Když se rozhlédnete po českých silnicích, vidíte značky jako Škoda, Volkswagen, Hyundai či Peugeot. Je to svět, který známe. Jenže nám uniká velká část automobilového vesmíru. Za hranicemi Evropy totiž existují automobiloví obři, jejichž jména nám neřeknou vůbec nic.
Proč tedy na parkovišti vedle vaší Octavie nestojí i malajsijská Perodua nebo indická Mahindra? Odpověď není jednoduchá. Kolem Evropy totiž stojí pomyslná obklopena mnoha zdmi, které jen tak někdo nezdolá.
Kdo jsou tito neznámí hráči, kteří zůstali uvězněni za zdí? Nejprve se seznamte s již zmíněnou automobilkou Perodua. Ta je absolutním králem Malajsie. Jaký používá trik? Vlastně nic originálního, protože nevyvíjí nic vlastního. Prostě vezme osvědčenou a levnou techniku od Daihatsu, dá na ni své logo a prodává ji za hubičku. Geniální pro Asii, ale pro Evropu naprosto nepoužitelné.
Oproti tomu indičtí titáni Tata a Mahindra hrají úplně jinou ligu. Hrají šachy, ne dámu. Investují do vlastního vývoje, sbírají pětihvězdičková hodnocení v bezpečnostních testech a rozjíždějí výrobu elektromobilů. Vědí, že do Evropy nemohou vtrhnout po hlavě, a tak si trpělivě připravují půdu pro budoucí, promyšlený vstup.
Čtěte také : Tragická kondice českých železnic je důsledkem nedostatečné údržby a modernizace
Mahindra BE 6 má agresivní, ale líbivý design. Zdroj: Paulose NK / Shutterstock Pak tu máme Iran Khodro. To je tak trochu automobilový dinosaurus z chráněného íránského trhu. Většina jeho aut je založena na desítky let staré technice od Peugeotu. Z politických i technických důvodů je pro něj Evropa asi tak dosažitelná jako Mars.
A nakonec je tu Chang’an z Číny. A to je predátor. Státem podporovaný gigant s obrovskými ambicemi a bezednými kapsami. Jeho plán je jasný: dobýt svět, a Evropu především. Investuje miliardy, staví vývojová centra přímo v Německu a chystá se na nás zaútočit s moderními elektromobily.
Různé příběhy, ale obdobné ambice Každý z výše uvedených příběhů ukazuje úplně jiný svět, a hlavně jiný způsob myšlení. Na jedné straně stojí „králové svého písečku“ jako Perodua nebo Iran Khodro. Jejich cílem je ovládnout domácí, silně chráněný trh s nízkými náklady. Globální hra je nezajímá. Pak jsou tu „chytří studenti“ z Indie, kteří se pečlivě učí, budují si reputaci v bezpečnosti a sledují trendy, jako je elektromobilita.
Chápou, že Evropa je zkouška ohněm, na kterou se musí dlouho připravovat. A proti nim stojí „dobyvatelé“ z Číny, pro které Evropa není vzdálený sen, ale další logický krok. Náklady pro ně nejsou překážkou, ale investicí do budoucí dominance. A právě tento rozdíl v ambicích rozhoduje o tom, kdo se o zdolání evropské pevnosti vůbec pokusí.
Čtěte také : Zpoždění letů: Nemusí jít jen o lidskou chybu, úřaduje i počasí s technickými problémy
Jaké zdi musí při cestě do Evropy zdolat? Proč je tedy pro většinu z nich Evropa nedobytná? Protože musí zdolat několik zásadních překážek.
První pomyslnou zeď tvoří hromada nejrůznějších předpisů a paragrafů, ve kterých se bohužel mnohdy nevyznají ani ti, kteří je tvoří. Evropské předpisy jsou tedy skutečnou noční můrou. Nejde jen o razítko; auto musí splnit desítky norem. Emisní norma Euro 7 je tak přísná, že sleduje i prach z brzd a pneumatik a požaduje, aby vše fungovalo 10 let nebo 200 000 km.
A bezpečnost? Pět hvězd z globálních testů je fajn, ale v Evropě je to jako přijít na zkoušku z matematiky a zjistit, že se testuje i chemie a fyzika. Euro NCAP vyžaduje arzenál drahých elektronických asistentů, které auto prodraží o statisíce.
Iran Khodro Soren Turbo na evropský trh nezamíří. Zdroj: Danila23332 / Shutterstock I kdyby se někomu podařilo tuto byrokratickou zeď zdolat, čeká na něj další – zeď z peněz. Auto musí někdo prodávat a servisovat. Vybudovat síť prodejců po celé Evropě stojí miliardy eur. Navíc je tu všechno drahé – energie, zaměstnanci, reklama. Cenová výhoda, kterou má auto v Bombaji, se v Mnichově rozplyne jako pára nad hrncem.
A konečně, tou poslední a možná nejzávažnější překážkou je pomyslná zeď v našich hlavách. Jsme zvyklí na své značky a důvěřujeme jim. Asi nebudeme věřit autům od neznámého výrobce z Číny nebo Indie. K váhání nás jistě přivede strach o kvalitu, spolehlivost, ale i životnost. Tuto nedůvěru však může zbořit elektromobilita. U baterek a dojezdu jsme totiž ochotnější experimentovat a dát tak šanci i nováčkovi, pokud nabídne víc za míň.
Jaké další otázky pokrok přináší? Je jasné, že auta jako Perodua nebo Iran Khodro u nás nikdy jezdit nebudou. Indové si ještě nějaký čas počkají. Automobilová mapa se ale skutečně mění. A tužku drží v ruce hlavně Číňané v čele s dravci jako Chang’an. Nevnímají evropské zdi jako překážku, ale jako výzvu, do které jsou ochotni investovat. Otázka tedy není jestli , ale kdy a kolik jich tu bude.
Zdroje: wikipedia , indiatimes