Ve světě, kde seznamovací aplikace nabízejí nekonečné možnosti a typy vztahů se neustále vyvíjejí, je otázka, zda jsou lidé přirozeně monogamní, aktuálnější než kdy jindy.
Alina, Rumunka žijící v Londýně, si položila stejnou otázku poté, co prozkoumala polyamorii: praxi, při níž se udržuje více intimních vztahů s plným vědomím a souhlasem všech zúčastněných stran.
„Nedávno jsem se seznámila s někým, kdo je polyamorní a vždycky byl,“ vysvětluje. „Chtěla jsem jen vědět: proč jsme se jako společnost rozhodli pro monogamii?“
Jedním ze způsobů, jak pochopit naši evoluční dráhu, je studovat naše nejbližší příbuzné primáty a jejich reprodukční strategie.
„Gorily jsou polygamní: jeden samec se páří s několika samicemi,“ říká Kit Opie, evoluční biolog z Bristolské univerzity ve Velké Británii. „Takže všichni potomci ve skupině pocházejí od jednoho samce, ale od různých matek. To však není efektivní reprodukční strategie, vysvětluje doktor Opie, protože to vede k vysoké míře infanticidy. „Infanticida je docela děsivý aspekt života goril,“ říká.
„Je to situace, kdy gorilí samec zabíjí nepříbuzné gorilí potomky, aby jejich matka byla rychleji plodná a on se s nimi mohl pářit. Pravděpodobně to není evoluční strategie, kterou bychom chtěli napodobovat.
Ale u jiných lidoopů, kteří jsou člověku příbuznější, jako jsou šimpanzi a bonobové, se u samic vyvinula jiná evoluční taktika. Páří se s více samci, což mate otcovství a snižuje pravděpodobnost poškození potomků.
Lidé pravděpodobně začínali s podobným systémem: pářením skupin s několika samci a několika samicemi. Zhruba před dvěma miliony let se však situace změnila.
„Důvodem byly klimatické změny,“ říká Opie.
„V subsaharské Africe, kde žili naši předkové, nastalo sucho a z velkých oblastí se staly savany. Dávní lidé potřebovali být ve velkých skupinách, aby se ochránili před velkým množstvím predátorů. Jejich mozky se zvětšily, aby zvládly tyto velké a složité skupiny, a tak se musela prodloužit doba laktace.
S příliš velkým počtem samců ve velkých skupinách však bylo obtížnější zaměnit otcovství.
„Také samice potřebovaly pomoc jednoho z těchto samců při výchově mláďat. Proto přijaly monogamii“.
Podle Opieho byla tato změna nutná ne proto, že by monogamie byla „lepší“, ale protože byla jedinou schůdnou možností.
Výchova lidských potomků s velkým mozkem a pomalým vývojem vyžadovala obrovskou rodičovskou investici, větší, než by matka běžně zvládla sama.
Výzkumy však naznačují, že raní lidé se vyvíjeli směrem k monogamii, ale ti, kteří se pro monogamii rozhodli, mají často problém zůstat věrní jedinému partnerovi.
„Existují druhy, které zůstávají s jedním partnerem po celý život a nejsou mu nevěrné, ale jsou poměrně vzácné,“ říká Opie.
„Naši nejbližší příbuzní, kteří jsou monogamní, jsou giboni. Giboni jsou však od ostatních partnerů odděleni a pro samce a samici je pravděpodobně snazší kontrolovat, kdo do jejich malého koutu deštného pralesa přijde a kdo ne.“
„Když ale patříte do velké skupiny s několika samci a několika samicemi, jako je tomu u lidí, je mnohem obtížnější to kontrolovat, sledovat, zda je partner nevěrný, nebo ne.“
Z tohoto pohledu je monogamie méně přirozenou normou a více strategií přežití, strategií, která je ze své podstaty chybná.
Co se tedy děje v našem mozku, když se zamilujeme nebo se snažíme být věrní?
Sarah Blumenthalová, doktorandka neurověd na Emoryho univerzitě (USA), studuje hraboše prériové, malé chlupaté tvory, o nichž je známo, že vytvářejí dlouhotrvající párové svazky podobné lidským.
Na rozdíl od svých příbuzných, nemonogamních hrabošů, mají hraboši luční v mozkových centrech odměny vysokou hladinu receptorů oxytocinu.
Oxytocin, často nazývaný „hormon mazlení“, se v mozku uvolňuje během fyzického kontaktu a okamžiků spojení.
„Pokud u hrabošů lučních experimentálně změníme signalizaci oxytocinu, nemohou vytvářet silné vazby a tráví s partnerem méně času,“ říká Blumenthal.
Lidé mají podobný oxytocinový systém, což naznačuje, že naše mozky jsou uzpůsobeny k tomu, aby pouto vnímaly jako odměnu.
Změny v naší touze po novém tváří v tvář závazku by však mohla vysvětlit jiná chemická látka, dopamin.
V počátečních fázích navazování vztahů zaplavuje mozek dopamin, který podporuje přitažlivost a otevřenost. Jakmile je pouto navázáno, dopaminové vzorce se mění.
Navzdory evolučnímu argumentu ve prospěch monogamie vykazovaly lidské kultury vždy širokou škálu vztahových vzorců.
Antropoložka Katie Starkweatherová z Illinoiské univerzity v Chicagu zdokumentovala více než 50 případů polyandrie (kdy má jedna žena více manželů) po celém světě, od Nepálu a Tibetu v Asii až po části Afriky a Ameriky.
Ačkoli je polyandrie statisticky vzácnější než polygynie (jeden muž má několik manželek), Starkweatherová upozorňuje, že by neměla být považována za nepravděpodobnou.
„Ženy mohou mít z více partnerů finanční prospěch. Pokud jejich hlavní manžel zemře nebo musí být dlouhodobě pryč, jako tomu bylo u některých indiánských skupin, bylo skutečně nutné mít plán B,“ říká.
V některých případech poskytovaly nemonogamní vztahy také genetické výhody.
„V prostředí, kde lidé velmi často onemocní a umírají na nemoci, mohlo být velmi výhodné mít více dětí s trochu odlišnou genetickou výbavou,“ vysvětluje Starkweatherová. „V tomto kontextu by mohly být vhodnější.
Nebýt monogamní však není bez problémů. Udržování více vztahů vyžaduje čas, emocionální energii a vyjednávání.
Je nesmírně obtížné udržet si více partnerů, a to jak mužů, tak žen. Je to náročné finančně i emocionálně.
„Myslím, že to je hlavní důvod, proč je monogamie statisticky stále nejčastější formou manželství,“ říká Starkweather.
Alině monogamie v jejím předchozím vztahu příliš nevyšla. Nyní, když žije v polyamorním vztahu, se potýká se složitými emocemi.
„Žárlivost může být velmi těžká a silná,“ přiznává. „Ale v mém případě může hodně pramenit z pocitu, že k vám nejsou upřímní, a jakmile vím, že jsou, pomáhá mi to žárlivost překonat.“
Její partner souhlasí: „Řekl bych, že žárlivost není největší problém. Řekla bych, že množství času a úsilí, které vyžaduje udržení několika zdravých vztahů, může být trochu zdrcující.“
Oba však tvrdí, že to stojí za to. „Neexistují žádná předem daná pravidla,“ říká Alina. „Nutí vás to vést rozhovory, které byste jinak nevedli, a to náš vztah posílilo.
Jsme tedy přirozeně monogamní? Zdá se, že odpověď zní ano i ne.
Napříč kulturami a v průběhu historie si lidé vytvořili různé modely vztahů, které se přizpůsobily jejich sociálním, ekonomickým a environmentálním podmínkám.
Pro některé z nich nabízí nemonogamní vztah citovou svobodu a ekonomickou flexibilitu.
Pro jiné zůstává monogamie nejjednodušším a nejlépe zvládnutelným přístupem k lásce.
„Lidé se vyvinuli tak, aby byli flexibilní, a to se týká i způsobu navazování vztahů a uzavírání manželství,“ říká Katie Starkweatherová.
„Žijeme v nejrůznějších prostředích na naší planetě, a to právě díky naší flexibilitě a chování.“
Je důležité poznamenat, že monogamie a polygamie nejsou jedinými formami sociální organizace lidských vztahů. Mnoho lidí dnes zkoumá otevřené vztahy a polyamorii jako životaschopné alternativy k tradiční monogamii. Tyto formy vztahů umožňují větší svobodu a flexibilitu, ale také vyžadují otevřenou a upřímnou komunikaci, aby mohly efektivně fungovat.
Techzpravy.cz
Zprávy - Aktuálně.cz|
KINOTIP2.cz|
VIPživot.cz|
VímeVíc.cz|
Život cestovatele|