CENTRUM.CZ > i60.cz > 11. 1. 2026, 07:29

Takový docela normální všední den

| 5 min

Sdílet

Venku mrzlo až praštělo. Tedy nic moc příjemného a navíc měl hned ráno dědeček řeči, protože bylo obsazeno, když on přišel špinavý od kotle a chtěl jít do koupelny.

Takový docela normální všední den

Zdroj: i60.cz

FOTO: Dana Straková

Takový docela normální všední den

11. 1. 2026

Venku mrzlo až praštělo. Tedy nic moc příjemného a navíc měl hned ráno dědeček řeči, protože bylo obsazeno, když on přišel špinavý od kotle a chtěl jít do koupelny.

Jo a že já kolikrát sedím v kuchyni a zoufale čekám, až on se vykoupe a trvá mu to všechno třeba i dvacet minut, to asi neví. A nedovolím si mu říct vůbec nic. Holt jsem pitomá. Takže, když jsem dědečka pustila do koupelny, vykoupal se a potom si odjel na poštu vyzvednout důchod a taky do Ústí nakoupit.

V mrazivém modrém modru nad pastvinami kroužila hladová káňata. Doufala jsem, že je nenapadne, že by bylo jednodušší mi sežrat nějakou slepici. Ty už totiž syn Petr ráno pustil a kupodivu jim ani tentokrát nenasypal granule, které jim moc nejedou, ale zrní. Granule jsem pipinám koupila až teď na zimu, když se přes sníh nedostanou k tomu, aby si naklobaly zelené. Ale ono jim to moc nechutná, nejsou na to zvyklé. Dávají přednost pšenici, kukuřici a namočenému pečivu. Ale syn jim občas místo zrní nasype samotné granule a myslí si, že když nebudou mít nic jiného, že je sezobou. Připadá mi, že ho baví je zlobit. Chtěly byste zrni? Tůdle, žerte co je. No a já to pak, když je vidím, jak se u misek tváří nešťastně, sesypávám zpátky a dávám jim tam pšenici s kukuřicí. Kohout Ferda je u kukuřice první a radostně volá na ostatní, že už je tam kukuku...

Pozvala jsem syna na snídani, abych u ní neseděla sama a udělala jsem sobě svou oblíbenou ranní kombinaci káva, čaj a jemu míchaná vajíčka. Ty vejce byly čtyři a on z nich snědl jenom půlku, tu druhou že si odnese domů a sní si je později. No tak jo, proč ne. A aby si je nenesl s pánvičkou, ze které je jedl, přendala jsem mu ten zbytek do plastové krabičky. Ten matla to samozřejmě upustil! Jednou hned u nás na chodbě a podruhé u sebe doma.

Ve čtvrt na deset mi zvonil telefon. Volal dědeček, že stojí u Makra, rozbilo se mu auto a máme pro něj přijet... Ach jo, a to jsem si ani nestačila dopít kafe.

Vydolovat přepravník, co na něm Petr vozil závodní auto, byla neskutečná práce. To, že byl pod sněhem, by ještě nebyla taková tragédie, ale byl přimrzlý k zemi tak, že ho ani silák Petr třímetrovou trubkou jako pákou nedokázal utrhnout. Nakonec ho zvedal na několikrát balíkovým zvedačem, co má na balíky sena ke koním. Když už se mu podařilo přepravník od země utrhnout, zapřáhl ho za Fronteru 4x4 a odjel s ním ke stodole, aby zkontroloval a dofouknul kola a taky na něj dal SPZetku. A čas zatím letěl jak blázen...

Dědeček za tu dobu dvakrát volal, jestli už jedeme. No jasně, byla mu tam zima, nám teda taky. Venku v Ústí sice bylo jen -5°C na rozdíl od -11°C, které byly u nás, ale i tak to muselo být nepříjemné. Že by ho pánbůh potrestal za to, že na mě byl po ránu tak ošklivej?

Z domova jsme vyjížděli až hodinu a půl od zavolání. Ale stejně nám to moc rychle nešlo. Od Leštiny před námi jel malinkej traktůrek, předjet ho s tím přepravníkem nešlo, a tak jsme jeli za ním dost dlouho a dělali jsme si legraci, že to je, jako když jede Artemio, syn tety Giovany z Porto Trekase do velkoměsta. Znáte taky tu italskou komedii? Nakonec se nám podařilo ho předjet. Cestou jsme ale ještě museli k pumpě pro benzín. A aby to nebylo jednoduché, zrovna vypadly všechny stojany, blikaly a ukazovaly závadu E18 a paní pumpařka to musela zrestartovat... Než začaly stojany fungovat, projel kolem po hlavní zase ten traktůrek, co jsme ho předjeli. Artemio asi opravdu vyrazil prozkoumat "Nástrahy velkoměsta", chachacha. Smích mě trochu přešel, když Petr natankoval do tý nenažraný potvory 60 litrů a já je zaplatila, ale mohli jsme pokračovat. Displej v autě hlásil mimo toho, že má skoro plnou nádrž taky to, že je venku nízká teplota. No to už víme dávno, ne? Když jsme vyjížděli z kruháku pod Větruší, volal znovu dědeček a tentokrát už měl velkou radost, když jsem mu řekla, že jsme skoro tam.

Auto jsme naložili a aby to opravdu nebylo jen tak, zjistili jsme, že vzadu na přepravníku není espézetka. Asi jí Petr pořádně nenasadil a cestou jí někde ztratil. A co teď? Dědeček říkal, že jakmile nás někde dojedou policajti a uvidí, že nemáme značku, tak nás určitě zastaví a bude to průšvih. A nejenom kvůli té chybějící značce, že když už nás zastaví, tak si na nás určitě ještě něco docela s chutí najdou... Tak chlapci dozadu na vozík dali značku z Frontery, aby to tak nebilo do očí, na zadek auta nebylo naštěstí přes tu naloženou oktávku moc vidět a jeli jsme. Trochu v legraci jsem pronesla, že když nás chytnou, tak nás všechny za podvod zavřou a že pak budu zvědavá, kdo večer zavře slepice, ale zaplaťpánbu jsme domů dojeli v pořádku. Bylo chvilku po jedné hodině.

Dopila jsem si studené kafe, došla sebrat slepicím snesená vejce a najednou jsem si připadala tak utahaná, jako kdybych z toho Ústí šla domů pěšky... A jenom jsem si přála, aby už toho bylo pro dnešek dost, ale jelikož byl čtvrtek, čekala nás ještě pravidelná návštěva dědečkova kamaráda. Uff.

Takový docela normální všední den

Svěšené hlavy expremiéra Fialy a dalších opozičních lídrů. Okamura nad nimi vyhrál

Proč unášel dítě? Případ školáka a jeho věznitele je plný záhad, čeká se na jediné

„Já jsem se chovala jako dáma,“ rýpla si Hanychová po soudu do Soukupa

"Jste normální?" Moderátorka Perkausová zabránila krádeži, vytrhla zloději mobil z ruky

Syn Waldemara Matušky geny nezapře. Talent má ale jiný