Aleše poznala v obchodě s občerstvením, kde se výjimečně zastavil při obědové pauze. Bylo na něm vidět, že ho okouzlila. Pozval ji na chlebíček a vyměnili si kontakty. Brzy se potkali znovu a on jí rovnou nabídl, jestli by s ním nechtěla bydlet. Přišlo jí to trochu rychlé, ale všechno mluvilo pro souhlas. Bydlela v podnájmu s dalšími čtyřmi dívkami, platila nemalý nájem a on zase po nedávném rozchodu s přítelkyní už nechtěl být sám, jak se jí svěřil. Věděla, že trochu riskuje, ale svému novému příteli na společný život nakonec kývla. Do týdne už měla všechny své věci v jeho bytě a nelitovala toho. Nechtěl po ní příspěvek na bydlení ani na domácnost, dokonce jí každý měsíc posílá na účet nemalou částku na nezbytné nákupy, aby lednička nebyla nikdy prázdná. Jediné, co od ní žádá, je uklizený byt a navařeno.
„Musím říct, že Aleš je přesně takový, jak jsem ho odhadla. Moc milý, něžný, pozorný. Neustále se tulíme, koukáme spolu na filmy… Je vážně romantik, na právníka! Je na něm vidět, že je se mnou spokojený, chodí domů rád. A já se zase těším na něj. Trápí mě jen jedna jediná věc. Přestože nám to spolu klape, mám pocit, že se za mě před lidmi z práce a před rodinou stydí. K rodičům mě ještě nikdy nevzal, prý s nimi v kontaktu moc není, nějak se nepohodli. To bych ještě brala. Jenže on mě nikdy nevzal ani na žádnou pracovní akci, nechce, abych ho ve firmě navštěvovala, přinesla mu třeba oběd. A jeho kamarádi? Ty znám taky jen z vyprávění. Drží mě od nich dál. Zase to omlouvá tvrzením, že mezi sebe přítelkyně ani manželky neberou. Možná to zní logicky, ale já cítím, že nechce, aby mě znali,“ přemýšlí Romana a sebekriticky uznává, že není zrovna reprezentativní typ.
„Nejsem zrovna modelka, mám pár kilo navíc. Alešovi to nevadí, říká mi, že jsem jeho měkoučký plyšáček. Jenže co když mě vnímá jen jako hospodyňku, ke které se přijde najíst a pomazlit a vyspat. Ráda bych s ním šla i do kina, do restaurace, potkala jeho přátele, kolegy. Ale on si mě drží jen doma. Prý je mu tu se mnou nejlépe, cítí se tak pohodlně. Ale já nevím. Co když jsem jen takový přechodný doplněk domácnosti, který pak vymění za exkluzivní přítelkyni, až nějakou potká?“ obává se Romana, která neví, jak by měla takovou otázku svému příteli položit. A pokud by se k ní odhodlala, odpověděl by podle pravdy?
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Pocity Romany jsou zcela pochopitelné. Cítí se být pouze součástí soukromého života, ve kterém naplňuje Alešovi jeho potřeby formou full servis, ale nedostává se jí uvedení do Alešovy společnosti. Pro Romanu byla Alešova nabídka ke společnému bydlení vítaným řešením nevyhovující situace a Alešovou motivací potřeba nebýt sám. Jakoby tento vztah nevygenerovala vzájemná láska, a eskalující přitažlivost včetně postupného poznávání a sbližování, ale výměna dvou potřeb a praktické řešení jejich naplnění. Logické očekávání Romany, že bude představena jako Alešova partnerka, se kterou žije, jeho přátelům nebo kolegům se nenaplňuje. A to i přes to, že jim tento raketově vzniklý intenzivní vztah vyšel a funguje zdánlivě ke společné spokojenosti. Romana pochybuje o svých kvalitách a připouští si možnost, že nenaplňuje obraz atraktivní ženy, se kterou by se mohl Aleš ve společnosti pochlubit. Přijetí tohoto názoru ale znamená velmi nízkou míru sebevědomí a riziko, že se díky strachu ze ztráty vztahu s Alešem, smíří s rolí „oblíbené hospodyňky“ na čekačce, kterou v budoucnu možná vystřídá atraktivní náhražka.
Romana se musí odhodlat položit Alešovi jasné otázky (kterými samozřejmě naruší Alešovu domácí idylu) a uvědomit si, jakou skutečnou hodnotu pro Aleše má. Nejen jako skvělá mateřsky pečující hospodyňka a “měkké tulítko,“ ale zda je pro něj i ženou, která si zaslouží být představena jako současná partnerka. Zdravě sebevědomá žena potřebuje pouze takového muže, který je schopen obhájit si před druhými svůj výběr partnerky a případnou kritku ustojí, vědom si kvality své volby. Otázkou však zůstává, co vlastně Aleš Romaně nabídl větou „nechci být už sám…“ A proč to Romaně stačí jako nabídka ke vztahu je téma na dlouhodobou práci se sebevědomím.
|  Bc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.
Vzdělání a odbornost:
Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta.
Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.).
Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem).
Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu.
|
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články
Zprávy - Aktuálně.cz|
Techzpravy.cz|
Žena.cz|
KINOTIP2.cz|
SportWin|