Potěšilo mne, že jeho uvádějící veřejné prezentační vystoupení se odehrálo v klasickém papežském liturgickém oblečení. František byl nereprodukovatelným originálem, a kdyby nový papež přišel jako on v prosté bílé klerice, pasoval by se vlastně do role jakéhosi Františkova klonu. Být klonem však není pro nikoho dobré, a zejména pro papeže ne.
Též jsem ocenil, že proces svých studií zahájil získáním vysokoškolského gradu z matematiky. Nejde mi o matematiku samu, ale spíše o jasné prokázání schopností k vysoce racionálnímu a kriticky objektivizujícímu způsobu myšlení, což mu pro následné studium filosofie a teologie nepochybně poskytovalo neocenitelný korektiv vůči možným únikům z reality, korektiv pro filosofy a teology bohužel ani dnes nikoli běžný.
Za třetí mne potěšilo, že jednoznačně podpořil Ukrajinu. František, jistě v dobré víře zachovat si možnost nějaké budoucí pozitivní intervence, spíše inklinoval k prezentování jakési neutrality mezi svými postoji k Rusku a Ukrajině. Poněkud bolestně jsem pociťoval jistý deficit v rozlišování zla, rušivě čněl v celkově zářivém ikonickém profilu Františkova papežství. Jistě to neodpovídalo známému jezuitskému smyslu pro rozlišování, František však ve své jihoamerické životní zkušenosti ruskému imperialismu a jeho historickým kořenům zřejmě opravdu nerozuměl.
Osobně mám dojem, že i Lev tento deficit pociťuje a snaží se tuto mezeru jako Františkův nástupce vyplnit, a to i na půdě aktivní diplomacie. Jinak však v zásadních otázkách života církve, její- ho vztahu k obecné lidské společnosti, synodálnímu procesu apod. zřejmě inklinuje ke kontinuitě s Františkem, i když zde nepochybně uplatní i své tvůrčí přístupy. Můžeme snad očekávat jejich střízlivě inovativní a ukotvující charakter.
A konečně oceňuji, že mezi hlavními hrozbami pro naši současnou civilizaci upozornil i na umělou inteligenci. Ta jistě může být nesmírně efektivním pozitivně technickým prostředkem všestranně usnadňujícím soukromý i společenský život, ale snadno by mohla hypertrofovat a sklouznout k odosobnění veškeré mezilidské komunikace. Co by to znamenalo a kam až by to mohlo dojít ve světě dnešních manipulací, ať již trumpovského, putinovského či jakéhokoli dalšího typu, je opravdu strašné domýšlet. Cítím, že i zde Lev XIV. prokazuje svůj obdivuhodný rozhled a smysl pro hrozby a veškeré problémy současného světa.
Tři priority Obraťme však již svůj pohled na světovou scénu dnešních sdělovacích prostředků, sociálních sítí apod. Vůči Lvu XIV. se v této sféře vyslovují většinou přiměřeně kvalifikované, ale spíše jen obecné výzvy a očekávání: vytvoří v církvi nějakou sjednocující platformu pro stávající názorová rozdělení mezi tzv. konzervativci (tradicionalisty) a liberály, bude pokračovat v synodálním procesu (k čemuž se ostatně již sám přihlásil), vtělí ho však do praktického církevního života a zahrne do kanonického práva, zformuje podmínky pro hlouběji otevřený vztah a pozitivní kontakty mezi církví a obecnou lidskou (občanskou) společností.
Pokusme se nyní krátce rozebrat tyto tři problémové okruhy: Co se týče prvního z nich, není zpravidla obtížné vyslovit nějakou formální sjednocující (třeba i hluboce pravdivou) tezi, ale často je problematické ji interpretačně uvést do praktického života. Připomeňme si v této souvislosti jako ilustraci, co se u nás nedávno odehrálo v souvislosti s tzv. břevnovskou mší, tj. sloužením mše sv. v prostředí hospody. I když daná událost v zásadě představuje marginální lapálii a nyní nám již zapadá za časový obzor, jako ilustrace je pro náš účel velmi vhodná, a to především pro svoji jednoduchost a srozumitelnost.
Kladla se zde otázka, čím je nám vlastně mše svatá s jakoby prefabrikovanou odpovědí, že jde o největší vzácnost, o ten nejdokonalejší dar, který máme a s nímž musíme podle toho zacházet. S tím jistě souhlasí církevní konzervativci i liberálové, ale možné jsou dvě velmi odlišné interpretační odezvy, z nichž jedné můžeme přisoudit konzervativní, druhé liberálnější podtext: Tohoto pokladu si vážíme tak, že si ho jako nedotknutelný depozit uzavíráme do svého bezpečné- ho trezoru. – Ve mši sv. přijímáme dar, v němž nám svrchovaný Dárce ve své absolutní lásce dává sám sebe, neočekává nic, než že ho budeme milovat a do této lásky zahrneme jako spolupříjemce i všechny ostatní lidi.
Vzpomeňme, jaké emoce rozdílnost těchto interpretací u nás v katolicky církevní sféře vzbudila, a pokusme se domýšlet, co by se na takovém poli mohlo dít v souvislosti s mnohem většími problémy, kterých dnes před církví stojí opravdu velký počet a jež bude muset Lev XIV. řešit i při často zcela kontradiktorních interpretačních postojích tzv. konzervativců a liberálů. Druhá výzva: Tím, že se výslovně přihlásil k pokračování synodálního procesu, Lev XIV. vyjasnil situaci v principu, ale i zde bude narážet na interpretační obtíže. Církev ze své podstaty nemůže pominout svoji hierarchickou dimenzi.
Dovršení synodálního procesu proto bude vyžadovat nalezení rovnováhy mezi hierarchickou a synodální dimenzí církevní instituce, což zřejmě může obrazně připomínat kormidlování lehké bárky mezi mohutnými víry v úzkém průlivu mezi skalami obsazenými Skyllou a Charybdou. Opět uveďme názorný příklad, za nímž ovšem stále musíme vidět velký soubor praktických problémů církevní autority i praxe. V hierarchickém církevním modelu představuje na úrovni farního společenství absolutně vůdčí element ustanovený kněz (farář, administrátor), který je ordinovaný shora a vůči společenství má víceméně neomezenou pravomoc, přičemž se zodpovídá svým představeným.
Synodálnímu modelu by však evidentně odpovídala situace, v níž by obec věřících měla svůj nepomi- nutelný podíl na delegování svého před- staveného a liturga a on by pak vůči ní nesl díl své odpovědnosti. Tomu by nepochybně významně napomáhala možnost, aby i v západní katolické církvi byli na kněze svěceni i ženatí, všestranně zralí a životem osvědčení mužové (tzv. viri probati). Právě oni by mohli být velmi přirozeným způsobem vybíráni z farních obcí. Je velice pravděpodobné, že takováto možnost by v církevním systému účinně vedla svými autoregulačními mechanismy k rozvíjení synodálního principu; nelze vyloučit, že by se dokonce stala jeho ústředním motivem.
Otázka kněžského svěcení mužů typu vir probatus za účelem udržování křesťansky svátostného života v obcích věřících se v západní katolické církvi probírá již delší dobu. Přesto však zde nedochází k žádnému realizačnímu posunu, a to i přesto, že principiální námitky vlastně neexistují. Mohli bychom si tedy položit otázku, zda příčinou nejsou právě obavy určitých církevních kruhů, aby se realizace tohoto způsobu nabývání kněžství neprojevila jako pro ně nežádoucí ekleziologicky formující faktor.
Připomeňme, že otázku připuštění ženatých mužů typu vir probatus ke kněžskému svěcení měl alespoň v lokálním měřítku papež František na stole „k podpisu“ v souvislosti s biskupskou synodou o Amazonii. Neučinil tak s tím, že k tomu ještě neuzrál čas, přičemž se odvolal na svoji často zdůrazňovanou tezi, že „čas je nadřazen prostoru“. Nemůže však nástup nového papeže představovat právě posun času? Před Lvem XIV. však vyvstává širší úkol: Zpracovat si celkovou inventuru toho, co František otevřel, ale řešení ponechal na budoucí čas.
Zbývá třetí z problémových okruhů. Otevřenost církve vůči společnosti vyžaduje hluboké porozumění a aktivní vstřícnost směrem ven, ale i hlubokou otevřenost vnitřní. Ta podmiňuje, aby se církev stala tvůrčím prostředím vyzařujícím jak svobodu, tak odpovědnost, ale především lásku. Právě v tomto trojném vyvážení by církev měla spatřovat doslova unikátnost svého poslání. Nemá-li je zrazovat, nemůže opomíjet svoji roli „polní nemocnice“ pro veškerou lidskou bolest, ale nesmí zanedbávat ani roli integrujícího faktoru sféry vzdělanosti, kultury, umění, vědeckého poznání atd.
Jako by zde znovu před našima očima vyvstávala gigantická škála otevřených náročných požadavků a obtížných zadání vyžadujících pečlivé vyvažování. Sebelepší papež nutně musí spoléhat na pomoc Boží, ale též na účinnou podporu všech příslušníků církve. Jistě podporu modlitbou, nezbytně však i životními postoji a veškerými aktivitami života na soukromé, všeobecně lidské, občanské i církevní úrovni.
Shrneme-li výše uvedené jednou větou, bude pro pontifikát Lva XIV. podstatnou skutečností intenzivní zápas o aktuální praktické interpretace trvalých principů v prostředí světa, jenž se dynamicky vyvíjí, zahrnuje chaotické procesy, v němž ustupuje klasická křesťanská víra, ale obecně roste hlad po spirituálních hodnotách. Pane Bože, chraň Lva XIV. a žehnej mu.
Autor: Jan Bednář Universum
Proboha!
Zprávy - Aktuálně.cz|
i60.cz|
KINOTIP2.cz|
NESPECHEJ.cz|