CENTRUM.CZ > In-lifestyle.cz > dnes, 13:07

„Myslela jsem, že jsem našla práci snů,“ říká paní Eliška. Během 5 dnů si však prošla peklem

| 3 min

Sdílet

Paní Eliška nám do redakce napsala e-mail, ve kterém popsala svou zkušenost z nové práce. Stačilo pět dní a bylo vše jasné. Šéfová paní Elišky rozhodně není člověk, pod kterým byste chtěli pracovat.

Fotografie kavárny

Zdroj: Foto: Pohled 111 / Creative Commons / Attribution-Share Alike 4.0, kavárna, ilustrační foto

Zažili jste někdy šikanu na pracovišti? A byla to šikana? Nebyly to jen přehnané nároky na vaši práci? Kde je ta hranice? Jak to rozpoznat? Paní Eliška má jasno. Tohle byl teror a šikana. A ještě to mělo na konci perličku.

Paní Eliška si myslela, že našla práci snů

Když v našem městě hledali obsluhu do malé kavárny, říkala jsem si, že je to přesně to, co by mě bavilo. Zavolala jsem tam a druhý den jsem vyrazila na pohovor. „Kolik že vám je? Zvládla byste to vůbec? Tady se denně otočí i padesát lidí,“ říkala mi a těch padesát zvlášť zdůraznila. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát, přišlo mi to strašně málo.

„Je mi osmačtyřicet a ano, zvládla bych to,“ odpověděla jsem jí. Pak jsem jí ještě řekla, kde a jak dlouho jsem pracovala i to, že nastoupit můžu okamžitě. Byla jsem tenkrát na pracáku, protože můj bývalý podnik se zavřel, majitel restauraci prodal a nový majitel to začal přestavovat.

„Nevěra mého manžela pro mě byla osvobozením,“ píše paní Tereza. Po rozvodu opět našla štěstí

Čekala jsem, že mi majitelka kavárny řekne něco v tom smyslu, my se vám ozveme, ale místo toho jsem slyšela: „Tak já myslím, že jsme dohodnuté.“ V pondělí přijďte, papíry vyřešíme nějak za pochodu. Já blbec jsem tenkrát byla šťastná, že mě vzala.

Fotografie kávovaru v kavárně — Foto: Freepik, kávovar v kavárně, ilustrační foto

Šéfová se ukázala v těch nejhorších barvách

V pondělí mě má nová šéfová přivítala s úsměvem. „Všechno vám ukážu a pak musím běžet. Snad si poradíte,“ řekla mi a provedla mě po kavárně.

Celý den uběhl jako voda. Byla jsem spokojená. Když jsem měla chvilku, leštila jsem skleničky, porovnala jsem, co bylo třeba, udělala jsem si kávu, kterou jsem si napsala na lístek, prostě pohoda. Těsně před zavíračkou dorazila zpátky šéfová.

Druhý den se situace opakovala a třetí taky. Ve čtvrtek mi před odchodem ještě strčila do ruky papírek, kde mi vypsala, co musím udělat. Přeleštit vstupní dveře, udělat inventuru, umýt okna na toaletách, přeleštit všechny lžičky a vidličky, umýt a vyleštit vitrínu se zákusky a ještě další věci. Stála jsem tam, zírala na ten canc papíru a říkala jsem si, dobrý, uvidím, co všechno stihnu.

Když se šéfová vrátila, hned se ptala, jestli jsem vše stihla. „Dnes toho bylo hodně, něco samozřejmě hotové mám, ale třeba ty okna na záchodech hotová nejsou,“ řekla jsem jí a už to začalo. „Milá zlatá, ale to si musíte pohnout. Tak to uděláte teď, nebo ráno, ale bude to hotové, tady jsou klíče, na shledanou,“ řekla mi a na stůl mi položila svazek klíčů. Byla jsem jak opařená, ale všechno jsem podle seznamu udělala, než jsem odešla domů.

Takhle jsem si novou práci nepředstavovala

Druhý den jsem otvírala sama, šéfová nepřišla. Dorazila akorát, když jsem zavírala. „Tak co, Eliško, už jste to stihla? No, já se podívám,“ pronesla a všechno si zkontrolovala. Chybu nenašla. Trochu jsem měla pocit, že ji to snad mrzelo.

„A jak to bude s tou smlouvou? Jsem tu už pět dní a pořád nic,“ řekla jsem šéfové a víte, co jsem si vyslechla? Že mi vlastně žádnou smlouvu nedá. Těch pět dní prý byla vlastně zkouška a já jsem neobstála. Prý jsem pomalá, když musím svou práci dodělávat po večerech. Těch pět dní mi nechtěla ani zaplatit. Nakonec mi dala do ruky dva tisíce a řekla, že mám být ráda. Jsem. Jsem ráda, že jsem se udržela a že jsem milou šéfovou nenakopala, víte kam.