Už když jsem přijela na parkoviště před velkým obchodním centrem, něco mi bylo divné. Bylo teprve devět ráno a plochu už zaplnily desítky aut, většina s českými značkami. Lidé spěchali k vchodu s vozíky, někteří dokonce běželi, jako by šlo o závod. V duchu jsem se pousmála – připomnělo mi to Black Friday, který znám jen z videí na internetu. Jenže když jsem se dostala dovnitř, rychle mě humor přešel.
První zastávkou byl oddělený regál s papírnictvím. Místo klidného výběru to působilo jako bitevní pole. Lidé se tlačili u stojanů se sešity, krabice už byly z poloviny vyházené a výrobky ležely rozházené po zemi. Některé balíčky barevných papírů byly roztrhané, pastelky vyházené z krabiček a volně poházené.
Něco takového bych v Polsku nečekala Děti, které tam rodiče vzali s sebou, se motaly mezi nohama a natahovaly ruce po věcech, zatímco jejich rodiče na ně ani neměli čas – každý se soustředil jen na to, aby ukořistil co nejvíc. Chvíli jsem tam stála a nevěřila vlastním očím. Vždyť to byly jen obyčejné sešity a pera.
Vyrazila do Polska na nákupy před školou. To, co tam spatřila, by si nevysnila ani v nejhorší noční můře.
Foto: Shutterstock
Pak to začalo být horší. U jednoho regálu, kde byly akční balíčky deseti sešitů za směšně nízkou cenu, se strhla hádka. Dva muži se začali překřikovat, kdo tam byl první. Hádka se rychle změnila v nadávky a než jsem se nadála, popadli se za oblečení. Jeden druhému vyrval z ruky balík sešitů, ten se mu ale rozsypal po zemi a během pár vteřin se na ně vrhli ostatní nakupující.
Bylo to, jako by rozházeli bankovky – lidé sbírali sešity přímo pod jejich nohama, přetahovali se o ně, házeli je do košíků bez ohledu na to, že se ohýbají nebo trhají. Jeden starší pán uklouzl a málem spadl, zatímco mladší žena ho odstrčila, jen aby dosáhla na poslední kus. Nikdo se ani nezastavil, aby mu pomohl.
Za všechno mohou lidé z Česka Cítila jsem se, jako bych byla na úplně jiném světě. Všude kolem hluk, křik, tlačenice, a já jen držela v ruce svůj košík a nevěděla, co dál. Když jsem se snažila prodrat k oddělení s pastelkami, jedna paní mě bez omluvy odstrčila bokem, protože měla pocit, že jí beru místo.
U dalšího regálu jsem viděla, jak matka strčila do svého malého syna, ať rychle sebere balíček fixů ze země, než ho někdo jiný vezme. Bylo mi z toho úzko. V hlavě mi běžela otázka, zda se opravdu musíme kvůli pár korunám chovat jako šílenci?
Nakonec jsem se rozhodla vzít jen to nejnutnější. Pár sešitů, balík pastelek a pravítko. Nebylo to všechno, co děti potřebovaly, ale už jsem neměla sílu dál bojovat. Když jsem stála ve frontě u pokladny, slyšela jsem, jak si lidé mezi sebou šeptají, že doma by za to zaplatili dvojnásobek. Že je to vlastně výhra. Jenže já jsem se cítila spíš poražená.
Chtěla jen levnější školní pomůcky. Nákupní neděle v Polsku se změnila v zážitek, který ji dodnes straší.
Foto: Shutterstock
Odjela jsem naprosto zklamaná Před očima jsem pořád měla ty obrazy – lidi, jak se rvou o papírové sešity, děti, které se učí, že je normální strkat do druhých, aby něco získaly, a dospělé, kteří se mění v dav, co nemyslí na nic jiného než na úsporu pár korun.
Venku na parkovišti bylo dusno. Někteří lidé vykládali plné kufry zboží, smáli se a měli pocit vítězství. Já jsem seděla v autě a najednou mi bylo strašně smutno. Ne proto, že jsem nenakoupila všechno. Ale proto, že jsem měla pocit, že jsme se někde hodně ztratili. Že jsme zapomněli na to, že nákup má být normální věc, ne boj o přežití.
Přemýšlela jsem, co se vlastně děje – jestli za to může drahota, nebo jen naše mentalita. Možná obojí. Cestou zpátky přes hranice jsem míjela další auta plná lidí. Usmívali se, mávali si s účtenkami, byli spokojení. Jenže já v sobě cítila spíš tíhu. Věděla jsem, že dětem budu muset vysvětlit, proč mají jen půlku věcí, a také to, proč už tam asi nikdy nepojedu.
Do Polska už raději nikdy nepojedu Nechci, aby viděly, že se dospělí lidé dokážou chovat hůř než děti na pískovišti. Nechci, aby si myslely, že kvůli sešitu je v pořádku někoho odstrčit nebo mu ho vytrhnout z ruky. Doma jsem si pak dlouho povídala se sousedkou, která má taky děti školou povinné. Říkala, že má podobnou zkušenost – že lidé se teď mění, jakmile vidí cenovku se slevou.
Najednou neexistují pravidla slušnosti, jen touha mít něco levněji. A přitom jde o pár korun. „Když to takhle půjde dál, budeme se za chvíli prát i o chleba,“ řekla mi. A já musela souhlasit. Protože co jiného si myslet po tom, co jsem v Polsku zažila? Dnes už vím, že se vyplatí raději koupit méně a dráž, ale s klidem. Protože ten obraz, jak se lidé přetahují o sešit, ve mně zůstane ještě hodně dlouho. Možná to někomu připadá směšné, ale pro mě to bylo varování.