Co vás na expedicích vlastně tak silně přitahuje? Co v člověku musí být, aby se do nich znovu a znovu pouštěl?
Asi zvědavost, zvídavost… miluju vlastní zkušenost, jsem jí přímo posedlá. Nechci to zprostředkovaně a nechci to přes sociální sítě. Ono se to potom při rozhovorech docela hodí – ať už mluvíte se sportovci, lidmi pohybujícími se v extrémních podmínkách, nebo se bavíte o hodnotách, jako je pravda nebo krása. I když upřímně řečeno, letos jsem přešla Špicberky a druhá půlka expedice byla tak deštivá a tak náročná, že jsem byla přesvědčená, že už se na to definitivně vykašlu. Vydrželo mi to celé dva dny!
Jaká je pro vás největší výzva při přípravě na takové extrémní výpravy, fyzická, psychická, nebo logistická?
Na jakoukoli expedici musíte mít fyzicky, mentálně i technicky a v každém z těch oborů narazíte: v technické přípravě na finance, ve fyzické na limity svého věku a v mentální občas na to, že přijdou pochybnosti: nejsi na to už stará, co když trénink nebude stačit…a tak. Ale pokud to hodně chcete, nevzdáte to. Nikdy jsem se nesetkala s obavami, že se nevrátím, kupodivu. Myslím si, že je to tím, že hory a přírodu obecně považuju za svůj domov a pohybuju se v ní s respektem, a když to změřím i s prvním dětským touláním – tak to trvá už přes padesát let.
Co bývá během expedice úplně nejtěžší? Samota, únava, mráz, nebo spíš vlastní myšlenky?
Každá výprava je jiná: na velkých expedicích si máte komu postěžovat, na těch polárních jste často dost sami, ale mě to vlastně nevadí. Stejně jsme sami ve chvílích těžkých životních rozhodnutí. A myslím, že i to, že někoho v životě zajímáme, je jen iluze. Samozřejmě, máte pár blízkých, ale čím jdete do většího extrému, tím méně dokážete svému okolí vysvětlit tu krásu, ale i námahu, která vás obklopuje.
A tyhle myšlenky najdu ve vaší aktuální kníze Nedokončená dobrodružství?
Ano, taky. Je to výběr z mých deníků. V deníku si nekecám, nic nepřikrášluju. Koneckonců, minimálně druhou půlku knížky jsem psala ve stanu někde uprostřed Antarktidy, v samotě. Potřebovala jsem zachytit ty myšlenky a trochu si je utříbit.
Jak dlouho dopředu se obvykle na takovou cestu připravujete? A co všechno příprava obnáší?
Jsem pořád v pohybu. Chodím po horách, jezdím na skialpech, lezu, chodím na lyžích… na menší akce, třeba skialpový přechod Alp moc trénovat nemusím, ale na větší polární expedice je třeba zabrat: posilovna, tahání pneumatik, nějaké kardio, musíte si máknout. Letos jsem slevila z přechodu Grónska Nantsenovou cestou a šla jsem „jen“ přes Špicberky, protože jsem málo trénovala a hodně pracovala – souběžně dělám denně v rozhlase a týdně v televizi, a to se s tréninkem moc nesnese. Ale příští rok už bude, doufám, jiný.
Jak náročné je zvládnout takovou expedici finančně? Dá se vůbec „dobrodružství“ plánovat v rámci běžného rozpočtu?
Dá. Na to, abyste si udělali menší expedici, potřebujete hlavně odhodlání a nadšení. Mluvila jsem několikrát s lidmi, co jdou na etapy stezku Českem nebo se vydali na jiné přechody, na které vám stačí jen kvalitní vybavení a trochu peněz. Já celoživotně svoje výdělky strkám do cestování, všechny cesty a expedice jsem zvládla bez sponzorů, až na Antarktidu.
Máte nějaký systém nebo rituál, jak se motivujete, když se vám nechce trénovat nebo když máte krizi na cestě?
Vzpomenu si na všechny, co by chtěli a nemohou. Vím, jaké to bylo, když jsem kvůli úrazům nemohla já. A píše mi spousta lidí, kteří už nebudou moci nikdy. Běhání po horách jim vzala nemoc, věk… vždycky si pro sebe vydechnu to kouzelné slovo: MŮŽEŠ… a vždycky mě to zmotivuje. Jdu, lezu a běžím za všechny, co nemohou. A víte, co je na tom nejlepší? Že v časopisech můžete být moudrá, jak chcete, ale je to ta výprava, co vás prověří. Ted zrovna sedím v horách, zítra vyrážím na lyžích a venku tak fouká a do toho leje, že přemýšlím, jak to zvládnu.
Co vás na extrému a drsné přírodě nejvíc fascinuje? Je to klid, syrovost, nebo právě to, že vás to nutí být maximálně přítomná?
Řeknu jediné slovo: MÍR. Mír velký jako Antarktida. Mír velký jako Tibetská náhorní plošina. Mír, co je ve vás, ve vaší duši. Pomalé plynutí času. Prastarý řád. Čistota místa, kde nedokážete přežít dlouho, pokud si v sobě nesete nějakou lež. Příroda má místa absolutní pravdy. Je v nich báječně. A ano, musíte se umět o sebe postarat, musíte vědět, jak si pomoci v nouzi, musíte mít natrénováno, musíte umět snášet extrémní nepohodlí …ale berete život do svých rukou a cítíte, jakoby vám v žilách zase kolovala nová krev.
Když se řekne "ženská odvaha", co si pod tím představíte vy sama? Liší se nějak od té mužské?
Když řeknu ženská odvaha, jako první se mi vybaví vůle bránit své dítě za jakoukoli cenu. Dál: odvaha čelit domácímu násilí. Odvaha nesetrvávat v podmínkách, které mi ubližují. Odvaha vytvářet svůj vlastní život. Vlastně slovo odvaha mě ani nenapadne směrem k expedicím nebo výpravám, co mám ze sebou. Já se tak narodila. Mám to ráda. Umím zhodnotit rizika a většinou na ně nejsem sama. Nejezdím do hor umřít, jezdím tam žít.
A pokud jde o odvahu, myslím že je jediná, stejně jako láska, soucit, vztek: není přece ženský a mužský soucit, aspoň myslím.
Máte pocit, že jste v terénu úplně sama sebou? Jiná než „ve vysílání“?
Myslím, že čím jsem starší, tím víc se ty dvě roviny přibližují. Ve vysílání samozřejmě vedu rozhovor tak, aby byl užitečný posluchači, neptám se čistě jen sama za sebe. Ale venku jsem to jenom já, se vším dobrým, co mě drží nad vodou, i špatným, co mi občas vrtá hlavou.
Četla jsem, jak jste si na letišti posteskla, proč nejste normální, říkáte si to někdy opravdu?
Říkám. Taky si občas říkám, že už toho nechám. Nemládnu, že ano? Některé věci jsou náročné, tělo musí víc trénovat, ale i víc odpočívat. Co je na tom skvělé je hlava. Vymyslí, aby to šlo. Je zkušená, nepanikaří. Umí si z věcí udělat srandu. Víte, na tom letišti – bylo to letos v srpnu - kolem mě chodily krásné slečny a paní v lehkých šatičkách, nalíčené, jen s lehkou kabelkou … a já tam stála v pohorkách a s lyžemi uprostřed léta! Byla to jen chvilková závist umocněná únavou. Já si světa, do kterého mířím, vážím. Je v něm všechno bohatství, které máme. Čas, ticho, čistá voda. My, takoví, jací doopravdy jsme, když se nikdo nedívá.
Jak vnímáte dopad expedic na životní prostředí? A jak sama přemýšlíte o ekologii, když cestujete?
Ve srovnání s jinými způsoby znečišťování planety je dopad expedic na životní prostředí téměř nulový. Ale chápu, kam tím míříte. Do Himálají nebo Antarktidy vás musí přepravit letadlo. A bez toho to neumím. Ale umím se v rámci Evropy pohybovat vlakem a v přírodě – ať už na lyžích nebo pěšky, se chovám slušně. Odnáším to, co jsem přinesla, často i po ostatních.
Když potřebujete trénovat v horách nebo se přesouvat do přírody, jaké auto vás vozí? Máte k němu vztah, nebo je to jen praktický nástroj?
Mám nový Renault Master přestavěný pro moje potřeby. To auto je součást mně samotné. Vlastně jen to, že mi stojí u domu, mě uklidňuje. To je zase to slovo: MŮŽEŠ! Vím, že do něj naložím kolo, lyže, věci na lezení, pneumatiky na tahání a za půl hodiny jsem na cestě. Ta svoboda je obrovská. A skvěle jede, v kabině je komfort, je to paráda! Moje předešlá dodávka byla trochu rachotina, tohle je nové auto, pohodlné, s asistenčními systémy. Kamarád se mi smál, že si příště pořídím kamion. Ale co? Někdo si koupí luxusní SUV, já mám svou dodávku. Je to součást mojí svobody i nomádského přesvědčení.
Pamatujete si ještě, co pro vás znamenal řidičský průkaz, když jste ho získala? Byl to symbol svobody, nebo spíš nutnost?
Jednoznačně symbol dospělosti, doprovázený pocitem: kruci, ještě auto kdybych měla.
Jste spíš klidná a ohleduplná řidička, nebo si občas ráda „šlápnete na plyn“? Nepřiznala byste, že jste tajně trochu pirátka silnic?
Já vím, že byste mě tak ráda viděla. Ještě před deseti lety jsem se ráda svezla rychle, jen pro tu radost z rychlosti. To samé platilo i o motorkách. Ale teď už ne. Slyšela jsem příliš mnoho příběhů od blízkých i vzdálených. A moje kamarádka dlouhá léta jezdila se záchrankou a po resustitaci musela jít říct vedle stojícím rodičům, ze jejich syn nehodu nepřežil. Už jsem hodná, fakt.
Zdroj: Autorský článek
Související články