Jedna ze středověkých metod mučení působila na první pohled neškodně. Ve skutečnosti patřila k těm nejkrutějším

2 min

Sdílet

Během středověku bylo velmi bolestivé mučení zcela normální postup. Každý pachatel trestného činu mohl být naražen na kůl, případně rozčtvrcen.

Jedna ze středověkých metod mučení působila na první pohled neškodně. Ve skutečnosti patřila k těm nejkrutějším

Zdroj: Zdroj fotografie: Depositphotos

Po neuvěřitelných mukách zdobila těla takových nešťastníků zdi nejrůznějších měst. V těch dobách bylo věšení v klecích nebo na řetězech trestem pro zločince, kteří takto čekali na smrt. Současně se jednalo o účinné varovné znamení pro kohokoli živého, kdo by případně odmítal dodržovat zákony. V Anglii panoval hrozný zvyk věšet zločince zaživa do klecí až do 19. století. Šlo o nejhorší formu mučení a trestání prohřešků proti zákonu.

Nebožáci v malinkém vězení

Věšení v kleci neboli gibbetování dosáhlo svého vrcholu v Anglii během 40. let 18. století. Přitom bylo legalizováno jen v zákoně o vraždách z roku 1752. V letech 1752–1832 bylo tímto způsobem potrestáno 134 mužů. Zločinci v silných železných klecích byli zavěšeni na tyč a logicky přitahovali mnoho přihlížejících. Celé davy se takto shromáždily, aby sledovaly utrpení odsouzených, pro které už neexistovala úleva.

Bez jídla a vody, pod žhavým sluncem nebo za deště. Takto vězni hynuli ve špíně, otravováni hmyzem a ptáky. Jejich těla zůstala v klecích i po smrti, rozkládala se a páchla, kostry visely na tyčích ještě dlouhou dobu. Když se navíc klece kývaly ve větru, děsivě vrzaly a zvonily jedna o druhou. Díky tyčím visely klece i 10 metrů vysoko, aby se k nim nedostala žádná cizí osoba. Staly se tak doslova součástí krajiny. Pozůstatky klecí lze spatřit v řadě muzeí.

Nákladný způsob mučení

Klec na gibbetování vyráběli kováři a nebyla to levná záležitost. Běžně tak byli zločinci jen oběšeni na obyčejném – a laciném – provaze. Ti, kterým se dostalo „pocty“ mučení v kleci, se často následně stali místními toponymy. Byly po nich tedy pojmenovány silnice nebo ulice, kde se nacházely tyče s klecemi. Šlo tak vlastně o jejich poslední útočiště. Gibbetovou klec bylo vždy potřeba vyrobit znovu „od nuly“.

Vznikaly v různých verzích podle váhy, některé obepínaly velmi těsně celé tělo, jinde se vězni mohli trochu pohybovat. Nechyběly ani nastavitelné modely. Vždycky se našli lidé, kteří tento způsob prohlásili za barbarský a měli proti němu silné námitky. Britské soudy v tom však viděly způsob, jak předejít budoucím zločinům. Bohužel to ale nefungovalo. Nejznámějšími obětmi takových poprav byli piráti.

Poslední dny a trestání žen

Například slavný kapitán William Kidd strávil přesně v takové kleci své poslední dny. Zajímavé je, že tento postup nebyl aplikován na ženy. Nešlo ovšem o žádnou formu zvláštního respektu k něžnému pohlaví. Ženská těla byla jen příliš cenná a sloužila zejména pro lékaře a anatomy, kteří je podrobovali pitvám.