Kunik: Eskymácké polibky Inuitů nejsou ve skutečnosti romantická gesta. A už vůbec ne mezi dospělými

| 2 min

Sdílet

Domorodí obyvatelé Aljašky, Grónska a severní Kanady se umí líbat ústy. Když se však první evropští objevitelé vydali do arktických oblastí, viděli, jak si lidé třeli nosy o sebe jako formu pozdravu. Právě Evropané tyto polibky nazvali eskymáckými a utvrdili představu, že Eskymáci se líbají kontaktem nosů.

Kunik: Eskymácké polibky Inuitů nejsou ve skutečnosti romantická gesta. A už vůbec ne mezi dospělými

Zdroj: Richard Harrington / Public domain, Wikimedia commons

Když první západní průzkumníci Arktidy poprvé viděli tření nosu Inuitů jako pozdrav, nazvali to eskymáckým líbáním, a to navzdory tomu, že tato praxe je rozšířena v mnoha neeskymáckých kulturách. Je to intimní pozdrav Inuitů, kteří, když se setkají venku, mají často odhalen pouze nos a oči?

Video k článku ZDE

Neerotický akt náklonnosti

V eskymáckých komunitách je však Kunik neboli tření nosu — běžným pozdravem a akcí, která je běžná mezi členy rodiny, zejména mezi matkami a jejich dětmi. Podle Davida Joanasiho, informátora nezávislé organizace Inuit Tapiriit Kanatami: „Když jste nemluvně nebo malé dítě, vaši rodiče, prarodiče a starší sourozenci vás očichávají a otírají vám svým nosem obličej,“ což zcela odstraňuje sexuální aspekt. To neznamená, že eskymácké polibky nemohou být intimní, jen to není něco, co lze nalézt v eskymáckém styku dospělých.

Mohlo by vás zajímat: Pradávní běloši původními obyvateli Aucklandu! Na stopě novozélandské záhady

Jak to dělají?

U Inuitů je kunik formou vyjádření náklonnosti obvykle mezi členy rodiny, blízkými lidmi nebo směrem k malým dětem, která zahrnuje přitisknutí nosu a horního rtu na kůži (obvykle na tvářích nebo na čele) a vdechnutí, což způsobí přisátí kůže nebo vlasů milované osoby k nosu a hornímu rtu.

Mylná představa a stereotyp

Obvyklá mylná představa je, že tato praxe vznikla tak, že Inuité se mohli líbat, aniž by jim k sobě přimrzla ústa. Jde spíše o neerotický, ale intimní pozdrav, který používají lidé při setkání venku, kde mají často kromě nosu a očí odhaleno jen velmi málo.

Mohlo by vás zajímat: Pradávní běloši původními obyvateli Aucklandu! Na stopě novozélandské záhady

Kunik mezi Inuity

Pozdrav byl popsán ve zprávách Inuitek Ker-Lung-Ner a Wear-Ner, které byly součástí skupiny aljašských domorodců cestujících v 90. letech 19. století s podnikatelem Minerem W. Brucem po Spojených státech: „Pan Bruce včera Kerlungner(ovou) a Wearner(ovou) poučil, že v této zemi (USA) nemají třít nos o nos, a na závěr lekce se obě mladé ženy na začátek políbily novým stylem, přičemž se obě zřejmě obávaly, že při tom vypadají hloupě."

Podobné zdravice po světě

I další národy používají podobné pozdravy, především Maoři z Nového Zélandu a Havajané, kteří praktikují pozdrav hongi (tradiční maorský pozdrav, kdy se dvě osoby přitisknou pevně čely a nosem k sobě – pozn. aut.). Mongolští kočovníci z pouště Gobi mají podobnou praxi, podobně také jihovýchodní asijské kultury, např. Bengálci, Khmerové, Laosané, Thajci, Vietnamci, lidé z Timoru, Indonésie a lidé Iban. „Líbání nosu“ je také používáno jako tradiční pozdrav u arabských domorodců při pozdravu příslušníků stejného kmene. To je také populární v arabských kmenech v jižní části Íránu, v provincii Bushehr.