<p><strong>Rozhlasová hra studentky Amálie Elbel otevírá citlivé téma života lidí s postižením za socialismu. Prostřednictvím fiktivního dialogu dvou postav – je inspirován skutečnými vzpomínkami pamětníků – připomíná, že hluboce zakořeněné předsudky mohou přetrvávat dodnes.</strong></p> <p>„Když mi bylo patnáct, jeli jsme na školní výlet. Já jsem se venku projížděla s kamarádkou a najednou jde proti nám maminka s malou holčičkou. Ta holčička se zeptala své maminky, proč jezdím v kočárku, když už jsem tak veliká. Načež jí maminka odvětila: ,No, víš, ona, když byla malá, tak hodně zlobila, a pánbůh ji za to potrestal.“</p> <p>Když jste na tom „kočárku“ vy a kvůli dětské mozkové obrně z něj nikdy neslezete, nesete si takovou větu s sebou po celý život.</p> <p>O takové vzpomínky se s námi podělila právnička Ivana Marešová, jedna z pamětnic, jejíž vyprávění inspirovalo vznik rozhlasové hry Mrzákovi všechno projde. Tento i další podobné momenty byly impulzem ke vzniku projektu, který se vrací k zapomenutým příběhům z doby, kdy se o lidech s postižením mluvilo málo – a s nimi se mluvilo ještě méně.<br /> Socialistická spravedlnost? Jen pro někoho<br /> Téma postavení hendikepovaných lidí za minulého režimu představuje důležitou, a často opomíjenou součást naší historie.</p> <p>Socialistické Československo se hlásilo k ideálům rovnosti a sociální spravedlnosti, ale realita života lidí s postižením často neodpovídala oficiální propagandě. Byli zavíráni do ústavů, i když by se bez ústavu často jednoduše obešli.</p> <p>V době konání sjezdů KSČ v tehdejším Paláci kultury v Praze, dnešním Kongresovém centru, měli chovanci nedalekého Jedličkova ústavu vyhrazeny trasy, kudy mohli jezdit, aby je delegáti nezahlédli, nebo byli rovnou odvezeni na pobyt v přírodě. Jak vtipně podotýká Ivana Marešová:</p> <blockquote><p>„To asi proto, aby se delegáti nezadusili šunkovými chlebíčky.“</p></blockquote> <p>Cílené narážky na ulici byly také denním chlebem, nejen kvůli tomu se lidé se zdravotním postižením stali ve společnosti odsouvanou a segregovanou skupinou. I když se to dělo mnohdy nenápadně.</p> <p>[caption id="attachment_140084" align="aligncenter" width="533"]<img src="https://imagedelivery.net/k-X15uEmlF-8_1kEFgAMbg/ff460277-f8de-42ba-1362-bba8df048200/public" alt="" width="533" height="513" /> Scénář audiohry Mrzákovi všechno projde. Zdroj: archiv Amálie Elbel, se souhlasem Paměť národa[/caption]<br /> Odlišný hendikep, podobná zkušenost<br /> Rozhlasová hra Mrzákovi všechno projde vznikla jako součást mé projektové maturity na Gymnáziu Paměti národa. Nad tématem práce jsem přemýšlela poměrně dlouho.</p> <p>Rok předtím jsem se věnovala tzv. máničkám, tedy jiné a za minulého režimu jinak znevýhodněné skupině. Tentokrát jsem chtěla poukázat na nespravedlnost, ale i na naději, která se v těchto životních příbězích navzdory těžkostem často objevuje.</p> <p>Inspirací mi byl příběh Julka Vargy, zdravotně postiženého disidenta a také postrachu StB. Během příprav jsem nahrála čtyři rozhovory s pamětníky, kteří mi svěřili své osobní zkušenosti s životem s postižením v minulém režimu.</p> <p>Jednou z dokumentovaných pamětnic byla Hana Bubeníčková, ředitelka brněnského TyfloCentra, které pomáhá nevidomým a slabozrakým lidem se začleněním se do společnosti. Hana vyrůstala s těžkým zdravotním postižením, ale díky podpoře rodiny do ústavu umístěna nebyla.</p> <p>I přes dosažené vzdělání, například v oblasti výpočetní techniky, se opakovaně setkávala s diskriminací. „Když jsem po revoluci měnila zaměstnání, to souzení jsem hodně cítila,“ říká Hana a pokračuje:</p> <blockquote><p>„Dokud jsem zaměstnavateli volala nebo psala, všechno bylo OK, ale ve chvíli, kdy mě viděli, tak už ne. Přitom o mém hendikepu od začátku věděli.“</p></blockquote> <p>Při výběru povolání pro zrakově postižené se prý k lidem nepřistupovalo individuálně, rozhodovala spíše dostupnost pracovních míst než jejich vhodnost pro konkrétního člověka.</p> <p>Hana mě také propojila s dalšími dvěma pamětníky, Josefem Konečným a panem J.</p> <p>Josef Konečný se narodil jako slabozraký, zcela oslepl až v mládí. Navštěvoval školu pro slabozraké a nevidomé děti v Brně v ulici Veveří, kde panovaly poměrně spartánské podmínky. Možnosti vzdělávání byly pro nevidomé děti velmi omezené – mohly se vyučit maséry, telefonisty, ladiči pian nebo se věnovat hudbě.</p> <p>Ti, kteří nebyli hudebně nadaní, se učili čalounictví či výrobu kartáčů. Naopak u slabozrakých dětí se výběr povolání příliš neřešil a často jim byla doporučována běžná řemesla, aniž by se zvažovalo, jestli jsou pro ně vhodná.</p> <p>Josef se například učil prodavačem textilu. Na učilišti ale zcela oslepl na jedno oko a později kvůli těžké fyzické práci při zvedání koberců i na druhé. Oslabené cévky v očích neunesly tlak a praskly. Přitom při diagnóze slabozrakosti se předpokládá, že jakákoliv větší zátěž může vést k dalšímu fatálnímu poškození zraku.</p> <p>Josef mi řekl mnoho inspirativních vět a jeho odpověď na otázku, co pro něj v té době bylo nejtěžší, mi utkvěla snad navždy v paměti:</p> <p>„Já jsem to potižení možná díky své nátuře neprožíval tak dramaticky. Nedíval jsem se na věci pohledem, že ‚je to blbý a co jako budu teď dělat‘, ale spíše, co můžu, a co nemůžu dělat. Fajn, tak jezdit na kole nemůžu, ale třeba muziku můžu dělat dál.“</p> <p>Dalším z pamětníků byl už zmíněný pan J., který si přál zůstat v anonymitě.</p> <p>J. se narodil se zrakovým hendikepem, který se postupně během dospívání zhoršoval, ve dvanácti letech nastoupil do školy pro slabozraké a nevidomé děti v Brně na Veveří. J. popisoval školu jako děsivé místo s dlouhými temnými chodbami, které mu připomínaly román F. L. Věk.</p> <p>Bydlel na internátu v pokoji pro dvanáct studentů, kde uprostřed místnosti sálala kovová kamna, sám ironicky poznamenává, že to bylo pro nevidomé děti „opravdu ideální“. Děti se podmínkám dokázaly přizpůsobit a nestěžovaly si, teprve později si uvědomil, že ty podmínky nebyly ani zdaleka vyhovující a že nikoho asi moc nezajímalo, „kam ty slepce strčí“.</p> <p>[caption id="attachment_140085" align="aligncenter" width="480"]<img src="https://imagedelivery.net/k-X15uEmlF-8_1kEFgAMbg/19e9cee3-9ac3-49cd-a742-e7086ab69200/public" alt="" width="480" height="692" /> Právnička Ivana Marešová. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]</p> <p>Poslední pamětnicí byla Ivana Marešová, právnička, která se narodila s dětskou mozkovou obrnou, až na svou pravou ruku je kompletně ochrnutá.</p> <p>„Za totáče jsme všichni byli považováni za lidi s poškozením mozku. Zacházelo se se všemi stejně. A měli jsme stejné podmínky, jako bychom byli v děcáku, absolutně scházel individuální přístup,“ říká Ivana a pokračuje:</p> <blockquote><p>„Pokud někdo chtěl něco jinak, byl považován za sobce, který nebere v potaz ty ostatní.“</p></blockquote> <p>Výpovědi těchto lidí jsem se snažila do hry promítnout – v emocích, v replikách, v atmosféře. Dvě hlavní postavy hry, Naďa i Richard, mají své reálné předobrazy, ale postavy hry nejsou kopiemi konkrétních lidí.</p> <p>Usilovala jsem o to, aby se žádný pamětník přímo nepoznal, doufala jsem, že vykreslením postav nikoho neurazím. Naštěstí jsem se bála úplně zbytečně, reakce všech byly povzbuzující a vřelé.<br /> Naďa a Richard: Fiktivní, ale reálné postavy<br /> Audiohra Mrzákovi všechno projde vypráví příběh dvou fiktivních postav – slabozraké Nadi a vozíčkáře Richarda. Každý přináší do dialogu postav své životní zkušenosti, postoje i frustrace.</p> <p>Naďa, kterou namluvila Bohdana Pavlíková, je slabozraká žena s výraznou vizuální vadou na obličeji. Vidí pouze obrysy a stíny, orientuje se však stejně dobře jako nevidomá, jak byla vedena už od dětství.</p> <p>Používá čtečku, ovládá Braillovo písmo a se svým hendikepem je vyrovnaná. Je zvídavá, vytrvalá a přesvědčená, že nic není nemožné. Žije v pokoře a vděčnosti, ale i ona prochází krizemi – bojuje se stydlivostí, frustrací a strachem z odmítnutí, bojí se požádat o pomoc.</p> <p>[caption id="attachment_140086" align="aligncenter" width="581"]<img src="https://imagedelivery.net/k-X15uEmlF-8_1kEFgAMbg/78aa6338-45b4-4aa0-66c4-92170c469f00/public" alt="" width="581" height="387" /> Bohdana Pavlíková a Jan Hájek na snímku z natáčení audiohry Mrzákovi všechno projde. Zdroj: archiv Amálie Elbel, se souhlasem Paměť národa[/caption]</p> <p>Richard v podání Jana Hájka je muž na invalidním vozíku po dětské mozkové obrně, je jen částečně pohyblivý, má ochrnuté nohy. Je závislý na asistenci, která však není vždy dostupná, což v něm vyvolává frustraci.</p> <p>Většinu dne funguje samostatně, ale jeho pohled na svět je převážně negativní a pesimistický. Je kritický vůči státu i současné situaci a působí rezignovaně. Přesto dokáže být empatický – v rozhovoru se postupně otevírá, vcítí se do Nadi a začíná chápat, že ani s jeho postižením není pozdě na změnu.</p> <p>Chtěla jsem ukázat, že i lidé se zdravotním postižením mají své slabosti, chyby, smysl pro humor i svůj vztek – že nejsou jen pasivními objekty soucitu. Právě autentičnost pro mě byla při psaní scénáře klíčová, ne idealizace. Hra možná působí místy syrově, ale čerpala jsem z reálných výpovědí pamětníků, a právě proto považuji tento přístup za poctivý.</p> <p>Rozhlasová hra jako cílový formát přitom zpočátku nebyl v plánu. Neměla jsem žádné zkušenosti s psaním scénáře ani nahráváním. Nakonec jsem si ale řekla, že by byla škoda příběhy pamětníků předat „jen“ ve formě rozhovorů. Díky spolupráci se skvělými herci Lubošem Veselým, Janem Hájkem a Bohdanou Pavlíkovou a s Tiborem Židou, který mi pomohl se střihem, se hra nakonec zrealizovala.</p> <p>Téma hendikepovaných lidí žijících v totalitním režimu zůstává málo prozkoumané, i proto v něm hodlám pokračovat. Příběhů, které čekají na své zpracování, je víc než dost.</p> <p><em>Autorka textu Amálie Elbel </em><em>působí v projektu <a href="https://hlidacipes.org/src/uploads/2018/04/pamet-naroda-logo.png" target="_blank" rel="noopener noreferrer"><img src="https://imagedelivery.net/k-X15uEmlF-8_1kEFgAMbg/c0d65c67-11cf-4baf-81e6-e09ae2de8e00/public" alt="" width="155" height="109" /></a><a href="http://www.pametnaroda.cz/" target="_blank" rel="noopener noreferrer">Paměť národa</a> – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace <a href="http://www.postbellum.cz/" target="_blank" rel="noopener noreferrer">Post Bellum</a> se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty <a href="http://www.rozhlas.cz/plus/pribehy/_zprava/pribehy-20-stoleti--1192403" target="_blank" rel="noopener noreferrer">Příběhy 20. století</a>. </em><strong><em>Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.</em></strong></p>
