Dominika (33) Tchyně říká, že nejsem skutečná máma, protože jsem rodila císařem

Sdílet

Zdroj: Unsplash

Dominika dala na radu svého lékaře a rodila císařským řezem. Ona i malá dcerka jsou v pořádku, jenže tchyně to těžce nese. Podle ní žena, která nerodila tradičním způsobem, není opravdovou matkou.

Moje tchyně je – mírně řečeno – opravdu zvláštní osoba. Předstírá, že je milá, ale nebyla by to ona, kdyby do rozhovoru nepropašovala nějakou pasivně agresivní poznámku. Nemá mě ráda a nijak se tím netají. Důvod? Moje dcera přišla na svět císařským řezem, což je podle tchyně urážka ženství...

Alena (28): Tchyně si myslela, že se neumím postarat o miminko. Dostala lekci, na kterou nezapomene

Lékař mi navrhl císařský řez

S manželem jsme se o dítě snažili dva roky. Podstoupili jsme všechny možné testy, které nás stály hromadu peněz, a vystřídali jsme několik lékařů. Byla jsem na pokraji zhroucení – tolik jsem si přála stát se mámou. Dlouhé hodiny jsem probrečela a ptala se vesmíru, čím jsem si zasloužila, že nemůžu mít dítě. A pak se stal zázrak. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, když se na testu objevily dvě čárky.

Moje těhotenství ale nebylo jednoduché. Objevily se komplikace. Měla jsem těhotenskou cukrovku a preeklampsii. V osmém měsíci mi lékař doporučil císařský řez. Když to tchyně slyšela, zkřivila obličej. „Já jsem svého syna rodila normálně a zvládla jsem to v pohodě. A to tehdy byla v porodnici zima, protože jim nešlo topení,“ rýpla si do mě.

Bylo mi to hrozně nepříjemné. A to byl teprve začátek. Operace mě děsila, ale lékař mě ujistil, že jde o nejbezpečnější řešení – pro mě i pro dítě. Nechtěla jsem riskovat život své dcery, a tak jsem mu důvěřovala. Všechno proběhlo podle plánu a naše Adélka se narodila zdravá. Neudržela jsem slzy dojetí – a můj manžel Aleš také ne.

„Škoda, že nikdy nepoznáš, jaké to je porodit doopravdy,“ povzdechla si tchyně při návštěvě v porodnici...

Pavlína (34): Tchyně přišla na návštěvu s dortem a vodováhou. Nenechám ji předělávat byt, který jsem sama zařídila

Tchyni se nelíbilo, že jsem rodila císařem

Týdny ubíhaly, Adélka rostla jako z vody a tchyně si dovolovala čím dál víc. Kritizovala všechno – dokonce naznačila, že moje mléko je asi nekvalitní a že ji krmím špatně. „Ženy, které rodí normálně, prostě vědí, jak být matkami. Je to instinkt,“ prohlásila.

Na slově „normálně“ si zvlášť zakládala – tím mi dávala najevo, co si myslí o ženách, jako jsem já – těch, co rodily císařem. V jejích očích jsem byla jakási druhořadá žena, která nemá právo říkat si máma. Podle ní jsem byla jaksi rozbitá, nedokonalá. Protože jediný správný způsob porodu je ten přirozený. Jednou jsem ji dokonce slyšela, jak do telefonu kamarádce říká, že mě rozřízli jak flákotu masa. „Řekni mi, co to má společného s porodem?“ ptala se jí.

Slyšet takové věci byl čirý horor. Postěžovala jsem si Alešovi a ten mě jen uklidňoval: „Víš, jaká je – pořád mele hlouposti. Neber si to tak.“

Jenže já si to brala. Dělala jsem, co jsem mohla, abych byla dobrou mámou, přestože jsem byla vyčerpaná a nevyspaná. Adélka je celý můj svět – moje princezna, moje štěstí. Nikdy se na tom nic nezmění. Nám oběma je úplně jedno, že se narodila císařem. Hlavní je, že je zdravá a obklopená láskou.

Ema (30): Tchyně nám chodila pomáhat a potají vyjídala ledničku. Když jsem ji přistihla, ještě se urazila

Trpěla jsem až moc dlouho

Příliš dlouho jsem snášela jedovaté poznámky mé tchyně. Ničily mě a vyvolávaly ve mně pocity viny. Poslední kapkou byl den, kdy jsem musela k zubaři. Aleš byl v práci, a tak měla Adélku pohlídat tchyně. Když jsem se vrátila, seděla na gauči a malá jí spala v náručí. „Moje krásná vnučka,“ říkala. Nejdřív jsem si myslela, že mluví k dítěti – ale další věta jednoznačně mířila na mě. „Tvoje máma ti moc ublížila. Nezasloužila sis přijít na svět jako někdo podřadný.“

Přála jsem si, abychom byly samy – pěkně bych si to s ní vyřídila. Vřelo to ve mně, ale navenek jsem zůstala klidná. Sevřela jsem rty a jemně jí vzala Adélku z náruče. Položila jsem ji do postýlky. Naštěstí se neprobudila.

„Díky, že jsi ji pohlídala. Teď bych tě chtěla poprosit, abys šla,“ řekla jsem co nejklidněji.

„Proč jsi tak přecitlivělá?“ zvýšila tchyně hlas.

„Prosím, buď ticho, ať ji nevzbudíš. Měla bys jít...“

Odešla, a něco si brblala pod nos. Když se za ní zavřely dveře, cítila jsem se jako prázdná skořápka.

Renata (37): Děti našly peněženku plnou peněz. Chtěla jsem ji vrátit, ale tchyně si myslí, že jsem se zbláznila

Nechci, aby k nám tchyně chodila

Když Aleš večer přišel domů, všechno jsem mu řekla. „Buď sem přestane chodit, nebo se s malou odstěhuju...“ dodala jsem.

Neprotestoval. Už nešlo jen o její hloupé řeči – šlo o moji důstojnost. Už jsem se nechtěla nechat ponižovat a nechtěla jsem, aby moje dcera vyrůstala v takové atmosféře. Aleš to vzal vážně. A i když byl vyčerpaný, sedl do auta a jel za mámou. Později mi jen řekl, ať se nebojím, teď bude všechno jinak.

Od té doby jsme kontakt s tchyní omezili. Ještě k nám chodí, ale už jenom sporadicky. Já se jí vyhýbám a držím si odstup. Přestala mě kritizovat a narážet na porod. Nemám ale iluze – vím, že svůj názor nezměnila a asi nikdy nezmění. Ale aspoň už to nemusím poslouchat denně.

Aleš jí jasně řekl, že pokud si ještě někdy něco takového dovolí, už svou jedinou vnučku nikdy neuvidí. Je jedináček, takže jsme její jediná šance být babičkou. Nelíbilo se jí to, ale neměla na výběr. Nastavit hranice v rodině není jednoduché, jenže někdy je to jediný způsob, jak dát najevo, že si nenecháte šlapat po hlavě. Doufám, že to pochopila...

Další příběhy ze života →

Lída (31): Tchyně mi na rodinném setkání prozradila, že mě manžel podvedl. Věděla o tom už dva roky

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.