum a z nelogičnosti se stává záměrný detail. Stejně pečlivě byly řešeny i nápisy na zdech hospodské toalety, které i režisér osobně domalovával.

Dylan, mech a režisér v kostýmu

Ačkoli se film odehrává v 70. letech, hlavní hudební motiv pochází z roku 1989. Bob Dylan a jeho píseň Most of the Time sice časově nezapadá, ale Trojanovi jednoduše sedla do atmosféry. A tak si ji prosadil. Protože síla okamžiku byla důležitější než historická přesnost.

Z natáčení vzniklo i několik úsměvných historek. Třeba když režisér ztvárnil epizodní roli pejskaře a chvíli režíroval v plné kostýmní výbavě. Nebo když rekvizitáři řešili dětskou cigaretu tak, že ji vyrobili z duté byliny a vycpali mechem.

Důležitou roli sehrál i casting. Původně se zkoušel štáb hledat mezi studenty konzervatoří, ale nakonec padla volba na autentické neherce. Matouš Vrba (Popelka) a Libor Kovář (Žába) tak stáli před kamerou vůbec poprvé. A své si ve filmu odehrály i sestry Bokovy – Kristýna a Jenovéfa.