Každá z nás má v hlavě jakýsi pomyslný seznam věcí, které by ve vztahu nikdy netolerovala. Patří sem nejčastěji prázdné lahve schované ve skříni, rtěnka na límečku košile nebo záhadné noční zprávy, které pípají, když se má dávno spát. To jsou jasná znamení, že je něco špatně a je čas přemýšlet, co dál. Jenže existují ještě další typy problémových partnerů.
Kdo je žárlivý v mládí, bude i ve stáří. Zdroj: Shutterstock Lucie potkala Petra na firemním večírku. Byl vtipný, charismatický a od první chvíle jí dával najevo, že je pro něj jediná na světě. Zatímco ostatní se bavili ve skupinkách, on se věnoval jen jí. Lichotilo jí to, to přiznávala bez mučení. Po letech vztahů, ve kterých se cítila spíš jako na vedlejší koleji, to byla opojná změna. Petr byl neuvěřitelně pozorný. Pamatoval si, jakou kávu pije, posílal jí květiny do práce jen tak, a když se večer zdržela s kamarádkou, vždycky napsal: „Chybíš mi, už se na tebe těším.“ Zpočátku to bylo nádherné, skoro až neskutečné. Cítila se jako v pohádce, kterou jí konečně někdo napsal na míru.
Láska, která dusí Jenže pohádka se začala pomalu, plíživě měnit v horor. Zprávy typu „Chybíš mi“ se postupně proměnily na „Kde jsi tak dlouho?“ . Otázky „Jaký jsi měla den?“ nahradily výslechy „S kým jsi mluvila u oběda? Ten nový kolega se na tebe nějak moc usmíval, ne?“ . Petr začal mít nenápadné, ale stále častější poznámky k jejímu oblečení. "Ta sukně je moc krátká, ten výstřih moc odvážný." „Nechci, aby na tebe ostatní chlapi koukali. Jsi moje,“ říkal s úsměvem, který už Lucii nepřipadal tak okouzlující, spíš jí z něj běhal mráz po zádech. Její kamarádky mu začaly vadit. Proč s nimi musí trávit tolik času, když můžou být spolu?
Jednou týdně chodila na zumbu, aby si vyčistila hlavu a udělala něco pro sebe. Pro Petra to byl zdroj nekonečných hádek. „Co tam děláš? Kroutíš zadkem před cizími lidmi? To je nemravné!“ křičel. Když mu oponovala, že jsou tam samé ženy, nevěřil jí. Jednou se dokonce přišel podívat. Stál za prosklenými dveřmi tělocvičny, a i když viděl, že má pravdu, odešel rudý vzteky . Večer jí udělal scénu, že se na ni díval přes okno nějaký muž z ulice a ona ho provokovala. Postupně ji odřízl od všeho, co měla ráda. Přestala chodit cvičit, setkání s přáteli omezila na minimum, protože nechtěla poslouchat následné výčitky a podezírání. Petr jí kontroloval telefon, četl zprávy, projížděl historii hovorů. Za každým neznámým číslem byl potenciální milenec. Každý úsměv na prodavače v obchodě považoval za flirt. Žila v neustálém napětí, chodila po špičkách a vážila každé slovo. Z veselé a sebevědomé ženy se stal uzlíček nervů. Láska se změnila v majetnickou posedlost a její život v policejní stát. Trvalo jí skoro dva roky, než si přiznala, že to, co prožívá, není láska, ale psychický teror. A že muž, který ji měl milovat, je ve skutečnosti její žalářník.
Kořeny zla Příběh Lucie není ojedinělý. Psychologové se shodují, že patologický žárlivec je jedním z nejnebezpečnějších partnerů pro život . Jeho chování je zákeřné, protože na začátku skutečně působí jako projev hlubokého citu. Problém je, že tato pozornost není poháněna láskou, ale strachem a hlubokým, často nevědomým pocitem méněcennosti. Žárlivec v jádru pochybuje o své vlastní hodnotě. Nevěří, že by mohl být pro někoho dost dobrý. Proto se panicky bojí, že bude opuštěn a nahrazen někým lepším, chytřejším, vtipnějším, bohatším. Tento strach ho nutí partnerku kontrolovat a izolovat. Často to pramení už z dětství. Možná se musel dělit o lásku rodičů s úspěšnějším sourozencem, nebo zažil rozvod a měl pocit, že ho nový partner matky či otce odsunul na druhou kolej. V dospělosti si pak tento vzorec přenáší do partnerského vztahu a snaží se za každou cenu zabránit tomu, aby se historie opakovala. Paradoxně, navenek mohou žárlivci působit jako silné a sebevědomé osobnosti. Je to ale jen fasáda, křehká skořápka, pod kterou se skrývá nejistota a úzkost malého dítěte, které se bojí, že ho maminka opustí.
Žárlení je negativní emoční stav, který vzniká z obav ze ztráty lásky a pozornosti. Zdroj: Shutterstock Muž a žena Zajímavé je, jak odlišně se žárlivost projevuje u mužů a u žen, což má kořeny v evoluční psychologii. Muži se nejvíce obávají sexuální nevěry. Z biologického hlediska je pro ně klíčová jistota, že potomci, o které se starají, jsou skutečně jejich. Proto je představa, že by jejich partnerka měla sex s někým jiným, tou největší noční můrou. Ženy naopak často dokážou jednorázový „úlet“ odpustit. Mnohem víc je ničí citová nevěra. Děsí je představa, že se jejich partner zamiluje do jiné ženy, protože to ohrožuje stabilitu a zdroje pro rodinu. Bojí se ztráty partnerovy péče a ochrany. Proto je pro ženu často horší zjištění, že si muž s kolegyní celé hodiny píše a svěřuje se jí se svými pocity, než kdyby s ní strávil jednu noc po firemním večírku. Žárlivý muž tedy bude spíše pátrat po fyzických důkazech, zatímco žárlivá žena bude analyzovat emoční pouta a podezřelé kamarádské vztahy.
Když se láska změní v posedlost Samozřejmě, ne každé zažárlení je závažné. Trocha té zdravé žárlivosti může být kořením vztahu. Když se partner otočí za krásnou ženou a vy ho lehce šťouchnete do žeber, je to normální. Když vám není úplně příjemné, že jde na sraz s bývalou spolužačkou, je to pochopitelné. Je to situační, chvilková emoce, která po čase odezní. Problém nastává, když se z občasného červíčka pochybností stane stálý stav. Když se partner stane vyšetřovatelem, který systematicky sbírá „důkazy“, kontroluje, vyslýchá a omezuje. To už není koření, ale jed. Patologická žárlivost je nemoc. Je to touha druhého vlastnit jako věc, bez nároku na vlastní život, přátele nebo soukromí. A takový vztah pomalu, ale jistě zabíjí všechno hezké. Zpočátku to může být jen touha mít vás pro sebe, pak se přidají výčitky, když se smějete s někým jiným, a nakonec to přeroste v silnou touhu ovládat každý váš krok.
S teroristy se nevyjednává Žít se žárlivcem je jako chodit po minovém poli. Neustále se snažíte dokázat svou nevinu, ale je to marný boj. Věrnost se totiž dokázat nedá. A to je ten základní kámen úrazu. Čím víc se snažíte vysvětlovat a obhajovat, tím víc podněcujete jeho fantazii a utvrzujete ho v tom, že něco skrýváte. Co tedy dělat? Psychologové radí zaujmout tvrdý postoj. Základní pravidlo zní: s teroristy se nevyjednává. To znamená přestat hrát jeho hru. Na žárlivé výpady a výslechy reagujte stručně, klidně a logicky. „Byla jsem na kávě s Janou.“ Tím to pro vás končí. Nenechte se zatáhnout do nekonečných hádek a obhajob. Pokud začne monolog plný obvinění, prostě odejděte z místnosti. Nikdy nelžete, ani v maličkostech. Jedna odhalená nevinná lež se pro něj stane důkazem, že lžete ve všem.
Stanovte si jasné hranice. „Nebudeš mi kontrolovat telefon. Nebudeš mi zakazovat stýkat se s přáteli.“ A buďte nekompromisní. Nejúčinnější, i když nejtěžší, je ultimátum: „Buď se svou žárlivostí začneš něco dělat, vyhledáš odbornou pomoc, nebo odcházím. Buď mi budeš věřit, nebo náš vztah končí.“ Je to drsné, ale je to jediná cesta. Žárlivec se musí sám rozhodnout, že má problém, a chtít ho řešit. Vy ho nevyléčíte. Můžete ho podpořit, ale tu nejtěžší práci musí odvést on sám. Pokud to odmítne, pak je skutečně čas odejít. Protože život v neustálém strachu a podezírání není život, ale pomalé umírání zaživa. A to si žádná žena nezaslouží.
Zdroje: zeny.cz , vlasta.cz , elitedate.cz , celostnimedicina.cz , psychotesty.psyx.cz , idnes.cz
Fajnstyl.cz
Chalupáři-Zahrádkáři|
JakZdravě.cz|
adbz.cz|
DámskýDeník.cz|
Náš REGION|
VědaŽivě.cz|
NESPECHEJ.cz|