Poselství ze San Sira: Staňkův kiks nesmí zakrýt skutečné důvody slávistického tápání

Kvalita české ligy V poslední době slyšíme ze všech stran, jak se zkvalitnila elitní česká soutěž. Za důkaz je považován zvýšený počet fanoušků na tribunách nebo frontální útok miliardářů na vlastnictví klubů. Jenže skutečná kvalita na hřišti se měří jinak.

Třeba tím, kolik hráčů daná soutěž, respektive země vyprodukuje pro nejlepší ligy na zeměkouli. Porovnejme si v tomhle zrcadle Portugalsko a Česko. Výsledek? Propastný rozdíl! Zatímco portugalských hráčů napočítáme v této sezoně v top ligách 51, českých vyslanců v nich je 14. A to ještě pomineme, že Bernardo Silva a spol. jsou tahouny mužstev, kdežto čeští kolegové většinou sedí na lavičce nebo nepatří mezi lídry. Kromě Patrika Schicka v Leverkusenu. Přitom Česko i Portugalsko mají zhruba stejně (10 milionů) obyvatel.

K tomu si musíme přidat, že Serie A nedosahuje úrovně Premier League (možná i La Ligy a Bundesligy). A že Inter Milán neprochází po výprasku ve finále Ligy mistrů nejrůžovějším obdobím. Čelí kritice za přestárlý tým a v ligové tabulce je momentálně na 5. místě.

Přesto hra Slavie, českého mistra, byla ve všech ohledech o třídu horší. Červenobílí sami po zápase přiznávali, že se setkali s fofrem, na který nejsou z domovské scény zvyklí. Ale na to se musí tým, který chce hrát základní fázi Champions League připravit.

Při první účasti Trpišovského celku v základní fázi LM se to dařilo. I Arsene Wenger se rozplýval nad tím, kolik toho slávisté naběhají ve vysokých obrátkách. Teď však na to nenavazují. V pomalejší české lize to nevadí, ovšem na prknech nejprestižnější evropské pohárové ligy to hned vyplave na povrch a neobejde se to bez trestu. Takže - marketing českých klubů se výrazně zlepšil, čehož výsledkem jsou plnější ochozy v Chance lize. Jenže fotbal, který se v ní předvádí, stále značně pokulhává za tím, který se pravidelně vidí v top ligách.

Kdo to chce maskovat tím, že slávisté byli na San Siru paralyzovaní prodělanou virózou, podporuje status Q.

Simulování Premier League tvrdě bojuje za prodloužení hracího času. V duchu toho jsou rozhodčí vedeni k tomu, aby mužné souboje ponechávali bez písknutí. Diváci to v Anglii vyžadují už dlouhé roky. Jakmile se někdo svalí na trávník, aniž by musel, dají mu okamžitě najevo, aby to příště nedělal a nezesměšňoval sebe i svůj tým.

Utkání Slavie s Interem rozhodoval hlavní sudí z Premier League. Navzdory tomu slávisté padali na hřiště i v případech, kdy šlo o běžný duel tělo na tělo. Kušej nebo Zafeiris se potom ještě na zeleném koberci svíjeli a divili se, že sudí neviděl faul. Když však zjistili, že rozhodčí jim na to neskočí, rázem byli zpátky na nohách. Tenhle zlozvyk by si měli sešívaní zamknout definitivně v šatně do skříněk a již ho nevytahovat ven. Jinak se Trpiškovského ekipa nedočká prvního vítězství v základní fázi Ligy mistrů.

Taktika Ještě těsně před utkáním asistent Zdeněk Houštecký do televizních kamer líčil, jak se musí slávisté nachystat na vysoký presink Interu. Ale že pokud se jim podaří první presinkovou vlnu překonat, budou mít víc prostoru na kombinaci než v české lize, protože hráči Interu nebrání tak natěsno, jak je to pravidlem v Česku. O to více překvapilo, když byl trenérským štábem na hrot vystrčen osamocený diblík Vasil Kušej. Na vysunutý presink lze totiž vyzrát tím, že presinkovou hradbu buď překonáte pomocí bleskové kombinace, nebo jejím překopnutím do předem domluveného místa.

Pro druhou variantu by byl prospěšnější v pozici devítky dvoumetrový habán Tomáš Chorý. Fyzické parametry ho předurčují k tomu, že může pokrýt větší množství nákopů než postavou nevelký Kušej.

Trpišovský se však rozhodl se svými rádci pro diblíka. Nejspíš proto, že je v kombinaci a v obcházení silnější než Chorý. Ale slávisté se k ťukesu za celý zápas téměř nedostali. A v prvním poločase už vůbec ne. Nemohlo tomu však být jinak. Hosté se v milánském fotbalovém chrámu pohybovali bez míče nedostatečně a pomalu. Proto nevytvářeli spoluhráči s balonem možnosti pro přihrávku. A tak o kulatý poklad kvapem přicházeli.

Posily Jaroslav Tvrdík označil slávistický kádr po letních nákupech za nejlepší za jeho éru v Edenu. Lebedil si, že Trpišovský má tolik kvalitních borců, aby tým vítězil doma a sbíral body i na nejvyšším mezinárodním levelu. Pak vzal zpátečku. A teď už nejspíš definitivně ví, že si vyhodnotil příchody nových tváří v příliš růžových barvách.

Příklad: záložník Michal Sadílek byl vítán jako velká posila rovnou pro Ligu mistrů. Ale má doopravdy takovou přidanou hodnotu? Ano, je to pracant, který vždycky naběhá spoustu kilometrů a nic nepodcení.

Jenže v Champions League je tahle výbava jen základem, nad nímž musí ještě být něco originálního. V případě středopolařů třeba výroba mazaných průnikových přihrávek nebo jiný podíl na vstřelených gólech.

Sadílek nastřádal v nizozemské první lize před stěhováním do Edenu v 128 utkáních, 8 branek a 14 asistencí, což nikoho neomráčí. A když se podíváme na jeho historii, dozvíme se, že ani předtím nebyl příliš produktivní.

Ale tým, který hodlá prorazit v Champions League, potřebuje ve středu pole plejery, kteří budou umět přiložit pod gólový kotel. A když někoho koupíte na pozici wingbeka, neměl by tápat v bránění. Splňují tenhle parametr Japonec Hashioka nebo Mbodji? Zatím nikoli. Samozřejmě se můžou zmeškanou látku doučit, ale v Lize mistrů Slavia přece nechce ani teď hrát druhé housle.

Závěr Bylo by chybou, kdyby slávistický management přišil příčinu hořké lekce na San Siru jen na vrub kiksu brankáře Jindřicha Staňka, jehož hra nohama prostě není úplně top. Důvodů k důkladné sebereflexi je v Edenu mnohem víc. Včetně toho, jestli se vyplácí ponechání Zafeirise prodaného do Řecka ještě na podzim ve slávistickém týmu.