Hitlerovské Německo rozhodovalo o životech podle nákladů. Program T4 ukázal, kam až může vést cynismus

| 2 min

Sdílet

Nacisté neměli rádi osoby narušující jejich ideu čisté rasy. Postižené německé děti proto bez milosti zabíjeli v plynových komorách již před holokaustem.

Hitlerovské Německo rozhodovalo o životech podle nákladů. Program T4 ukázal, kam až může vést cynismus

Zdroj: Frank Winkelmann / Creative Commons / CC BY

Obsah článku

Nejznámějším z nacistických zločinů je nejspíše holokaust, tedy systematické vyvražďování židů, ale i jiných skupin obyvatel. Již na začátku války se v hledáčku nacistického režimu ocitly dokonce německé děti. Jednalo se o postižené – mentálně i fyzicky – jedince a režim se rozhodl, že se jich zbaví. Obětí programu známého jako akce T4 se stalo asi 5 tisíc německých dětí.

Údaje o postižených musely poskytnout nemocnice

Zkratka programu pochází z berlínské adresy Tiergartenstraße 4, kde sídlil úřad mající celý úkol na starosti. Začal již před oficiálním zahájením druhé světové války. V srpnu 1939 obdrželi různí poskytovatelé zdravotní péče pokyny od ministerstva zdravotnictví, ve kterém se nemocnicím, lékařům a porodním asistentkám kladlo za úkol hlásit všechny děti do tří let s tělesným či mentálním postižením či podezřením na ně.

Již v roce 1933 začal v Německu platit zákon o povinné sterilizaci lidí trpících schizofrenií, epilepsií, Huntingtonovou chorobou a dalšími onemocněními. Lékaři je tehdy považovali za dědičné a režim se tak snažil tyto nemoci vymýtit. Kolem roku 1938 ale nacisté začali uvažovat o likvidaci lidí s různými duševními a výraznými fyzickými poruchami. Argumentem bylo, že peníze, které by jim byly věnovány, by bylo možné využít pro někoho lepšího a užitečnějšího.

V říjnu 1939 na základě údajů shromážděných za pomoci lékařských zařízení začali dostávat rodiče postižených dětí doporučení, aby posílali své potomky do zvláštních ústavů, kde se jim mělo dostat specializované péče. Ale byla to lež, dětem v ústavech nikdo nepomáhal, byly zde zabity. Z počátku injekcemi za použití jedů, později pak v plynových komorách vydávaných za sprchy.

O životě a smrti rozhodla skupina odborníků

Mezi dětmi, které byly zabity, byli především jedinci trpící Downovým syndromem, idiocií, mikrocefalií, různými malformacemi, ale i další řadou postižení. Každý případ posuzovala skupina expertů. Ti museli stanovit, zda je dítě vhodné k dalšímu životu, nebo ho odsoudit k smrti. V řadě případů byly zabitým dětem odebrány vzorky mozku. Personál pak dostával informaci, že vzorky slouží k výzkumu.

Rodiče se oficiálně o tom, že jejich děti byly zabity, nedozvěděli, dostávali zprávy o úmrtí hlavně na zápal plic a podobné nemoci. Ale mnozí věděli své a potomky často odmítali vydat, největší odpor k tomu byl v silně katolických oblastech, ale za nevydání dětí jim hrozil trest. Program T4 oficiálně skončil v roce 1941 a za oběť mu padlo kolem 5 tisíc německých a rakouských dětí, i když některé byly zabíjeny až do roku 1945.

Hitlerovské Německo rozhodovalo o životech podle nákladů. Program T4 ukázal, kam až může vést cynismus

"Nestihl jsem poznat život." Dvacetiletý voják popisuje děsivý únik před smrtí

Manželka Patrika Hezuckého prozradila, na co její milovaný muž zemřel. Do 4. září byl svět v pořádku

Let American Airlines 191 se zapsal do historie: Letecká katastrofa s 273 oběťmi se stala nejsmrtelnější na území USA

Nevěřili, že uspěje. Od plaché dívky z Georgie k hollywoodské legendě, která kvůli plastikám nevychází z domu