CENTRUM.CZ > Svět cestovatele > dnes, 06:00

Na úřadě po mě chtěli nesmysl, který by mi stavbu domu řádně prodražil. Pomohla až finta

2 min

Sdílet

Na úřadě po mě chtěli nesmysl, který by mi stavbu domu řádně prodražil.. Mnozí z nás si myslí, že o vzhledu a rozvrhu domu rozhodují především sami. Přesto někdy narazíme na nesmyslně působící požadavky úředníků, které mohou na první pohled působit opravdu bizarně.

Úřad, právo, zákony, trik, tipNa úřadě po mě chtěli nesmysl, který by mi stavbu domu řádně prodražil. Pomohla až finta

Zdroj: Pixabay

V případě našeho kamaráda Petra, který plánoval dostatečný prostor pro svou rostoucí rodinu a časté návštěvy rodičů, úředníci trvali na tom, že při pěti obytných místnostech je nutné mít dvě toalety.

Úprava plánů pod tlakem

Přestože to byl pro Ondřeje a jeho rodinu nežádoucí požadavek, který by navýšil již tak napnutý rozpočet o dalších 250 tisíc korun (jak tak letmo spočítali), našel se způsob, jak situaci vyřešit. Radou od přítele, který doporučil drobnou úpravu v plánu, se z hostinského pokoje stalo něco úplně jiného. Ale protože se ještě do všeho přimotala zajímavá sázka, je z toho nakonec příběh, který vážně stojí za vyprávění.

Jen jedno slovo, vsaď se

Když Petr přišel tuhle do hospody na náš obvyklý kvíz, netvářil se zrovna nadšeně (a nebylo to jen tím, že byl v poslední době vždycky v týmu, který prohrával). Netrvalo dlouho a všechno nám pěkně vysypal. Staví s přítelkyní dům – docela velký. Chtějí mít 5 místností a úřední šiml hýká, že na to potřebují 2 WC. Hotovo, šmitec – a 250 tisíc korun navíc, jak si letmo spočítali.

Bydlení, ubytování, hotel, Airbnb, trik Na úřadě po mě chtěli nesmysl, který by mi

Foto: Pixabay

A to by nebyl Mirek, aby se do toho nevložil (rozumějte – Mirek je takový ten brouk pytlík, jen ta tykadla mu chybí). Prej to dokáže zařídit. Jen takhle – lusknutím prstu a jedním slovem. Načež se Petr samozřejmě naštval. Radil se už všemožně, ptal se, vyzvídal – a tenhle tlučhuba že by uměl pomoct?

A Mirek se urazil. Jak jinak – a vzal to pěkně z gruntu: „Jedno slovo, fakt nekecám, vsaď na to svého kníra, když mi nevěříš.“ A to bylo něco pro nás. Petr bez kníru? Jo, to berem. Hecovali jsme ho svorně tak dlouho, až svolil.

Druhý den se pánové sešli, Mirek zhodnotil předložené plány, trochu v nich něco počochral a plánovaný hostinský pokoj přepsal na šatnu. A bylo. A hádejte co? Petr o ten knír vážně přišel, protože oné urputné úřednici to stačilo. Ještě mu blahosklonně prozradila, že tam nakonec může mít, co chce (proč mu to neporadila dřív vážně netušíme – Petr říká, že asi chtěla nějakou tu obálčičku). Nicméně Petrovi bez kníru to slušelo. A na Mirka se nezlobil – naopak byl tak vděčný, že mu koupil ještě pěkně drahý rum. A vy si tohle malé povídání radši uložte – nikdy totiž nevíte, kdy se vám může hodit.