Ve chvíli, kdy se vyšetřovatelé konečně dostávají k pachateli, odhalují nejen sériového vraha, ale i muže, který s ledovým klidem přiznává desítky vražd. Jméno Daniela Camarga Barbosy se tak stává synonymem hrůzy, nenávisti a nemocné posedlosti. Ačkoliv jeho příběh skončil uvnitř vězeňských zdí, otázky po jeho motivaci a psychologickém profilu dodnes znepokojují kriminalisty i psychology.
Dětství a kořeny nenávisti
Daniel Camargo Barbosa se narodil roku 1930 v Kolumbii. Už jeho rané roky nesly pečeť traumatu – matka zemřela, když byl ještě malý chlapec, a do života mu vstoupila nevlastní matka. Podle jeho vlastních pozdějších výpovědí byla přísná, necitlivá a často ho trestala. U citlivého dítěte se začal formovat v hluboký pocit ponížení a křivdy.
Daniel navíc trpěl sociální izolací – neměl přátele a už jako dítě se začal stranou pozorovat své vrstevníky. V jeho mysli se postupně vyvíjela nenávist k ženám, kterou spojoval s bolestí a ponížením. Pro psychologii je toto zásadní moment: nenávist, která se začíná utvářet už v raném věku, se stane pevným vzorcem a v dospělosti najde uvolnění v násilí.
Když se podíváme na jiné sériové vrahy z Jižní Ameriky, například Pedra Lópeze, i u nich nacházíme podobný vzorec: trauma, odmítnutí a postupné propojování sexuality s násilím. V případě Camarga je zvlášť alarmující, že jeho nenávist nebyla namířena na jednotlivce, ale na celý ženský svět.
První zločiny v Kolumbii: začátek temné cesty
Na první pohled působil Daniel Camargo Barbosa nenápadně – štíhlý muž s tichým hlasem, který by v davu snadno zapadl. Právě tahle „neviditelnost“ mu v pozdějších letech umožnila snadněji získávat důvěru svých obětí. Ještě, než se stal sériovým vrahem, projevil se u něj silný vzorec sexuální deviance.
V 50. a 60. letech v Kolumbii byl několikrát zatčen za sexuální útoky a znásilnění. V jeho metodě se už tehdy ukazovalo, co se později proměnilo v charakteristický modus operandi: uměl přesvědčit mladé dívky, aby s ním šly na odlehlá místa, kde je následně přemohl. Brutalita a násilí v sobě nesla jasný prvek ponížení a pomsty.
Camargo se dostal do vězení, kde si měl odpykat dlouhý trest. Jenže i za mřížemi se projevila jeho chladná inteligence a schopnost manipulace. Naučil se být opatrnější, kontrolovat svou impulzivitu a plánovat. V prostředí, kde většina vězňů rezignovala, on studoval, pozoroval a připravoval se na budoucnost.
Psychologové, kteří se později zabývali jeho případem, upozorňují na zajímavý detail: pro Camarga bylo vězení spíše školou než trestem. Naučil se tam, jak lépe skrývat svou nenávist a jak působit důvěryhodně. Tento prvek se později ukázal jako klíčový – jeho schopnost vypadat normálně a spolehlivě mu otevřela dveře k desítkám budoucích obětí.
Útěk z vězení a přesun do Ekvádoru
Vězeňské zdi sice Daniela Camarga Barbosu na čas zadržely, ale nikdy ho nezastavily úplně. V Kolumbii si měl odpykávat dlouhý trest za znásilnění a sexuální útoky, jenže se mu podařilo uprchnout. Detaily jeho útěku se v různých zdrojích liší, ale jisté je, že využil nedostatečné ostrahy a také vlastní schopnost působit jako někdo, koho není třeba se obávat.
Camargo se po útěku přesunul do sousedního Ekvádoru, kde ho nikdo neznal a kde mohl začít znovu – tentokrát se svou temnou posedlostí naplno. Ekvádor v 70. a 80. letech nebyl připraven na sériového vraha takového rozsahu. Chudé regiony, slabá policejní struktura a celková sociální zranitelnost vytvořily prostředí, ve kterém mohl Camargo snadno působit.
Typické prostředí Ekvádoru 70. let minulého století, Zdroj: Pexels
Jeho metoda byla zpočátku jednoduchá: vyhledával mladé dívky z chudých rodin, často ve věku jen 9 až 14 let, které byly zranitelné a důvěřivé. Nabízel jim práci, školní potřeby nebo jiné malé dárky. Pro dívky z venkova to byl často neodolatelný příslib, protože takové šance byly vzácné. Jakmile si získal jejich důvěru, odvedl je do odlehlých míst – do lesů nebo na venkovská pole – kde je sexuálně napadl a zavraždil.
Zlomový moment přišel, když se jeho činy začaly opakovat s děsivou pravidelností. Mizelo stále více dívek a mezi lidmi se šířil strach. Policie byla bezradná: na první pohled se případy nedařilo spojit, chyběla forenzní technologie a svědci nebyli. Camargo byl navíc mistr nenápadnosti. Nepoutal na sebe pozornost, pohyboval se tiše, a když mluvil, zněl až překvapivě přívětivě.
Právě v této fázi se zrodilo jeho označení „Monstrum z And“. A to byl teprve začátek.
Eskalace zločinů: vraždy desítek dívek
Jakmile se Camargo ocitl v Ekvádoru, jeho činnost rychle překonala rámec jednotlivých trestných činů a přerostla v pravidelnou, systematickou sérii útoků. Jeho oběti byly typicky zranitelné dívky z chudších venkovských oblastí — děti i mladé dospívající, které snadno uvěřily slibům o pomoci, práci nebo drobné podpoře. Camargo používal jednoduché, ale účinné taktiky: budoval důvěru, využíval sociální zranitelnosti a působil nenápadně; to pomohlo skrýt opakovanost jeho činů delší dobu.
Vyšetřování naráželo na několik strukturálních překážek: forenzní kapacity byly omezené, registr obětí nebyl centralizovaný a komunikace mezi regionálními útvary byla slabá. Tyto faktory umožnily pachateli působit delší dobu bez rychlého záchytu. Když se případy začaly spojovat, už bylo zřejmé, že jde o jeden řetězec událostí opakující se ve více regionech — přesný počet obětí se liší podle zdrojů; některé odhady hovoří o desítkách, jiné o stovkách, přičemž přesné číslo zůstává nejasné kvůli nedostatečné dokumentaci a ztrátě některých zpráv.
Chudinská čtvrť v Ekvádoru, zdroj: Locs Public Domain, get.archive.net, autor Harris & Ewing
Pro policejní praxi byl případ Camarga varováním: ukázal mezery v prevenci a v reakci na trestné činy páchané na nezletilých. Komunity reagovaly strachem — rodiče přestali posílat děti samotné do měst, školy a místní organizace zavedly opatrnější opatření. Média začala kauzu více sledovat, což zvyšovalo tlak na úřady, a nakonec přispělo k intenzivnějšímu vyšetřování.
Z psychologického hlediska byla eskalace zajímavá tím, že se u Camarga propojilo několik rizikových faktorů: rané trauma a nevyřešená agresivní dynamika vůči ženám, praktické schopnosti manipulace a schopnost plánování získaná během vězeňských let. Tyto rysy vytvářely kombinaci, která vedla k opakované a systematické exploataci zranitelných lidí — nikoli jednorázové tragédii, ale sérii činů se strukturou a vzorcem.
Dopadení a soud: když se maska zhroutila
Po letech, kdy Camargo působil téměř nepolapitelně, se nakonec situace obrátila. V polovině 80. let už byl strach ve venkovských oblastech Ekvádoru obrovský a tlak na policii narůstal. Rozsáhlé pátrací akce, výpovědi svědků a shoda v popisech podezřelého postupně začaly dávat dohromady mozaiku.
Zlom nastal v roce 1986, kdy byl Camargo konečně zatčen. V jeho výpovědích, které následovaly, šokoval nejen vyšetřovatele, ale i celou veřejnost. S chladnou otevřeností hovořil o svých činech, přičemž sám naznačoval, že obětí bylo mnohem víc, než dokázaly úřady potvrdit. V některých rozhovorech s vyšetřovateli uváděl čísla v řádu desítek až stovek dívek.
Soudní proces měl obrovský společenský dopad. V zemi, která nebyla na tak rozsáhlý případ sériového vraha připravena, se jednalo o nebývalý precedent. Média přinášela každý detail, soudní síně byly přeplněné a rodiny obětí se dožadovaly spravedlnosti. Camargo se přitom choval klidně a místy až lhostejně — jako by mluvil o někom jiném, nikoli o svém vlastním jednání.
Nakonec byl odsouzen k 16 letům vězení, což byla tehdy v Ekvádoru maximální možná délka trestu. Trest se z dnešního pohledu může zdát šokujícím způsobem krátký, ale odrážel tehdejší právní rámec země, která neměla mechanismy pro doživotní tresty či trest smrti. Tento fakt dodnes bývá diskutován jako selhání systému, který nedokázal adekvátně reagovat na rozsah a brutalitu jeho činů.
Smrt za mřížemi: pomsta v cele
Daniel Camargo Barbosa nikdy neopustil vězeňské zdi živý. Přestože byl odsouzen pouze na 16 let, osud ho dostihl mnohem dříve. V roce 1994, tedy pouhých osm let po uvěznění, došlo k události, která ukončila jeho život brutálně a symbolicky zároveň.
Ve věznici se stal terčem jiného vězně, který se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou. Podle dobových zpráv šlo o muže, jehož sestra byla jednou z Camargových obětí. Tento spoluvězeň se rozhodl pomstít — a při jednom z konfliktů Camarga usmrtil.
Pro část veřejnosti to bylo vnímáno jako pozdní spravedlnost: muž, který sám způsobil bolest desítkám rodin, byl nakonec potrestán nikoli soudním systémem, ale prostředím, do něhož se sám dostal. Z právního a etického hlediska ale šlo o selhání vězeňské správy, která nedokázala zajistit bezpečnost vězně ani uvnitř zdi, a zároveň o důkaz, jak silně jeho činy rezonovaly i roky po odsouzení.
Smrt Camarga byla konečným bodem jeho osobního příběhu, ale nikoli koncem jeho odkazu. Pro psychology, kriminalisty a veřejnost zůstává jeho jméno dodnes symbolem toho, jak hluboké trauma a nenávist mohou eskalovat v sériovou kriminalitu — a jak obtížné je systémově reagovat na pachatele, kteří působí v prostředí sociální zranitelnosti a slabé státní kontroly.
Psychologický profil: proč ženy?
U Daniela Camarga Barbosy se setkáváme s extrémní podobou fenoménu, který kriminologie a forenzní psychologie sleduje už dlouho: propojení raného traumatu, nenávisti k určité skupině a sexuality deformované násilím.
Kořeny v dětství
Camargo v mnoha výpovědích zdůrazňoval, že jeho nenávist k ženám pramenila z dětství. Smrt matky a přísná nevlastní matka vytvořily obraz „ženského světa“, který mu připadal krutý a nepochopitelný.
Pocit ponížení se stal zárodkem budoucí agrese. U dítěte, které nemá bezpečný vztah k primární pečující osobě, se totiž často rozvíjí porucha připoutání – nedůvěra, která může eskalovat v patologickou nenávist.
Sexualita spojená s násilím
Z jeho činů i výpovědí vyplývá, že pro něj sex nikdy nebyl spojen s intimitou či náklonností, ale s mocí a kontrolou. Pro Camarga bylo násilí způsobem, jak demonstrovat nadvládu nad těmi, které považoval za nepřátele už od dětství. V psychologické terminologii se jedná o tzv. sadistickou dynamiku, kdy jedinec prožívá uspokojení skrze utrpení druhého.
Nenápadnost a manipulace
Jednou z jeho nejnebezpečnějších vlastností byla schopnost působit nevinně. Nebyl charismatickým manipulátorem v klasickém smyslu, spíše využíval svou nenápadnost a klidné vystupování. Tím se lišil od mnoha jiných sériových vrahů – dokázal se pohybovat „pod radarem“, bez nápadných znaků, které by přitahovaly pozornost.
Srovnání s Pedrem Lópezem
Když se podíváme na jiného „monstra z And“ – Pedra Lópeze, známého jako „Bestie z And“, který působil ve stejné době – vidíme zajímavé podobnosti i rozdíly.
Oba cílili na dívky z chudých venkovských oblastí, oba využívali zranitelnost a důvěřivost.
Zatímco López se ve výpovědích prezentoval jako člověk, který si své činy „užíval“, Camargo působil chladněji a racionálněji. Jeho motivace nebyla jen sexuální – byla i trestem ženám jako celku.
Diagnostický pohled
Podle některých psychologických hodnocení vykazoval Camargo znaky antisociální poruchy osobnosti kombinované s sexuální deviancí a sadistickými rysy. Přítomná byla i výrazná absence empatie a schopnost odosobnit oběti – nevnímal je jako jednotlivce, ale jako „symboly“ ženského světa, který nenáviděl.
Prostředí, které umožnilo zlo
Zločiny Daniela Camarga Barbosy nevznikly ve vzduchoprázdnu. Abychom pochopili, jak mohl působit tak dlouho a proč byl tak těžko polapitelný, je třeba se podívat na společenský a geografický kontext Ekvádoru v 70. a 80. letech.
Sociální zranitelnost
Ekvádor byl v té době zemí s výraznou chudobou, zejména na venkově. Děti často pomáhaly v domácnosti nebo hledaly přivýdělek a nabídka práce či malého daru se proto zdála jako vzácná příležitost. Pro Camarga to znamenalo snadno zranitelné oběti – dívky, které důvěřovaly dospělým, protože jim jejich prostředí nedávalo jinou možnost.
Kakaovníková farma v Ekvádoru, jedno z běžných zamľstnání chudých, zdroj: Locs Public Domain, get.archive.net, autor American Stereoscopic Company
Slabý právní rámec
Jedním z nejvíce diskutovaných aspektů byla výše trestu. Maximální sazba 16 let vězení působila v případech sériových vrahů absurdně nízko. Tento limit odrážel právní rámec, který se více zaměřoval na tradiční kriminalitu (krádeže, násilné útoky) než na systematické a opakované vraždy. Výsledkem bylo, že pachatel takového rozsahu mohl být vnímán jako „běžný zločinec“.
Nedostatečná policejní infrastruktura
Venkovské oblasti trpěly nedostatkem policistů, forenzních metod i centralizovaných databází. Pohřešované osoby se často neregistrovaly včas, komunikace mezi regiony byla slabá a chyběla představa, že by za zmizeními mohl stát jeden pachatel. Tento deficit umožnil, aby Camargo působil v různých oblastech, aniž by byl okamžitě podezírán.
Kulturní kontext a genderové stereotypy
Ve společnosti přetrvávaly genderové stereotypy, které vedly k tomu, že násilí na ženách a dívkách nebylo bráno tak vážně, jak by mělo. Mnohé případy byly bagatelizovány, což vedlo ke zpomalení vyšetřování a k menšímu veřejnému tlaku na systém.
Geografie a izolace
Odlehlá venkovská místa, nedostatek dopravních cest a malá mobilita obyvatel znamenaly, že Camargo mohl své činy páchat v prostředí, kde bylo nalezení svědků nebo rychlá pomoc prakticky nemožná.
Tento kontext ukazuje, že Camargo nebyl „génius zločinu“, ale spíše člověk, který dokázal využít slabin prostředí, v němž žil. Kombinace chudoby, institucionálních mezer a kulturních předsudků mu poskytla prostor, ve kterém mohl realizovat svou patologickou nenávist.
Dopad na společnost a odkaz hrůzy
Případ Daniela Camarga Barbosy zanechal v Ekvádoru i v celé Latinské Americe hlubokou stopu. Nebyl jen „dalším zločincem“ – stal se symbolem strachu, selhání systému a zároveň podnětem k zásadním změnám v přístupu ke kriminalitě.
V období, kdy Camargo působil, panoval v komunitách chaos. Rodiče se báli posílat své dcery samotné do školy, mladé dívky se pohybovaly výhradně ve skupinách a venkovské oblasti žily v permanentním stínu hrozby. To ukazuje, jak sériový pachatel dokáže ovlivnit celé sociální prostředí – nejen jednotlivé rodiny obětí.
Odsouzení Camarga na pouhých 16 let odhalilo právní nedostatky země. Veřejnost byla šokována, že muž, který přiznal desítky vražd, nemohl být legálně potrestán přísněji. Tento fakt otevřel diskusi o změně legislativy a přístupu ke zvlášť nebezpečným pachatelům. Ekvádorská společnost si uvědomila, že právní rámec neodpovídá realitě zločinů, s nimiž se může setkat.
Odkaz pro budoucnost
Dodnes se jeho jméno objevuje v učebnicích kriminologie a forenzní psychologie jako případová studie. Nejde jen o připomínku konkrétních činů, ale i o výstrahu před podceňováním varovných signálů: izolace, hluboké nepřátelství k určité skupině a absence empatie. Příběh Camarga je tedy více než historická událost – je to lekce pro současnost.
Daniel Camargo Barbosa je příkladem, jak se zranění z dětství a nenávist mohou proměnit v celoživotní cestu destrukce.
Jeho život skončil v cele, ale příběh, který zanechal, se stal varováním pro psychology, policisty i veřejnost. Připomíná nám, že za pojmem „sériový vrah“ se neskrývá jen krvavá statistika, ale i hluboce narušená psychika, jejíž kořeny je třeba hledat často už v raném dětství.
Zdroje: Murderpedia, Wikipedia, LA Times, AAFS.org, Repositorio, OHCHR.org
Psychologie zločinu 
Náš REGION|
Pravda24|
MotoGuru|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Trendy svět|
In-lifestyle.cz|
Plné zdraví|
NESPECHEJ.cz|
HN.cz|