<p>Na první pohled to vypadá jako chyba v krajině. Mezi borovicemi se klikatí pás písků, který se táhne 5,5 kilometru dlouho a jen kolem 60 metrů široký. Jmenuje se to Váté písky, ale lidé z okolí tomu říkají jinak, a to Moravská Sahara. A není to jen poetická přezdívka. V létě tu slunce praží jako v pravé poušti, vítr zvedá jemný písek a kolem zní jen ticho.</p><p>Tato přírodní památka, těsně navázaná na železniční trať mezi Bzencem a Moravským Pískem, hostí vzácné druhy rostlin i živočichů, které jinde v Česku prostě nenajdete. A za její vznik může člověk. Přesněji řečeno jeho zásahy, omyly i snahy něco napravit.</p><div>Unknown block type "googleAd", specify a component for it in the `components.types` option</div><h2>Když Morava ještě tekla jinudy</h2><p>Musíme zpátky až do středověku. Ve 13. století byla zdejší krajina ještě zelená a bohatá – říčka Morava tu zavlažovala dubové lesy, a celé území neslo jméno Dúbrava. Jenže ve 14. století se krajina začala měnit. Lidé začali kácet stromy, zakládat pastviny a vinice. Dřeviny, které držely půdu pohromadě, zmizely a s tím se odhalilo, co leželo pod nimi. Jemný, sypký písek, přivátý větrem už v době ledové.</p><p>Krajina se začala měnit rychleji, než by kdo čekal. Vítr se opřel do odkrytého písku a ten se začal volně šířit okolím. Postupně pohlcoval pole, stezky, trávníky a až z kdysi zelené oblasti zůstalo jen vyprahlé, větrné nic. Začátkem 19. století už lidé mluvili o moravské poušti. Kraj byl zpustlý, rostla zde jen řídká tráva a pro někoho to byla tak trochu krajina konce světa. Právě tady se ale objevil člověk, který se rozhodl, že s tím nenechá přírodu ani člověka napospas.</p><p>Jan Bedřich Bechtel, nadlesní z Bzence, začal sázet stromy. Nešlo to hned, ale nakonec uspěl. Borovice, které snesly písek i sucho, se tu uchytily, později je doplnily břízy, olše a duby. Les rostl. Už v roce 1849 pokrýval 2000 hektarů, a v dalších letech se rozšířil až na 5000 hektarů. Poušť byla zkrocená. A dnešní turisté se díky tomu mohou procházet lesem, který voní pryskyřicí, ale stále ukrývá písek pod nohama.</p><h3>Poušť zrozená z lidských rukou</h3><p>Přesto malý kousek písečné krajiny přežil. Paradoxně díky železnici. Parní vlaky, které tudy kdysi projížděly, sem tam způsobili požár. Tyto požáry likvidovaly nově rostoucí vegetaci a udržovaly tak v okolí trati prostor otevřený, bez většího porostu. Díky tomu si část území uchovala svůj unikátní pouštní charakter. Dnes už vlaky takové škody nenapáchají. Ale díky přírodní památce Váté písky si stále můžete udělat představu, jak tahle krajina vypadala před dvěma sty lety.</p><p>Celou lokalitou vede naučná stezka, která vás v klidu provede krajinou, kde se střídají písky, řídké porosty a ticho. Stezka má šest zastavení a začíná i končí u nádraží v Bzenci. Přesně tam, kde je i pomník Jana Bedřicha Bechtela. Je to nenápadné místo, ale s velkým příběhem. Trasa měří osm kilometrů a pokud budete mít štěstí (a trochu ticha), uvidíte dudky, lelky, ale i kudlanky nábožné.</p><div>Unknown block type "googleAd", specify a component for it in the `components.types` option</div><h3>Moravská Sahara stojí za návštěvu </h3><p>Na zemi se mihnou chránění střevlíci, a písek pod nohama vám připomene, že jste opravdu na nefalšované české poušti.<strong> </strong>Když budete cestovat po jižní Moravě a program vám bude přetékat vinnými sklípky a historickými městy, udělejte si čas i na procházku tady. Není to typická turistická atrakce. Nenajdete tu davy ani stánky se zmrzlinou. </p><p>Ale najdete tu něco, co v Česku není samozřejmostí – tichý prostor s vlastním příběhem. Moravská Sahara není jen přírodní kuriozita. Je to připomínka toho, jak moc umíme krajinu ovlivnit a někdy i napravit. A je to také důkaz, že i malý pruh písku může v sobě skrývat kouzlo, které vám zůstane v paměti ještě dlouho po návratu domů.</p>
