Co když psychopatie vůbec není nemoc? Nový výzkum odhalil souvislosti, které mohou změnit pohled na lidskou mysl

3 min

Sdílet

Více jak polovinu století byly antisociální rysy osobnosti, popisované jako psychopatické, považovány za projevy mentální poruchy dotyčných jedinců.

Co když psychopatie vůbec není nemoc? Nový výzkum odhalil souvislosti, které mohou změnit pohled na lidskou mysl

Zdroj: Zdroj fotografie: iStock

Mezi tyto symptomy patří nedostatek lítosti, agrese a neohlížení se na ostatní. V biologii může být hranice mezi vadnými a užitečnými vlastnostmi mlhavá. To nechává otevřenou i možnost, že co bylo kdysi považováno za poruchu, se může jednou projevit jako rys pro přežití. Myšlenka, že evoluce nahrává antisociálním lidem, je zrádná. Zabývá se jí ovšem studie týmu kanadských badatelů uveřejněná loni v Evolutionary Psychology.

Vrcholné pozice nebo život ve vězení

Příroda nemá problém dát šanci i jednotlivci, a to ani v případě jinak čistě kooperativního druhu. Právě tyto vlastnosti, které způsobují takové opovržení psychopaty mezi běžnou populací, jim ale dávají značnou výhodu. Nota bene ve světě, kde jsou omezené zdroje a boj o ně je tak intenzivní. Tento pohled zkoumali kanadští vědci a namítli, že psychopatie postrádá některé znaky poruchy. Má být tedy považována spíše za operační funkci.

Jejich závěr je založen na analýze již existujících výzkumů. Ty měřily přítomnost psychopatie spolu s detaily ohledně levorukosti osob. Nicméně tato korelace připomíná překonané vědecké postupy z raných dob kriminální psychologie. Rané modely mentálních poruch braly levorukost jako vhodné znamení degenerace jednotlivce. Věda tak už ovšem nečiní, ačkoli úvahy o souvislostech preferované ruky a dalších psychologických vlastností jsou stále v kurzu.

Věčná otázka přírody versus výchovy

Centrem všech těchto úvah je otázka přírody versus východy. V otázce „rukosti“ hraje pravděpodobně roli genetika, věc je však nejspíš komplikovanější. Preferenci jedné ruky může značně ovlivnit kultura, protože člověk chce zapadat do komunity praváků. Dalšími vlivy jsou také výživa, vlivy prostředí i to, čemu je dítě vystaveno v děloze. To může totiž ovlivnit genetickou výbavu na tu či onu stranu včetně preference ruky.

Protože tito badatelé nenašli jasný důkaz toho, že by psychopati byli spíše levorucí, jejich vývoj nebyl ovlivněn prostředím, minimálně ne ve znatelné míře. To nechává otevřenou možnost, že ať už fungují jakékoli geny, evoluce je vybere a poskytne „alternativní životní strategii“, jak to vědci nazvali. Je hodně důvodů, proč se v celé této debatě zdržet souzení jedné či druhé strany. Konkrétně zde se jedná o velmi slabý vzorek populace.

Spousta neznámých namísto závěrů

Rozdíl mezi funkcí a poruchou je v mnohem větší míře filosofickou otázkou. O definicích zdraví a nemoci byly napsány celé stohy knih. Psychopatie se může v jedné situaci ukázat jako nežádoucí a jindy naopak velmi vítaná, aniž by odpovídala modelu nemoci. Může jít zároveň o strategii pro přežití a v určitém kontextu pomoci. V jiném scénáři se naopak stane silnou poruchou. Jako v jiných případech se jen snažíme komplexní věc nacpat do malé krabičky.

Jestli budeme i v budoucnu pokračovat ve vnímání psychopatie jako poruchy, závisí na širokém spektru okolností, rozhodně ne na výsledcích studií jakou je zrovna výše zmíněná. Bez ohledu na to, jak budeme na mentální poruchy všeho druhu pohlížet, psychopatie může hrát roli ve způsobech chování, které narušují a ničí spokojený život mnoha lidí. Vědění, jak funguje a jak lidem tohoto typu pomoci, je informace, ze které budeme mít užitek všichni.