Batoh, který vám bude závidět i James Bond Stejně jako pro většinu rodičů u nás, i v Japonsku je první školní den velmi emotivním zážitkem. Nejen proto, že si najednou uvědomí, jak rychle jejich děti rostou, ale také i proto, že jim v hlavě začíná běžet matematika budoucnosti. Škola není levnou záležitostí snad v žádné zemi a Japonsko je v tomto směru výjimečné zejména svým postojem ke školním batohům. Typické hranaté aktovky randoseru jsou totiž nejen velmi drahé, ale také představují určitý status studenta.
Každý rok, zhruba v březnu, se v japonských rodinách odehrává zajímavý společenský zvyk. Rodiče dětí, které nastupují do základní školy, navštěvují prarodiče a opatrně otevírají téma nákupu velmi drahé věci: randoseru. A opatrní být musí. Randoseru, tedy japonský školní batoh, stojí v průměru závratných 60 000 jenů (asi 8 500 Kč).
Je přitom tradicí, že za tento batoh zaplatí právě prarodiče a ti to většinou dělají s radostí.
Prémiové japonské batohy jsou známé svými špičkovými materiály. Najdete mezi nimi kousky z prvotřídního balistického nylonu s bezchybnými zipy a dalšími extrémně odolnými komponenty. Upřímně, kdyby můj batoh neodolal krupobití kulek nebo vrhacích hvězdic, byla bych smutná.
https://youtu.be/lSochjb6ovI?si=inIDy6JY-160Mghs
Trocha historie Během reforem Meidži na konci 19. století se Japonsko snažilo modernizovat a ukázat světu, že je vyspělou zemí na úrovni ostatních. Malou součástí reforem bylo i zavedení vojenského ruksaku (v nizozemštině ransel), který vojáci používali na přenášení výstroje. Po několika jazykových obměnách se z „ransel“ stalo japonské slovo randoseru.
Součástí reforem byla také přestavba vzdělávacího systému. Vznikly moderní školy, do nichž většinou chodily děti z bohatých a aristokratických rodin, které si mohly dovolit luxusní výbavu. Jednou z těchto škol byla Gakušúin v Tokiu. Přestože šlo o soukromou školu pro šlechtu, měla několik míst i pro děti z obyčejných rodin a hlásila se k rovnostářským principům. Škola chápala, že vzdělání je velký vyrovnávač rozdílů, a chtěla, aby se studenti cítili rovnocenně.
Do té doby nosili japonští školáci knihy v furoshiki – jednoduchém obdélníkovém šátku. Děti z bohatých rodin si knihy samozřejmě nenosily samy, nosili jim je sluhové. To se Gakušúinu nelíbilo. Chtěli, aby studenti převzali odpovědnost, a proto zavedli dvě pravidla. První - žádné dojíždění autem, rikšou nebo na koni a druhé - studenti si musí nosit knihy a sešity sami, a to právě v randoseru.
Tehdejší randoseru ještě připomínalo vojenskou brašnu. První krabicový randoseru dostal následník trůnu, princ Taišó, jako dar od premiéra Hirobumi Itóa při nástupu do školy. Tento tvar přetrval dodnes. Vyráběl se však z kůže, a tak si jej mohli dovolit jen bohatí. Teprve v 50. letech, s nástupem umělé kůže, se randoseru stal dostupným pro většinu rodin a zpopularizoval se.
Ran-kac? Vybrat randoseru není jednoduché rozhodnutí. Je to vážná, časově náročná záležitost, do které se zapojují hned tři generace. Japonci pro to mají slovo: „ran-kacu“ (ラン活) – „ran“ jako randoseru a „kacu“ z 活動 (činnost, aktivita).
Protože randoseru je drahý, používá se celé období základní školy – tedy 6 let. Rodiče a budoucí prvňáčci si nejdřív vyžádají katalogy od výrobců a chodí na výstavy randoseru, aby zjistili, jaké budou módní trendy příštího roku. Poté navštěvují showroomy, kde zkoušejí barvy, designy a velikosti, a nakonec zadávají objednávky (které nelze zrušit). Na vysněný batoh pak čekají více než půl roku, než je ručně vyroben.
https://youtu.be/r1Bic3Go2dY?si=oY2wXFvKQmel_UQd
Obecné doporučení je začít s ran-kacu alespoň 18 měsíců před nástupem do školy. Randoseru navíc krásně ilustruje rozdíl mezi uživatelem, kupujícím a sponzorem. Průzkum z roku 2022 ukázal, že 60 % randoseru zaplatili právě prarodiče. Ti však často mají jinou představu než děti – pamatují si doby, kdy existovaly jen dva typy (červený pro dívky, černý pro chlapce).
To může vést k generačním sporům, protože děti chtějí jiné barvy a styly. Nečekaně.
Tradice nebo nutnost? Proč jsou vlastně batohy tak drahé? Začněme napřklad materiálem zvaným Cordura. Tenhle kousek je tvrdý. Opravdu tvrdý. Cordura je totiž tak pevná, že se používá i na vojenskou výstroj nebo motorkářské bundy. Proč? Díky odolnosti proti oděru, trhání i téměř všem nástrahám školního dvorku. Takže ano, je sice dražší, ale rozhodně něco vydrží.
A teď k zipům. Kvalitní zipy jsou klíčové pro bezpečné uložení cenností a výrobci japonských batohů na nich rozhodně nešetří. Většina japonských batohů totiž používá zipy od renomované společnosti YKK. Tyhle malé zázraky se hladce zapínají, jen tak se nezaseknou a hlavně vydrží opravdu dlouhé používání.
https://youtube.com/shorts/N1wErvPGAgg?si=wBXWXSRxcl_64MTd
Mnoho japonských batohů má také zesílené švy, které zaručují, že se batoh nerozpáře v tu nejnevhodnější chvíli. A rovnou k tomu přidejme ještě ergonomické popruhy navržené tak, aby rovnoměrně rozkládaly váhu a udělaly z těžkých učebnic menší zátěž pro ramena. S tolika kvalitními materiály a technikami zpracování se není čemu divit, že cena leze nahoru. Na druhou stranu, je to opravdu to, co dětské tělo potřebuje?
Neexistuje totiž žádný zákon, který by randoseru nařizoval. Jde jen o tradici, která se za desetiletí stala samozřejmostí. Nevýhody však existují. Lékaři mluví o „symptomech randoseru“ – fyzických a psychických problémech způsobených těžkými nebo špatně padnoucími batohy.
Podle průzkumu japonského ministerstva školství váží dnešní randoseru v plné zátěži v průměru 6 kilogramů. To je hodně, zvlášť když většina dětí do školy chodí pěšky. Navíc vysoká cena vyvolává otázky: proč investovat stovky dolarů do těžkého batohu, který dítě musí nosit šest let? A paradoxně se tak opět vytváří rozdíly mezi bohatšími a chudšími dětmi – přesně to, co měl randoseru původně potírat.
Některé japonské obce proto přešly na levnější a lehčí alternativy. Například školy v prefektuře Šimane začaly používat městské lehké nylonové batohy „ran-bag“. Ty stojí jen asi 8 000 jenů (1 100 Kč), jsou lehčí a přitom stejně odolné.
Školní batoh je vlastně začátek dlouhé cesty ve znamení - oblečení určuje tvůj sociální statusu. Což je vlastně na jednu stranu hrozně smutné. Ač si myslím, že i Japonsko se bude muset v mnoha ohledech přizpůsobit digitální době na úkor tradic, když vidím, jak těžce se loučí s faxem, nedoufala bych v rychlý proces.
Zdroje: Autorský text , onefromnippon , japantoday, thehako, youtube
Asianstyle
FAJNTIP.cz|
Techsvět|
Život cestovatele|
Zprávy - Aktuálně.cz|
SportDeník|
Fajnstyl.cz|