Z bytu, kde vyrůstala, se Petra odstěhovala před pěti lety. Ještě jí nebylo ani osmnáct a čekal ji poslední rok na učilišti. Nic ji doma nedrželo, co zemřela babička. To ona byla ve skutečnosti tou, kdo vnučku vychovával. Navzdory faktu, že s nimi žila i její matka. Jenže ta měla úplně jiné zájmy.
„Můj táta, kterého jsem nikdy nepoznala, s mámou nechtěl nic mít, když otěhotněla. Jenže ona to zjistila až příliš pozdě, než aby mohla jít na potrat. Tudíž si mě musela chtě nechtě nechat. Nastěhovala se se mnou ke své mámě, mojí babičce, a stala se samoživitelkou. Jenže já ji moc často neviděla,“ vzpomíná na dětství Petra, kterou vychovávala hlavně babička. Její matka se vracívala až pozdě večer, ale rozhodně ne z práce.
„Chlapi u ní byli vždy na prvním místě. Nějakého si našla, trajdala s ním kdoví kde, a já pro ni byla jen přítěží. Rozhodně mi nehledala tatínka, většinou mě před nimi zapřela. Vzpomínám, že jednou ji babička nechávala i hledat policií. Bylo mi asi sedm. Tehdy odcestovala s jedním svým nabíječem do Itálie a nevrátila se celý měsíc. Ani o sobě nedala vědět. Nebýt mé skvělé babči, skončila jsem v děcáku,“ svěřuje se Petra, která si tak ke své matce neudělala žádné silné pouto. Namísto lásky k ní cítila opovržení a vztek, což se v pubertě ještě vystupňovalo.
„Když mi bylo sedmnáct, babča umřela. Jenže to byla ona, kdo mě živil. Máma si jela pořád svoje. No a když jsem jí zůstala na krku já i nájem, neutáhla to. Byt pustila a mě poslala do práce. Prý že poslední rok učňáku už nemusím dodělávat, uživím se jistě i bez dokončené školy. A ona že se stěhuje ke svému příteli. Naštěstí mám skvělou kámošku, která domluvila se svými rodiči, že u nich můžu ten poslední rok školy bydlet,“ líčí Petra s tím, že začala chodit na brigády, aby ji nemuseli i živit. Po matce nic nechtěla, přestože by na to měla právo. Stejně jako po ní nic nechce teď, pět let poté. Jenže to samé teď očekává od ní.
„Neříkám, že s ní nejsem vůbec v kontaktu. Přece jen je to moje máma. Ale volám jí a jezdím za ní na ubytovnu jen párkrát do roka. Skončila tam u kamarádky, která jí pomáhá, protože po úrazu nemá plně pohyblivou jednu ruku. No a pomlouvá mě, kudy chodí. Vadí jí, že jsem si ji nenastěhovala k sobě. Co na tom, že mám jen malou garsonku? Stejně tak má řeči, že za ní vůbec nejezdím, nezajímám se. Proč bych měla, ptám se? Jenom proto, že je moje biologická máma? To pro mě nic neznamená. Jako skutečná máma se nikdy nechovala, tak ať teď nečeká, že se já budu chovat jako milující dcera. Kašlu na ni! A v vůbec z toho nemám žádné výčitky,“ dodává Petra.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
V terapii často pracuji s tématem, zda víme, kde je naše první místo v našich životech.
V ideálním případě by to mělo být v mysli a přání našich rodičů, nebo aspoň matky.
Protože způsob, jakým jsme byli přivedeni na tento svět se stává, jakýmsi emočním motivem a doprovodem pro atmosféru a kvalitu rodičovství.
Petra měla pravý opak tohoto ideálu, a ani sama mocná příroda nespustila v její matce pocit zodpovědnosti a mateřské pečující lásky. Babička se pro Petru stala jedinou bezpečnou osobou a cizí lidé v době jejich studií jí poskytli podporu, které její vlastní matka nebyla schopna a ani k ní ochotná.
A jak správně cítí Petra, nic své matce nedluží a není jí co vracet.
Mnoho moralistů apeluje na povinnosti vůči starým a nemocným rodičům, odsuzují se nevděčné děti, na kterých sami rodiče nenechají ani nit suchou… Nikdo se ale už neptá, proč se takto tyto "špatně děti" chovají a co jim mohli ti ublížení a opuštění rodiče" způsobit.
Trauma není jen bití, zneužívání a fyzické týrání. Týrání je i psychické, nezájem, citová prázdnota, pocit nejistoty, pocit že je zde dítě navíc, že není radostí ale problémem. To vše poškodilo Petru v její duševní rovině. Pro okolí jsou tyto rány neviditelné a právním způsobem (krom odebrání dítěte v ranném věku) nepostižitelné. Očekávání rodičů, že se navzdory jejich nepéči dítě jednou ustrne a najednou je plně chápáno slovo povinnost vůči jim samým, je smutným a sobeckým protikladem k termínu bezpodmínečně lásky, který by měl definovat zdravé a plnohodnotné rodičovství.
Petra má plné právo současné potřeby matky ignorovat, avšak za předpokladu, že se nebude trápit pocity viny, díky fantaziím typu coby kdyby... Očekávání, že krkavčí matka na stará kolena pocítí vděk a následnou lítost a Petře se dostane omluvy a ocenění je bohužel motiv hodný romantického filmu. V realitě tyto příběhy konci vyčerpáním pečujícího a doufajícího dítěte a jeho následné frustrace z nenaplněného happyendu.
Bc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.
Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články