Měla všechen pořádek světa: knihy seřazené podle mostů, po kterých se v nich přešlo; šaty srovnané podle směru větru, v němž jim to slušelo; i drobné papírové záložky ve skříni na zvuky, které má ráda — šust listí, tiché brnkání deště o římsu a cukrový smích dětí za branou.
A přece jí chybělo něco, co by v obyčejném seznamu nebylo, a proto to nedokázala dostat pod kontrolu: sny.
Ne že by měla špatné sny. Neměla žádné. Položila hlavu na polštář z nejjemnějšího oparu, zavřela oči — a prázdnota se rozsvítila jak čistá, nezapsaná stránka. Ráno vstala odpočatá, ale neobohacená, jako pohár naplněný vodou beze jména.
„Vaše Výsosti,“ ukláněl se hradní lékař, „možná je to nedostatkem makových zrnek. Doporučuji dva makovníky před spaním.“
„Vaše Výsosti,“ přikyvoval palácový básník, „zřejmě trpíte přebytečnou prozou. Zkusme sonet dvakrát denně před jídlem.“
Princezna Lada se usmívala, poslušně ochutnala makovník i sonet, ale noci zůstávaly průzračné jako čisté zrcadlo. A ve dne si všímala, že je v království cosi strnulé: zahradník stříhal růže podle pravítka, muzika hrála přesně a bez radosti, děti si hrály tak tiše, až se občas zapomněly smát.
„Pořádek je dobrý sluha,“ šeptla si Lada před spaním, „jen aby se z něj nestal tichý pán.“
Jedné noci, když měsíc zapomněl na obloze svůj bílý knoflík, se u zadní hradní branky objevila postava v plášti, který byl spíš cestou než látkou. Cinkla branka, jako když se ozve poslední slabika básně, a strážní, zvyklí hlídat zloděje i hlučné nápady, si ničeho nevšimli. Ten příchozí měl kufřík, jenž nesl švy z rozepsaných vět. Na klepadlo zaklepal třikrát: poprvé jako otázka, podruhé jako prosba a potřetí jako slib.
„Kdo jsi?“ zeptala se branka, protože v tom království mluvily i věci, když se k nim člověk choval s úctou.
„Kramář nedořečeností,“ usmál se muž. „Obcházím světy a doplňuji jim mezery, které si nevšimly, že jsou krásné.“
Když se ráno Lada prošla zahradou — vždycky tři kroky po dlaždickách a čtyři po trávě, aby se nezapomnělo na rovnováhu — uviděla na lavičce pod lipou sedět muže v plášti-cestě. Rozkládal na prknech drobné předměty: pírko, které nevědělo, odkud je; knoflík, co patřil kabátu, jaký se ještě nešije; a krabičku s víčkem z ticha.
„Prodáváte zbytečnosti?“ zeptala se Lada zdvořile.
„Kupujete jistoty?“ opáčil kramář.
„Mám jich dost,“ přiznala. „Ale sny… nemám.“
Muž si ji prohlédl. V očích měl tolik cest, že se člověk za jediný pohled dostal domů i daleko, podle toho, kde právě byl jeho strach. „Sny nejsou zboží,“ řekl. „Jsou následky. Vznikají po dnech, které se nebály rozcuchat. Vy, princezno, máte dny hladké jako rybí šupiny, z nich se sen nezachytí.“
„Neumím mít nepořádek,“ přiznala šeptem. „A království by to na mně nechtělo.“
„Království většinou chce to, co jsme mu zvykli dávat,“ řekl tiše. „Změňte zvyk a změní se přání. Ale není třeba rozbíjet. Jen… uvolnit šev.“
Podal jí krabičku s víčkem z ticha. „Otevřete ji až v noci, těsně před spaním. Uvnitř je místo. To vám chybí víc než sen: místo pro sen.“
Lada váhala, ale kramářovy oči byly jako teplé světlo na práh. Vzala krabičku do dlaní. Byla lehounká a přitom těžká, jako když se vezme rozhodnutí.
„Kolik stojí?“ zeptala se rozpačitě, protože byla zvyklá platit.
„Úplně málo,“ usmál se kramář. „Jedinou věc, kterou nebudete tři dny dělat dokonale.“
Princezna zčervenala. „Ale… já přece…“
„Vím,“ kývl muž. „Proto je to tak drahé.“
Té noci Lada usedla na postel a krabičku položila vedle polštáře. Přikázala služkám, aby zhasly o tři minuty dřív, než velel řád. Byl to malý přestupek proti dokonalosti — a přece v komnatě zavoněl jako pečené jablko uprostřed zimy.
Zvedla víčko.
Uvnitř nebylo nic.
Jen místo. Jako když se mezi dvě slova vloží pauza a najednou vynikne, co si mezi sebou říkají.
Lada zavřela oči. A místo, místo se nadechlo.
Nezdál se jí sen, ale vstup: ocitla se v pokoji bez nábytku, jen s oknem do noci. Na parapetu seděla dívka se zakulacenými koleny a pihami kolem, jako by si s ní hrály hvězdy. Neměla korunu, jen vlasy svázané obyčejnou stužkou. Vypila z hrnku mléko a olízla si bílý knírek.
„Ahoj,“ řekla. „Jsem ty, když nechceš být správná.“
„Já přece vždycky chci,“ bránila se Lada slušně.
„Ne vždycky,“ usmála se dívka. „Někdy chceš jen být.“
Zamrkání. Místo se zasmálo — a Lada se probudila. Ráno zazářilo jako úsměv, na který si vzpomeneš o den později. Služky našly princeznu, jak sedí na okně s nohama ven, což se nikdy nedělo, a jak jí meruňku od pecky k pečce, nikoli od slupky.
„Vaše Výsosti!“ vyjekly. „To není v pořádku.“
„Je to v pokoji,“ opravila je princezna vlídně, protože pocítila, že pořádek je někdy příliš ostré slovo.
Další den Lada porušila druhý zvyk: v zahradě vlezla bosky do rosy, namísto aby chodila po suchých cestičkách. Rosné kapky jí políbily paty; v každé z nich se na chvíli zrodil droboučký svět s vlastním světlem a vlastní touhou nestéct.
„Princezno, nachladíte se!“ běžela komoří.
„Možná,“ řekla Lada. „Ale zchladí se i má vážnost, a té je v létě moc.“
Večer znovu otevřela krabičku s místem. Tentokrát se ocitla v sálu plném dveří. Dveře byly malované otázkami, některé zavřené na háček, jiné pootevřené jako pusa dítěte, které usíná.
„Smím?“ zeptala se Lada.
„Smíš si vybrat jedny,“ řekl hlas, který nepatřil nikomu a všemu zároveň. „Sny se nerady přetahují.“
Lada vybrala dveře s nápisem „Když se cesta unaví“. Otevřela — a vyšla na pobřeží, kde měl vítr stříbrné obočí a vlna se vracela pomaleji, než odešla. Na písku ležel šátek barvy večerního nebe a držel ho uzel, který uměl rozvázat jen ten, kdo něco pustil.
„Co mám pustit?“ zašeptala Lada, a šátek se jí ovinul kolem zápěstí, jako by si chtěl zapamatovat její tep.
„Chválu za dokonalost,“ řekl vítr. „Udělej místo pro vděk za přirozenost.“
Když se probudila, našla na polštáři písek. Byl tak jemný, že by se dal použít jako cukr na sny. Smála se — potichu i nahlas, protože v tom nebyl rozdíl.
Třetí den přišel do paláce šum. Ne pomluvy, ne šepoty; šum — tichá zpráva, že se něco posunulo. Hradní rutina zakopla o malou zvědavost. Na nádvoří se děti začaly smát dřív, než je hudebník požádal. Zahradník střihl růži křivě — a zjistil, že jí to sluší víc.
Král, Ladin otec, se zamračil: „Co se to děje v mém království?“
„Vyrůstá,“ řekla princezna. Poprvé bez prosby ve hlase.
Král se zamračil ještě jednou, protože měl rád, když vše leželo na svém místě. Ale jeho manželka, královna Vilemína, která znala osamělost dokonalosti, obejmula dceru. „A co ty?“ zeptala se tiše. „Spíš?“
„Začínám,“ přisvědčila Lada. „Ale sny nejsou obrázky. Jsou to průchody. Kam? To ještě nevím.“
„Dobrá zpráva,“ pousmála se královna. „Po cestě se uvidí.“
Čtvrtou noc, když se měsíc vznášel jako loď s jediným veslem, krabička s místem proměnila ticho v les s lampiony. Na každé větvi visel lucerník, v němž se chvěla neviditelná světélka. Lada natáhla ruku a jedno z nich se jí posadilo do dlaně.
„Co jsi?“ zeptala se.
„Nedokončená věta,“ zašeptalo světélko. „Hledám někoho, kdo se nespokojí s tečkou.“
Lada světélko pustila do vzduchu a ono se uhnízdilo nad cestou, která se stáčela k jezírku beze jména. Voda byla tak klidná, až se zdálo, že stojí. Ale když se Lada sklonila, spatřila, že hluboko pod hladinou běží proud — tichý, trpělivý, rozhodný.
Na kameni u břehu seděla stará žena se šátkem, který byl celou zahradou. „Čekám tě, děvče,“ řekla bez překvapení. „Jsem Strážkyně Nepořádku. Neboj — nejsem rozbíječka. Jen chráním praskliny, kudy se do světa dostává nové.“
„Lidé se prasklin bojí,“ přiznala Lada.
„Proto taky nového mívají málo,“ odvětila žena laskavě. „Posaď se. Ukážu ti tři druhy nepořádku. A ty si vybereš, který pozveš do paláce.“
Zvedla prst. „První je nepořádek z lenosti: necháš nádobí stát, protože se ti nechce. Ten do paláce nepouštěj; to není svoboda, to je odklad.“
„Druhý je nepořádek z přebytku: tolik chceš, že rozhrabeš všechno a nic nevlastníš, jen shon. Ten také ne.“
„Třetí je nepořádek z odvahy: posuneš věc, která byla vždy tady, o palec jinam, abys uviděla, co je pod ní. Ten pozvi. V něm se rodí sny.“
„A jak poznám, že to dělám z odvahy?“ zeptala se Lada.
„Bude tě to trochu bolet a zároveň se ti uleví,“ usmála se Strážkyně. „Jako když rozvážeš příliš utažený uzel.“
Voda zavibrovala tónem, který nepatřil harfě ani dešti — patřil prostě změně. Lada v tom zvuku zaslechla něco dávného: smích malého děvčete, které si kdysi nepřipadalo důležité. A pochopila.
„Děkuju,“ špitla. „Zítra to zkusím.“
Ráno svolala hradní kuchyni, dvůr i služebné. „Zavádím den Rozvázaného uzlu,“ prohlásila. „Jednou týdně uděláme něco jinak. Jen o palec. Když jsme zvyklí jít dveřmi, vejdeme oknem. Když jíme v tichu, zkusíme společný zpěv. Když stříháme růže rovně, necháme jednu divokou.“
„Vaše Výsosti,“ ozval se král s obavou, „a co pořádek?“
„Pořádek zůstane,“ řekla Lada s úsměvem. „Jen mu rozvážeme šněrování, aby se mohl nadechnout.“
Hrad nejprve zamumlal — jako každé místo, které se lekne nového. Ale kouzelné na palci je, že je to málo a dost zároveň. Hudebníci zahráli polku, do které se vešel i tichý krok, kuchař přidal do polévky tři petržele navíc a zjistil, že chuť může být širší, a děti na nádvoří si smály nahlas i potichu, podle toho, jak jim to vycházelo.
A v noci… v noci přišel první skutečný sen.
Lada se ocitla ve městě ze šicích strojů. V uličkách se neozývalo cinkání peněz, ale vrnění jehel. Každý dům byl jako šev na plášti světa. Přišla k ní dívka bez bot — ta dívka z prvního vstupu, „já, když nechci být správná“ — a podala jí látku barvy výdechu.
„Ušij si kapsu,“ řekla. „Na věty, které neskončily. Když je budeš nosit u srdce, sen si k nim najde cestu.“
Lada šila. Její prsty se zprvu třásly: nebyla zvyklá na práci, která může chybovat. Každý steh byl jako malý krok po provaze nad nicotou. A přece: nit se chytala, látka se poddala, kapsa rostla. Když byla hotová, dívka ji připnula L adě na šaty — do místa, kde často klidně bolí.
„Teď můžeš sbírat,“ řekla. „Ne dokonalosti. Začátky.“
Princezna se probudila s pícháním v prstech — darem opravdovosti. Pozvedla oči a viděla, že u okna sedí duhový pták, co jednou proletěl Miradií, a stříbrný vánek Van mu dělal polštář z chladu. „Tak přece,“ zašeptal pták, jakoby k někomu, kdo poslouchá z druhé strany prahu.
„Přišli jste…?“ zatajila dech.
„Sny milují průvan,“ pousmál se Van. „Otevřela jsi okno.“
„A ty,“ kývl pták ke kapse u Ladiných šatů, „jsi jim ušila místo dopadu.“
Než minuly tři týdny Rozvázaných uzlů, proměnilo se království víc, než by kdo čekal od pouhého palce:
– Na tržišti si lidé vyprávěli, proč něco kupují, a ne jen za kolik.
– V knihovně přibyly poličky na knihy rozečtené.
– Ve škole se učili ptát stejně pilně jako odpovídat.
– V zahradě před palácem zůstal úmyslně neposekaný pruh — a vyrostly v něm květy, které nikdo neznal jménem, ale všichni jim říkali „Překvapení“.
A Lada… Lada spala a snila. Ne každou noc — to by bylo podezřelé. Ale dost často, aby měla v kapsičce u srdce teplé, drobné začátky: pírko, které si teprve hledalo barvu; kamínek, jenž se nechtěl stát šperkem; větu „Jednou půjdu…“, která čekala na druhou polovinu.
Král, který z povzdálí sledoval, jak se smích a hudba naučily neprskat o sebe, se jednoho večera přistihl, že sedí s dcerou na schodech a jí s ní meruňku od pecky k pečce. „Dceruško,“ řekl měkce, „kdy jsi vyrostla?“
„Když jsem si dovolila být nedokončená,“ odpověděla.
Král poprvé v životě nezavřel větu. Nechal ji viset ve vzduchu a zjistil, že právě tam — mezi slovy — je místo, kde se mu chce být otcem.
Jednou se ale stalo, že do království zavítal Pán Dokonalosti. Měl kabát vyžehlený do ostrosti a hlas, který se nelekl ani vlastního ozvěny.
„Slyšel jsem,“ řekl, „že u vás uzly povolují. To je nebezpečné. Bez napnutí se svět rozpadne.“
„Bez přílišného napnutí praskne,“ odpověděla Lada klidně. „Povolujeme jen tolik, aby mohlo projít světlo.“
Pán Dokonalosti se ušklíbl. „Sny jsou slabost. Vedou k lenosti.“
„Sny jsou nářadí,“ odvětila. „Vedou k odvaze dělat věci jinak.“
„Dokaž to,“ zasyčel muž. „Zítra uspořádám velký bál Dokonalosti. Všechno bude přesně na vteřinu, na šířku, na tón. Když se tvé sny nezkříží s mými pravidly, uznáme je. Pokud ne, vrátíš království do starých kolejí.“
Král, který měl strach, i královna, která měla víru, kývli. Lada šla do své komnaty a otevřela krabičku s místem. Byla prázdná.
„Proč?“ zachvěla se.
U okna se pohnul stříbrný vánek. „Protože už máš místo v sobě,“ zašeptal Van. „A i kdybys krabičku ztratila, zvyk Rozvázaného uzlu ti zůstane v prstech.“
Duhový pták přisedl na záclonu a přikývl: „Sny nejsou v noci, Lado. Jsou v rozhodnutích dne. Zítra je udělej tak, aby se daly snít.“
Nastalo ráno bálu. Vše bylo srovnáno. Hodiny se leskly hladce jak sklo. Muzikanti měli přesně spočítáno, kdy se nadechnout. Květiny v sále si stouply do řady. Hosté přišli v šatech s jediným švem — aby se něco neodchýlilo.
Pán Dokonalosti zatleskal třikrát — poprvé jako příkaz, podruhé jako kontrolu, potřetí jako výhružku. Bál se rozběhl jako stroj.
A tehdy Lada udělala palec.
Zastavila se u orchestrionu a vypustila jeden tón dřív, než měl spadnout. Tak tichounce, že by ho ucho bez zvědavosti přeslechlo. Tón zaplašil pořádek o pouhý vlásek. Muzikant vpravo se lehce spleskl do dlaně o vteřinu později. Dívka u růží se usmála o zub víc. Dveře u balkonu se pootevřely — o šířku pírka — a dovnitř vplul kousek večera s hvězdou, která si nevěděla rady, kde dnes svítit.
Ticho se posunulo. A sny se chytly.
Hosté si toho téměř nevšimli. Jen se začali dívat jeden druhému do očí o vteřinu déle, než bylo zvykem. Ten bál byl náhle živý: přesný, ano, ale prodyšný. Když se tančilo, kroky se potkaly nejen podle taktu, ale i podle chuti. V jednom rohu zněl smích dítěte, jež se protáhlo mezi dospělými jako rybka, a nikdo ho neokřikl. V jiném rohu si stará paní sedla, a místo aby se styděla za únavu, zazpívala: tichou písničku o okně, které se naučilo být dveřmi.
Pán Dokonalosti zbledl. Viděl, že přesnost může žít s radostí, a to ho děsilo víc než cokoli.
„Podvod!“ vyštěkl. „Rozvrátila jste mi bál.“
„Jen o palec,“ odpověděla Lada. „Kdybyste měl srdce, všiml byste si, jak se nadechlo.“
Muž s železným hlasem se obrátil, až to v jeho kabátu zaskřípalo, a odešel. Už nikdy nepřišel. Dokonalost je odvážná jen ve světě, kde se nikdo neodchyluje.
Od toho dne zůstaly sny. Ne jako zázračné obrazy, jimiž by se někdo chlubil, ale jako tiché nářadí: Lada je používala, když rozhodovala o daních (přidala palec pro chudé), když plánovala slavnosti (vždy nechala místo, kam může přijít nečekané), i když seděla sama a jedla meruňku (někdy od pecky k pečce, jindy od slupky — aby nezapomněla).
Království si na Rozvázané uzly zvyklo. Vznikla kaple nedokončených věcí, kam chodili lidé, když se styděli, že ještě nejsou „hotoví“. V kapli visel nápis: „Nedokončenost je důvěra v zítřek.“ Zahradník, dřív otrok pravítka, pěstoval nyní i kout „Necháme to na včelách“. A v hradní škole drželi děti v ruce dva sešity: jeden na správné odpovědi a druhý na správné otázky.
A Lada? Když se jí někdo ptal, co se to vlastně stalo, řekla:
„Naučila jsem se pustit místo. Sny si cestu najdou samy.“
Někdy v noci k oknu přilétl duhový pták a Van jí pofoukal čelo. Jindy nepřišel nikdo — a i to bylo v pořádku, protože ne každý večer má návštěvu. Kramář nedořečeností dál chodil světem; někdy se o něm říkalo, že prodává prázdné krabičky. Kdo je otevřel ve správný čas, věděl své.
Na konci téhle pohádky není svatba, ani drak, ani veliká bitva. Je jen šepot: že někdy stačí posunout svět o palec, aby se do něj vešla melodie, která chyběla. A když se tě někdo zeptá, co má dělat, když neumí snít, řekni mu:
„Nečekej na obrazce. Udělej místo. Přesuň jeden zvyk o šířku pírka. Zpomal jednu jistotu o jediný nádech.
A pak si dovol být nedokončený.
Sny jsou vděčné — přijdou za těmi, kdo je mají kam položit.“
A jestli někde náhodou potkáš branku, která sama od sebe tiše cinkne, věz: právě tudy prošla princezna, která se naučila snít. A za ní — někde za tou brankou — je království, kde se večer střídá s nocí až tehdy, když hedvábná ručička pohne své malé, rozvázané srdce.
Pohádky bez konce
Zprávy - Aktuálně.cz|
Umíme poradit|
MMAMAG.cz|
Náš REGION|
NESPECHEJ.cz|
Žlutá kočka|
Techzpravy.cz|
FAJNTIP.cz|