Vliv na pokřivenost české politické scény má i skutečnost, že zde citelně chybí levice. Za tu, jak ještě vysvětlím, nepovažuji sociální demokracii Jany Maláčové a Lubomíra Zaorálka, ale ani sociální demokracii z let minulých, kdy v ní hlavní slovo měli lidé jako Zeman, Špidla, Gross anebo Paroubek.
Politika původní sociální demokracie ještě z dob rakouské monarchie a prvních let první republiky dokládá, že její těžiště nebylo v otázce sociální, ale ve snaze člověka emancipovat natolik, aby se stal bytostí svobodnou a za sebe zodpovědnou.
Rozřešení sociální otázky, nepochybně důležité, pro ni nebylo cílem, ale cestou ke svobodnému člověku. Rozdávat sociální dárky dovede kdejaký politický omezenec, včetně populistů, komunistů a fašistů.
Text je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. Autorem je publicista Ivan Štern.
Sociální demokracie od samotných svých počátků sázela na parlamentní demokracii. Byla přesvědčena, že demokracie je jediné uspořádání společnosti, které dokáže být sociálně spravedlivé. Díky demokracii trvale udržitelná sociální spravedlnost tak i v lidech z nejnižších sociálních vrstev, vůbec nejvíce ohrožovaných existenční i existenciální nouzí, dokáže udržet přesvědčení o blahodárnosti demokracie a svobody.
Trvalá závislost na státu
Nebyla to po listopadovém převratu česká sociální demokracie, která by byla líčila nově koncipovaný sociální stát jako trampolínu, díky níž existenčně postižený jedinec nejprve klesne pomalu až k samotnému dnu, aby byl vzápětí vymrštěn vzhůru a dostal tak novou šanci svobodného rozvoje, ale pravicový ministr práce v Klausově vládě, Jindřich Vodička. Představil veřejnosti pojetí sociálního státu, které odmítalo proměnit jej ve stát zaopatřovací. Šlo přitom o starý sociálně demokratický koncept.
Dodnes v Česku obecně rozšířená politická nevzdělanost má za to, že kdokoli, kdo hlásá nezbytnost sociálních dávek, patří k levici.
Katastrofální nedostatek politického vzdělání v řadách obnovující se sociální demokracie (šlo veskrze o absolventy večerní univerzity marx-leninismu, nyní polepšené normalizační komunisty) vedl k tomu, že toto po výtce sociálně demokratické pojetí sociálního státu sociální demokraté přisoudili politické pravici.
Sami se vrhli na jeho poněkud jednodušší tvorbu, na stát zaopatřovací. Nevadilo jim ani, že v lidech potřebných vytvářel trvalou závislost na státem poskytované sociální péči. Dodnes v Česku obecně rozšířená politická nevzdělanost má za to, že kdokoli, kdo hlásá nezbytnost sociálních dávek, patří k levici.
Byla to právě sociální demokracie, která už koncem 19. století měla zkušenosti s lidmi z nižších sociálních tříd. Nedělala si o nich iluze, že by za střípek sociální pomoci v situaci krajně nouzové nebyly s to zapřít i vlastního bratra. Zavrhnout to, co nabízí demokracie, by pro ně za takových okolností byla a dodnes je hračka.
Pokud mají naopak dospět k trvale svobodné a za sebe zodpovědné existenci, je nutné pro ně trvale vytvářet nezbytné sociální podloží, které jim zaručí potřebnou míru sociálního bezpečí. Předseda německé sociální demokracie, Franz Müntefering v nultých letech našeho století ten stav nazýval „schopností ke svobodě“.
Typickým příkladem, kterak dosáhnout žádoucí schopnosti ke svobodě, je pracovně-právní systém, zavedený dánskými sociálními demokraty. Výrazně zpružnil a sociálně narovnal poměry na trhu práce. Známe jej pod názvem „flexicurity“. Systém umožňuje dávat výpovědi bez udání důvodu a s okamžitou platností. Brání tak zapouzdření a neblahému zatuhnutí pracovních vztahů v podniku, vedoucích nakonec k poklesu výkonnosti a produktivity práce.
Každý, kdo dostane takovou výpověď, se okamžitě stává klientem státní pracovní agentury. Jemu přidělený agenturní pracovník spolu s ním vypracuje individuální plán zpětného návratu. Plán počítá s obdobím maximálně dvou let. Během nich klient agentury dostává od státu nezkrácenou původní mzdu. Dva roky proto, že jde o nejkrajnější dobu, kdy propuštěný zaměstnanec třeba z důvodu nepotřebnosti jeho kvalifikace, má na zvládnutí nové, na trhu žádané profese. Další měsíce jsou pak jen marněním času.
Přidělený pracovník agentury je nadto hmotně zainteresován na tom, aby svého klienta zpátky na trh efektivně dostal co nejdříve. Čím dříve, tím vyšší je jeho odměna. Často se daří vrátit propuštěného zaměstnance ještě v průběhu prvního měsíce. Jde o sociální systém, který se nese v duchu: pomůžeme ti, aby sis nakonec na nohy pomohl sám (Vodičkova trampolína).
Poctivý sociální demokrat
Česká ideologicky omezená pravice si ze systému vybrala pouze výpověď bez udání důvodu. Ten zbytek jí zaváněl socialismem. Nedošlo jí, že bez toho zbytku napomůže na trhu práce vytvářet pouze armádu nezaměstnatelných nezaměstnaných. Nakonec vděčných za každé vlídné a všeslibující slovo pronesené populisty, komunisty anebo fašisty.
Na tom, že si nakonec vykoledovali Maláčovou se Zaorálkem, mají rozhodně lví podíl vlastní politické odpovědnosti. Jejich odchody ze strany mně nejen nedojímají, naopak mně naplňují pocitem bezmezné trapnosti.
Němečtí sociální demokraté v rámci reformy sociálního státu Agenda 2010 vytvořili nástroj, který má čelit reprodukci sociálního vyloučení u dětí sociální vyloučeností nejvíce ohrožovaných. Jde o školy s celodenní péčí. Na ně nyní má v Německu každé dítě zákonný nárok. V průběhu školního dne až do páté odpolední tu probíhá nejen výuka, ale i příprava na následující školní den, včetně kulturního a sportovního vyžití. Dítě, které je poměry v rodinném prostředí „odrazováno“ od vzdělávání, přijde tak vzdělání na chuť a má šanci se vyvázat z dosavadního „osudového“ předurčení.
V kontrastu k tomu lze uvést jednoho z čelných českých sociálních demokratů, Vladimíra Špidlu. Jako ministr práce v Zemanově vládě se proslavil tím, že by lidi postižené či jinak hendikepované býval nahnal do ústavů, do „lidojemů“. Péče o ně je tam přece soustředěná, tudíž i levnější. Naštěstí mu to neprošlo.
Další sociální demokratka Petra Buzková jako ministryně školství místo aby využila poklesu počtu žáků ve školách a zaváděla třídy maximálně o patnácti dvaceti jedincích a vydupala si pro to na vládě peníze navíc, kvalita výuky by se tak přece výrazně zvedla, začala školy rušit a sjednocovat do megalomanských „žákojemů“. Způsobila, že se kvalita výuky naopak znatelně zhoršila.
Sociální demokraté, jako jsou Petra Buzková, Martin Netolický či Jiří Dienstbier a další, subjektivně o sobě přesvědčení, že jsou oněmi poctivými sociálními demokraty, a že proto činí správně, když Janě Maláčové a Lubomírovi Zaorálkovi ukazují záda v souvislosti s jejich námluvami s komunisty a podobnou politickou verbeží, doslova překypují úžasem nad vlastní ušlechtilostí.
Místo toho by si měli sypat popel na hlavu, kam tu původně ctihodnou demokratickou a svobodomyslnou stranu přivedli tím, že se včas nevzepřeli hrobařům typu Zemana, Grosse a Paroubka a že jen kdesi v koutě možná pohoršeně brblali, majíce za to, že to je nejspíš ten pravý projev sociálně demokratické ušlechtilosti.
Na tom, že si nakonec vykoledovali Maláčovou se Zaorálkem, mají rozhodně lví podíl vlastní politické odpovědnosti. Jejich odchody ze strany mě nejen nedojímají, naopak mně naplňují pocitem bezmezné trapnosti.
HlídacíPes.org
i60.cz|
Žena-in.cz|
NESPECHEJ.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
VímeVíc.cz|
SportWin » bavme se sportem|