Když slyším stesky nad dnešní mládeží, říkám si: vždyť to říkali už Sokrates a Hésiodos. Nechci si malovat dnešek na růžovo – výzev je dost. Ale místo nářků potřebujeme jiný pohled. Dnešní děti nežijí v horším světě. Jen v jiném. A jako rodiče máme výsadu jim v něm pomáhat obstát – ne jako diváci, ale jako „královské kněžstvo“.
Přemýšlíme-li nad mladou generací, pak asi vždy budeme mít tendenci ji vidět trochu nebo i více v černých barvách.
„Naše mládež miluje luxus, má špatné způsoby, pohrdá autoritami, nerespektuje starší a tlachá, kde nemá.“ – připisováno Sokratovi (5. stol. př. n. l.)
„Dnešní mládež se nechce učit, nemá žádnou disciplínu a vůbec si neváží moudrosti starších.“ – Hésiodos (asi 700 př. n. l.)
„Příští generace bude neschopna dostát požadavkům průmyslu. Díky této slabosti bude příští generace ‚imbecilní, lenošská a zločinecká‘.“ – Herbert Spencer (1820–1903)
Když srovnávám dnešní a moji generaci, pak podmínky, ve kterých jsme vyrůstali, byly jiné. Představa, že si dnešní děti bez dozoru rodičů na prvním stupni jdou zaskákat do zatopeného lomu z 5–10 metrových skal, že bez mobilu odejdou na celé odpoledne kamsi do lesa, že jim občas dá pár facek učitel, a to za souhlasu rodičů, že se několik hodin vydrží bavit skákáním nebo hraním „panáka“ či „gumy“, je z dnešního pohledu tak trochu sci-fi.
Odlišnost dnešních dětí lze zjistit z některých objektivních faktů – jsou náchylnější k depresím, k úzkostem, jsou obéznější, vidíme prázdná dětská hřiště atd. Zároveň ale nechceme skončit u lamentování, že dnešní generace je hrozná. Navíc je otázkou, podle čeho posuzovat „hroznost“, když se máme my i naše děti po materiální stránce jako příslovečná „prasata v žitě“. Možná někdo namítne, že o materiální věci až tak nejde. Tohle rčení od těch, kteří mají téměř vše, beru s jistou rezervou. Ono mít se materiálně dobře je fajn a není ostuda si to přiznat.
Je ale problém, že naše děti mají mobily, každý den maso a v deseti, možná patnácti letech procestovaly x zemí? Je tohle ten největší rozdíl oproti generacím minulým?
Když se podíváme do minulosti, pak největší skoky, které civilizace udělaly, se týkaly komunikačních technologií, které se staly veřejně dostupnými. Ne pro úplně všechny, protože stále byla řada lidí negramotných, ale pro mnohem větší skupiny než dříve.
Prvním zlomem byl posun od obrázkové abecedy k hláskové. To znamenalo, že čtení a psaní se stalo přístupnější širší veřejnosti – informace byly dostupné více lidem a šířily se rychleji.
Druhým zlomem byl vynález knihtisku. Knihy a psané informace se nemusely psát ručně, ale tiskly se, a tím se dostávaly k mnohem většímu počtu lidí. Bez knihtisku by reformace nikdy nenabrala takovou dynamiku. O Lutherovi se říká, že byl první „mediální reformátor“ – za jeho života se vytisklo přes 300 000 výtisků jeho spisů.
Další zlom přineslo 20. století – konkrétně přechod k informacím slyšeným a posléze i viděným, které byly masově sdíleny (rozhlas, televize).
Nakonec je to nástup internetu a umělé inteligence, kdy navíc – oproti knize, časopisu, rozhlasu či televizi – můžeme informace v jednu chvíli vidět, slyšet, nosit v kapse a snadno si je přeložit.
Proč to říkám? Protože žijeme ve dvojí realitě. Jednak ve světě, jaký je, a jednak ve světě, jak jej interpretujeme – my nebo média.
Zásadní výzvou naší doby není v tom, v jakém světě žijeme. Ten totiž nikdy nebyl dobrý a pohodový. Samozřejmě máme problémy, ale ty měly všechny generace – a přiznejme si, často horší než my. Chápu, že někdo má stres z toho, že se nevejde do kalhot, že jeho dítě má laryngitidu, že máme špatného šéfa, že tento rok nemáme na rodinnou dovolenou v Austrálii. Ale při vší úctě – to je stále lepší než třást se, kdy mě zavřou, nebo zda zítra budu mít co jíst.
Zásadním problémem je obrovský přísun informací a tlak sociálních sítí, které v nás vyvolávají pocit, že vše je špatně, že nám něco chybí, že ostatní jsou krásnější, chytřejší, spokojenější, že nemůžeme být šťastní, protože jsme neviděli, nezažili, nedosáhli… Doplňte si sami.
S tímto pocitem má co dělat dospělý, natož dítě nebo dospívající.
A právě zde je jeden z klíčových úkolů rodiny – ukázat dítěti jinou perspektivu. K určité odpovědi, co s tím, čtěme dva texty:
„Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“ (Ex 19,6)
„Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1 P 2,9)
Je třeba si uvědomit, o jak nesamozřejmé texty se jedná. Slovo „hieroglyfický“ znamená „kněžské písmo“. Slovo clerical má dodnes v angličtině dvojí význam: „duchovní, kněžský“ a „písařský, úřednický“. Je to pozůstatek středověku, kdy duchovní vrstva vlastnila téměř výhradní monopol na vzdělání.
Spojení „království kněží“ tedy znamená společnost všeobecné gramotnosti. V kontextu Písma je to revoluční myšlenka – přístup ke svatým Písmům nemá jen elita, ale každý v Božím lidu!
Druhý aspekt: v době, kdy byl psán Exodus i Nový zákon, byla jasně daná společenská struktura – na vrcholu král a kněz. Obyčejný člověk si o takovém statutu mohl nechat zdát. Jenže zde je tento status přisouzen všem, kdo náleží Bohu. Tedy i dětem. Což je ve starověkém hierarchickém systému naprosto mimořádné.
Syn narozený do královské či kněžské rodiny měl být připravován k pokračování v tomto poslání. Pokud se na výchovu díváme takto, pak navzdory výzvám naší digitální doby je úkolem křesťanských rodičů dávat dětem ještě jinou perspektivu, než jakou nabízejí informace z okolí.
V různých knihách o výchově se řeší komunikace, tresty, hranice, hračky, potenciál – a to je v pořádku. Ale je třeba k tomu přidat ještě „královské informace“.
Třeba že nejsou nejlepší – protože nejsou –, ale nejsou sami. Mají rodiče a Pána Boha. Potřebují poznat, že existují hranice, které nejsou na škodu, protože je nastavili milující rodiče a Bůh. Potřebují zažít společnou modlitbu, otevřít s rodiči Bibli – to je víc než jakýkoli kroužek. Tím rodiče ukazují, že respektují skutečného Krále.
Děti potřebují vidět, že rodiče patří do širší královské rodiny – církve – a že i ony v ní mají své místo. Potřebují mluvit o životě, o zápasech, s oběma rodiči, nejen s matkou. A postupně zakoušet svobodu a důvěru – od první jízdy autobusem po definitivní odchod, kdy nám rodičům nezbývá než se jen modlit (snad chápete nadsázku).
Okolnosti se nezmění, mnohé neovlivníme. Svět nebude lepší. Ale díky zdravé rodině „královských kněží“ může dítě svět vnímat jinak – pohledem Krále králů.
A v tom hrají rodiče zásadní roli.
Proboha!
Žena.cz|
Magazín - Aktuálně.cz|
HN.cz|