Ostré hrany, úzké sloupky, italský švih. Lancia Beta vyrazila na silnice začátkem sedmdesátých let jako elegantní a snadno ovladatelný vůz pro nadšence. Testy chválily jeho jízdní vlastnosti i charakter. Jenže sláva se brzy rozplynula: z ideálního rodinného sedanu a sportovního kupé se stala legenda jiného druhu.
Jak k tomu došlo? Dnes už víme, že příběh není jen o špatných materiálech. V zákulisí hrály roli konstrukční detaily, nedotažená ochrana proti korozi i ukázkové PR fiasko. A právě kombinace faktů, polopravd a bulvárních titulků dokázala zničit reputaci celé značky na roky dopředu.
Když karoserie prohrála závod s časem Beta byla prvním velkým projektem nové éry značky a dorazila v řadě verzí. Bohužel se ale brzy ukázalo, že koroze umí zasáhnout i do nosných míst: zvlášť citlivé byly body, kde je k podlaze přišroubovaný přední pomocný rám s motorem a převodovkou.
Snad nejvytrvalejší pověst říká, že auta rezla kvůli nízké kvalitě oceli údajně pocházející z východu. Lákavé vysvětlení, jenže důkazy chybí. Populární automobilové weby i encyklopedické přehledy dnes mýtus zpochybňují: problém byl mnohem víc v tehdejších postupech zinkování a dutinové ochrany, které neodpovídaly náročnému klimatu severní Evropy, a v tom, že některé díly karoserie tvořily „kapsy“ na vodu a špínu. Když se k tomu přidaly pracovní výpadky a prostě menší důraz na antikorozní péči, rez měla vyhráno.
Čtěte také : Plánování nových cyklostezek v ČR: Důležitým bodem v procesu je iniciace projektu
Problém představovalo rychlé rezavění, zdroj: Shutterstock Kde se stala technická chyba U raných sérií se koroze nejrychleji rozběhla právě na úchytech pomocného rámu. Pozdější úprava byla paradoxně docela prostá: změna orientace a tvaru příčného profilu tak, aby se v něm nedržely nečistoty a voda. Současně přišlo výraznější ošetření dutin a podvozku; zkrátka pozdější kusy byly chráněnější a odolnější než ty první. Jenže reputační vlak už nabral rychlost, kterou technici sami zastavit nedokázali.
PR, které nechalo rez mluvit za sebe Značka se v Británii rozhodla pro vstřícné gesto: majitelé byli vyzváni k bezplatné prohlídce a dotčené vozy se často vykupovaly zpět, někdy dokonce končily ve šrotu. Na papíře férové řešení, v realitě mediální políček. 9. dubna 1980 otiskl tamní bulvár titulní stranu s tajemstvím luxusních aut, která rezaví, a následující dny už běžely televizní záběry vraků. To, co mělo krizi vyřešit, tak před zraky celého národa stvrdilo dojem, že problém je obří a systémový. Z dobových zpráv vyplývá, že stovky kusů byly opravdu od majitelů vykoupeny, čísla se objevovala už v dubnu 1980.
Když pověst přeroste realitu Přestože pozdější série už měly citlivá místa přepracovaná a ochranu účinnější, škody na image se nepodařilo zhojit. Ocelový mýtus žil vlastním životem, novinové archivy se plnily důkazními fotkami a značka si v exportních zemích odnesla nálepku, která se držela i dalších technicky lepších modelů. Populární retrospektivy dnes dávají věci do kontextu: rané vozy byly náchylné, ale legenda o špatném materiálu je nadsazená. Roli hrály jak počasí a posypové soli, tak tehdejší standardy ochrany a hlavně viditelná kampaň odkupů, kterou média přetavila v soud nad celou značkou.
Byla to chyba oceli, nebo PR? Upřímná odpověď zní: obojí – ale v jiných poměrech, než si veřejnost zapamatovala. Technická stránka byla skutečný problém u prvních sérií, což výrobce později napravil. To zásadní se však odehrálo v rovině vnímání. V Británii se z dobré vůle stalo přiznání viny, titulky převálcovaly nuance a mýtus získal delší život než sama realita v servisech.
Čtěte také : Dopravní mosty v ČR a jejich zvláštnosti: Na seznamu nechybí ani Radotínský most, který se pyšní úctyhodnou délkou
Tahle kapitola učí dvě věci. Za prvé: detaily konstrukce a antikorozní ochrany rozhodují o životnosti stejně jako motor a design. Za druhé: i dobře míněné řešení krize může bez chytrého vysvětlení veřejnosti napáchat větší škody než samotná závada.
Zdroje: hansard.parliament.uk , wikipedia.org , theautopian.com