KOMENTÁŘ. Desítky univerzit a stovky autorů se horečnatě snaží najít vysvětlení, proč právě ve chvíli, kdy demokratický svět zažívá největší hmotný a kulturní rozkvět v historii, začaly kolabovat ústavní zvyklosti, držící celost systému politické demokracie pohromadě a považované až dosud za nedotknutelné.
Jakoby přes noc vymizel myšlenkový rámec právního státu, otevřené společnosti a univerzálnosti lidských práv. Lež vítězí nad ověřitelnou pravdou a davy voličů freneticky vzývají stále šílenější klauny ve slepé víře, že jde o spasitele. Sen o nezastavitelné civilizační roli demokracie se rozpadá před očima.
Vysvětlení je přitom banální a zároveň strašidelné. Průmyslová revoluce devatenáctého století poprvé v historii nahradila víru a s ní neoddělitelně spojené emoce rozumem. V průběhu života jediné generace velká část populace migrovala do měst, zcela se proměnily ekonomické vztahy a rychle se musely přizpůsobit potřeby racionálního vzdělání a nové organizace státu.
Povinná školní docházka a rozvoj tištěných médií (čtení samo je analytickou rozumovou funkcí) si vynutily společenskou komunikaci s důrazem na rozumové vlastnosti člověka.
Mobilizační potenciál emocí
I největší megamýty vznikající postupně v reakci na tuto proměnu, komunismus a fašismus se ještě musely prezentovat jako racionální, „vědeckými“ argumenty konstruované projekty celospolečenské reorganizace.
Dnes, kdy z demokracie zůstala jen chiméra „svobodných“ voleb manipulovatelné většinové masy iracionálně rozhodujících voličů, stačí být nevkusný a hrubý macho ovládající sociální sítě krátkými agresívními „štěky“.
Benito Mussolini a Adolf Hitler ale byli prvními, kdo znovu uchopili mobilizační potenciál emocí přenášený novými technologiemi společenské komunikace, rozhlasem a filmem. Demokracie ale stále ještě měla sílu a schopnost se učit. Po strašlivých zkušenostech dvou světových válek a holocaustu postavila racionální rámec mezinárodního práva, Organizace spojených národů a univerzálnosti lidských práv.
Ne nadarmo sovětský akademik a obhájce lidských práv Andrej Sacharov ještě v osmdesátých letech prohlašoval, že myšlenka univerzálnosti lidských práv je vůbec nejdůležitějším intelektuálním výtvorem dvacátého století.
Ale to byl konec.
Konfrontace studené války do velké míry zpomalila, ne-li zastavila, vývoj západní demokracie směrem k větší účasti zodpovědných občanů na správě věcí veřejných. Střídání politických stran u moci ve férových volbách se zdálo být postačující zárukou klidu i rozvoje každé demokratické země.
Všechno ale znovu proměnil nástup další nové komunikační technologie. Televize nadřadila vizualitu a emocionální zkratku nad rozumovou analýzu a obsah. Byla posledním důkazem, že „médium diktuje obsah“ (Marshall Mc Luhan).
Zcela proměnila jazyk i hodnoty politiky. Ve spojení s opět podvědomou nárokovostí lidí spotřební společnosti, onoho nového lidského druhu Homo consumens, televize způsobila během velmi krátké doby revoluci.
Od šedesátých let dvacátého století racionální politika vedla už jen ústupový boj. Studená válka proti komunistické „říši zla“ ještě pár let brzdila devastaci politické kultury demokracie. Nejprve zmizel sjednocující nepřítel komunismu a jen o pár let později nastoupil internet a sociálních sítě.
Taková demokracie je mrtvá
Současný odklon hospodářství od výroby ke službám rychle změnil sociální strukturu i sebevnímání společnosti. Stejně dramaticky jako v důsledku revoluce průmyslové i tentokrát nové komunikační technologie a z nich odvozená média proměnila jazyk společnosti i politiky a přizpůsobila si politickou třídu, média a reprezentaci.
Objevili se noví politici jako Sylvio Berlusconi, Boris Johnson, Nigel Farage nebo Donald Trump, kteří by ještě před padesáti lety neměli ve vrcholné politice místo. Byli by považování za příliš omezené, neslušné a prolhané.
Dnes, kdy z demokracie zůstala jen chiméra „svobodných“ voleb manipulovatelné většinové masy iracionálně rozhodujících voličů, stačí být nevkusný a hrubý macho ovládající sociální sítě krátkými agresívními „štěky“.
Demokracie jako koncept založený americkou Deklarací nezávislosti a francouzskou ústavou a k osvobození občana od útlaku nevolené moci spoléhala čistě na vrozenou mravnost, rozumnost a koncenzus.
Taková demokracie je mrtvá. V dějinách člověka opět jednou vítězí emoce, která nepotřebuje koncenzus, ale jenom moc. Tentokrát ovšem bez jakékoli víry a morálně omezující autority náboženství či mravnosti.
Německý filozof Karl Jaspers bezprostředně po druhé světové válce varoval před křehkostí demokracie. Nikdo jakoby neviděl, že pokud se kdekoliv prosadí diktatura, možnosti nápravy zevnitř společnosti zmizí.
Nacistické Německo mohlo být osvobozeno zásahem zvenčí. Pokud by se ale diktatura prosadila v anglosaském světě, nebude nikdo, kdo by ho osvobodil. „Znovu převládne primitivnost despotismu, tentokrát však se všemi technologickými prostředky“.
Technologický rozvoj sám o sobě omezil řečové schopnosti lidí a destruuje schopnost dialogu mezi nimi. Logickým a automatickým důsledkem je polarizace postojů, ztráta důvěry v politický systém a narůstání podpory razantních žvanilů, vydávajících se za „vůdce“ a „ochránce“.
Nová ekonomika služeb navíc podporuje oligarchická spojování soukromých miliardových prostředků s politickými „vůdci“ nové doby. Tyto nové vazby nelze zvrátit prostředky racionální demokracie.
Kdo osvobodí trpaslíky?
Nová oligarchie to nikdy neměla snazší. Až pětina dnešních teenagerů uvádí, že nemá potřebu číst. Všechny pro sebe „potřebné“ informace o světě získávají jen z kratičkých videí na TikToku či Instagramu.
Neurologické studie z řady zemí prokazují, že nadměrné používání chytrých mobilních telefonů způsobuje prokazatelné a zřejmě nevratné anatomické změny mozku. Mladí Evropané přestávají demokracii věřit.
Homo consumens už nepotřebuje být občanem. Chce jen být baven. Jenomže demokracie bez občanů nefunguje.
Demokracie, konstituovaná kolem právního státu, dělby moci, nezávislé justice a racionálních programů politických stran je ztracena, protože populistické většině dnes už stačí jen užvaněný vůdce a instantní negativní mobilizace proti „nebezpečí“ či „nepříteli“. Pokud je tedy vůbec možná náprava, nemůže přijít ze samotné „politiky“ a od „politiků“.
Asi jedinou záchranou staré dobré demokracie pravidel a morálky je tolikrát proklínaná občanské společnost a sebeobrana. Politická hnutí, vycházející zezdola zevnitř společenství, starající se na začátku na úrovni ulice o nejprostší potřeby lidí.
Je přitom nutné vědět, že náprava může trvat desítky let. Kdekoliv to je možné prosazovat po vzoru velšského regionálního parlamentu zákonnou úpravu vylučující z „politiky“ soudem usvědčené lháře. A v každé chvíli nastavovat zrcadlo strachu a hlouposti mocných.
Jednou si někdo vzpomene, jak osvobozující a úspěšná byla v osmdesátých letech v komunistickém Polsku kampaň mladých z hnutí Pomerančová alternativa za osvobození trpaslíků. Režim i tajná policie věděli, že si z nich mladí utahují, ale strach z toho, že budou vypadat jako hlupáci, byl horší. Smích je totiž velmi často mocnější, než demonstrace.
HlídacíPes.org
Život cestovatele|
SportWin » bavme se sportem|
VímeVíc.cz|
In-lifestyle.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
i60.cz|