KOMENTÁŘ. Belgie uzná Palestinu jako nezávislý stát. Přidá se tak k zemím jako je Francie, Austrálie či Kanada, které svůj záměr uznat nezávislou Palestinu na shromáždění v OSN, vyhlásily už dříve. O uznání uvažuje rovněž Velká Británie. Níže vysvětlím, proč uznání Palestiny považuji nejen za nesmyslné, ale i za něco, co může vést k další eskalaci palestinsko-izraelského konfliktu.
Znaky státu jsou kromě státního obyvatelstva také státní moc a státní území. Palestina nejen, že nemá státní území, ale nikdo dokonce ani neví, kde by se toto území mělo nacházet.
Gaza a sporná území na západním břehu řeky Jordán nejsou ani náznakem palestinským protostátem.
I když Gaza stejně jako části Západního břehu požívá určité autonomie, Hamás ani palestinská samospráva nikdy nekontrolovali pobřeží, vzdušný prostor, ani hranice těchto území. Izraelský stát tedy ve skutečnosti zahrnuje všechna území od hranic s Jordánskem až po Středozemní moře.
Kdo chce stát založený na etnicitě?
Představa existence dvou států měla smysl jako alternativa budoucnosti v letech kolem dohod z Oslo z roku 1993, kdy existovala voličská základna pro kompromis na izraelské i palestinské straně a kdy bylo dosaženo hmatatelného, byť krátkodobého pokroku při budování institucí hypotetického palestinského státu.
Uznání reality jednoho státu, včetně anexe sporných území a snaha o vytvoření demokratického státu Izrael založeného na rovnosti občanů by bylo smysluplným řešením palestinské otázky.
Ale toto období již dávno skončilo. I když Izrael nevznesl formální nárok na svrchovanost nad všemi spornými územími a anektoval pouze východní Jeruzalém a Golanské výšiny, stala se existence jednoho státu realitou.
Snahy o vytvoření dvou států nahrávají v Izraeli těm silám, které přetvářejí tento stát z liberálně demokratického na stát založený na etnicitě, který je hluboce rozdělen na lidi různých kategorií.
Nejvyšší kategorií tvoří izraelští Židé. Palestinci, kteří mají izraelské občanství a bydlí v Izraeli před hranicemi z roku 1967, mají sice široká politická a občanská práva, ale čelí mnoha omezením.
Palestinci, kteří žijí na sporných územích, jsou nejnižší třídou ze všech. Jejich práva a povinnosti závisí na tom, kde žijí, přičemž ti v Gaze jsou na samém dně hierarchie a jejich postavení se od převzetí moci hnutím Hamás ještě zhoršilo.
Kontrola území a upevňování institucionální nadvlády bez formalizace svrchovanosti umožňuje Izraeli udržovat realitu jednoho státu podle svých podmínek.
Může popírat odpovědnost za většinu Palestinců a jejich práva, protože jsou obyvateli jeho území, ale nejsou občany státu, a ospravedlňovat tento stav tím, že udržuje možnost dvoustátního řešení. Tím, že neformalizuje svrchovanost, může být Izrael demokratický pro své občany, ale nezodpovědný vůči milionům dalších obyvatel.
Palestinské obyvatelstvo přitom v židovském státě zaznamenalo pozoruhodný pokrok. Nejen že jejich počet na území, kde se nyní nachází Izrael, včetně sporných území, činil v roce 1948 pouze 1,2 milionu a v roce 2024 to bylo už 5,6 milionu, ale i ekonomické a politické postavení Palestinců, kteří zůstali na území Izraele, se v mnoha ohledech mimořádně zlepšilo.
Roste podíl Arabů na izraelských univerzitách a v roce 2020 tvořili cca 17 % studentů, což odpovídá podílu na populaci. Roste i jejich podíl ve vysoce kvalifikovaných oborech, jako je lékařství nebo IT. Arabové tedy mají vyšší příjmy, lepší zdravotní péči a širší vzdělávací příležitosti než arabské obyvatelstvo sousedních regionů.
Uznat realitu jednoho státu
Aby by se stala jednostátní realita široce akceptovanou, musí se změnit i izraelská vláda. Tento stát musí být založen na demokratické vládě a rovném občanství.
Je tedy nutno zásadně revidovat například izraelský zákon o národním státě z roku 2018, který definuje Izrael jako „národní stát židovského národa“ a stanoví, že „výkon práva na národní sebeurčení ve státu Izrael je výsadou židovského národa“ a o demokracii nebo rovnosti pro nežidovské občany se v něm nehovoří.
Realita jednoho státu je již dlouho zakotvena v izraelském právu, politice a společnosti. Neexistují k němu žádné alternativy a už jsou to desítky let, co proběhl nějaký smysluplný politický proces, který by nějakou alternativu vytvořil.
Fantazie o existenci dvou států tak mohou konflikt prohloubit a hlavně prodloužit.
Uznání reality jednoho státu, včetně anexe sporných území a snaha o vytvoření demokratického státu Izrael založeného na rovnosti občanů by bylo smysluplným řešením palestinské otázky.