Japonská letadlová ponorka I-400 měla změnit běh 2. světové války, ale byly to jenom marné sny šílených samurajů

Ve 30. a 40. letech 20. století všechny námořní mocnosti intenzivně pracovaly na projektu letadlových ponorek. Letadla z nich měla ponorkám nejenom přinášet zpravodajské informace, ale i útočit na nepřítele . Nejdále zašli s tímto projektem Japonci, jejichž třída I-400 byla největší ponorkou 2. světové války, a plány s ní měli vskutku obrovské.

Nápad admirála Jamamota, jak napadnout NY S nápadem na využití letadlové ponorky přišel v roce 1942 admirál Isoroku Jamamoto. Když Japonsko začalo pomalu válku prohrávat, navrhl postavit ponorky s letadly, které by mohly překvapivě napadnout New York nebo hlavní město Washington DC. Admirál předpokládal, že by se americká veřejnost poté chtěla z války stáhnout.

Video: „Game-changer“, který Ukrajině nahradí strategické bombardéry. Vyvinula řízenou střelu s dosahem 3 000 km Práce na flotile 18 ponorek začaly v roce 1943, ale nakonec vznikly pouhé tři (I-400, 401 a 402); třetí (I-402) byla přestavěna na podmořský tanker . Každá měřila 122 metrů, široká byla 12 metrů, a ponor dosahoval 7 metrů, zatímco výtlak činil 5 223 tun na hladině a 6 560 tun pod ní.

i Zdroj fotografie: Stéphane Gallay/ Creative Commons / CC Aiči M6A1 Letadlová ponorka I-400 byla vybavena čtyřmi dieselovými motory s výkonem 1 680 kW každý a dvěma elektromotory s výkonem 1 600 kW pro plavbu pod hladinou. Max. rychlost na hladině měla dosahovat 18,7 uzlů (34,6 km/h) a pod hladinou pak 6,5 uzlů (12 km/h), zatímco dosah být těžko představitelných 37 347 námořních mil (69 400 km).

Skutečný obr, ale s velkými problémy Nejenom rozměry plavidla, i výzbroj byla mohutná. I-400 měla celkem 8 torpédometů táže 533 mm (po čtyřech na zádi a přídi), jedno 14centimetrové dělo na palubě s dostřelem 15 km, a mohutnou protileteckou obranu tvořenou deseti 25milimetrovými kanóny Typ 98 . Vedle toho byla ponorka vybavena jak sonarem, tak radarem a šnorchlem a periskopy německé výroby. Potah kýlu z azbestu, gumy a lepidla měl pak pohlcovat signál sonaru.

Trvalo to skoro 30 let oprav a modernizací, ale ruský jaderný křižník Admirál Nachimov konečně vyplul na moře Jádrem výzbroje byly však tři hydroplány Aiči M6A Seiran uskladněné ve vodotěsném hangáru na palubě. Tam v nich byly uloženy bez plováků a s křídly otočenými o 90 °. Jejich příprava ke startu trvala 30 minut a byl prováděn pomocí katapultu z paluby. Poté se ponorka ponořila a díky speciálnímu zařízení udržovala pozici do návratu stroje z mise.

i Zdroj fotografie: Public Domain I-400, hangar při inspekci amerických námořníků, Pearl Harbor, 1945 Seirany byly natřeny luminiscenční barvou, takže je bylo snadné vidět i při práci v noci. Praxe však ukázala obrovské problémy mořských obrů. V první řadě byly špatně ovladatelné, neboť měly příliš malé kormidlo , a kvůli velikosti mělo zase plavidlo problémy s ponořením. Než se I-400 ponořila, trvalo to 58 sekund, a do maximální hloubky 100 metrů se nikdy posádka čítající 144 mužů neodvážila kvůli nebezpečí imploze trupu.

Fantasmagorické plány nevyjdou I když byl záměry na využití I-400 velkolepé a „hodné Japonska“, s postupem války se ukazovalo, že neproveditelné. Nejprve padlo vzhledem k plavebním (ne)schopnostem bombardování New Yorku , a dalším z nápadů bylo použít letadla k bombardování Panamského kanálu, což mělo Spojené státy americké „šokovat“ a přinést obrat.

Video: Jedna přesná rána zezadu do věže zničila ujíždějící ruský tank T-80. Munice mu explodovala okamžitě Dnes je jasné, že by šlo o čistou sebevraždu, a šest bombardérů s maximální rychlostí 475 km/h a 800 kg pum by ani velké škody nenapáchalo. Zato plán úderu na atol Ulithi, kde kotvilo 15 amerických letadlových lodí , byl téměř proveden. Japonci přetřeli své Seirany na stříbrno a opatřili je americkou imatrikulací, aby se skvěle infiltrovali.

i Zdroj fotografie: HawkeyeUK / Creative Commons / CC Aiči M6A Seiran, jediný přeživší kus Než se však ponorky dostaly na místo, Japonsko kapitulovalo a letadla s kamufláží porušující pravidla války byla zničena. Mnohem děsivější plán měl potom název „Třešňové květy v noci“. Jednalo se o rozprášení biologických zbraní nad Kalifornií , což naštěstí císařští vojáci nestihli. Po válce navíc ponorky zabavili Američané, a po testech je u Havaje potopili. Dodnes zůstal zachován jenom jeden Seiran, a to v Smithsonově institutu v Americe.