Být dobrým rodičem není snadné definovat. Ve skutečnosti je naše představa „dobrého otce“ podmíněna nejen druhem, k němuž patříme, ale i v rámci homo sapiens kulturní okolnosti způsobily, že ideální otec v 21. století nemá vůbec nic společného se stejnými ohledy na člověka z císařské Persie.
Tato sociokulturní rozmanitost se exponenciálně násobí ve srovnání s biologickou rozmanitostí živočišného světa. Máme všechny myslitelné (a také nepředstavitelné) možnosti volby v chování, které projevují otcové (rodiče mužského pohlaví) vůči svým dětem.
Z přísně biologického hlediska by však bylo možné najít dokonalou definici dobrého otce, pokud bychom se uchýlili k evolučním argumentům. Z tohoto pohledu by to byl ten, kdo zajišťuje přežití svých potomků alespoň do doby, než dosáhnou pohlavní dospělosti.
Každé rodičovské chování, které zvyšuje reprodukční možnosti potomků, by tedy bylo považováno za adaptivní znak, zvyšovalo by biologickou efektivitu druhu, a tudíž by bylo zvýhodněno přírodním výběrem. Rodičovská péče je tedy výhodná. Kupodivu je však také mimořádně vzácná. proč?
První důvod souvisí s naším zvykem rozlišovat, zda je novorozené dítě podobnější mamince, nebo tatínkovi. Začněme tím, že u většiny druhů (které mají larvální stádia) by tato diskuse byla bezpředmětná, protože „malý tvor“ se ani vzdáleně nepodobá žádnému z rodičů.
Zdroj: Youtube.com
Jeho vzhled je radikálně a nápadně odlišný. A to natolik, že v dobách, kdy byly biologické znalosti omezenější, byla různá životní stadia mnoha druhů často považována nejen za různé druhy, ale za radikálně odlišné skupiny (fyly).
Ve skutečnosti jsou tyto rozdíly mezi rodiči a potomky nejen anatomické a fyziologické, ale také ekologické. To znamená, že potomci ve svých raných stadiích života nesdílejí životní prostředí se svými rodiči a žijí v odlišných „vesmírech“. Vezměme si známý příklad: komáry. Jejich larvy jsou „malí červi“, kteří žijí, jedí, dýchají a vyvíjejí se ve vodě, zatímco jejich rodiče žijí v „jiné galaxii“: ve vzdušném prostředí.
Za těchto okolností interakce prakticky neexistuje, soužití neexistuje a rodičovská péče není možná. Naproti tomu bychom se mohli domnívat, že když neexistují larvy, budou se rodiče zajímat o osud svých potomků na základě předpokladu, že se staráme o to, „co vypadá jako my“. Nuže, zavrhněme naši roztomilou a přítulnou hypotézu: u většiny druhů rodiče své potomky zanedbávají, jakmile se vylíhnou vajíčka.
Zdá se, že se na tom podílí několik faktorů, a abychom je pochopili, musíme nejprve vzít v úvahu zřejmý fakt: abyste se mohli starat o potomky, musíte být naživu.
Z tohoto pohledu ne všichni, jejichž reprodukční úsilí znamená smrt, „mohou“ být dobrými rodiči.
I kdyby chtěli, lososi by se o své potomky nemohli starat, protože poté, co se vydají proti proudu řeky, kde se narodili, při tření umírají. Dalším prvkem, který by bylo třeba zvážit, je počet potomků vzniklých v reprodukčním procesu.
Je samozřejmě obtížné připravit snídani pro 20 000 právě narozených potomků najednou (když se navíc pletou s 20 000 potomky každého ze sousedů, jak by se mohlo stát u mnoha mořských druhů s vnějším oplodněním).
Tímto způsobem vylučujeme možnost rodičovské péče u všech druhů, které sázejí spíše na kvantitu, aby zajistily přežití některého ze svých potomků, než na kvalitu péče věnované malému počtu potomků.
Třetím podstatným faktorem péče o potomstvo je možnost mít bezpečné místo, kde mohou mláďata přežít, zatímco rodiče shánějí potravu. Existenci takového „hnízda-domova“ sdílejí savci a ptáci se sociálním hmyzem, jako jsou včely a mravenci.
Je také ovlivněna drsností fyzického prostředí, v němž se potomci vyvíjejí, takže rodičovská péče je pro jejich přežití nezbytná.
Samice telifonních pavoukovců Mastigoproctus giganteus tak nosí své mladé prenymfy v břišní inkubátorové komůrce, která jim poskytuje vlhkost potřebnou k přežití v extrémně suchém prostředí.
Ještě zajímavější je vliv, který má v případě některých dravých druhů jejich vlastní příroda. Velmi nápadný je příklad mnoha velkých žraloků, kteří mají tzv. jesle. Tyto oblasti jsou v podstatě podvodní „školky“, kde dravé „žraločí matky“ krouží kolem svých mláďat a vyhýbají se útokům samců vlastního druhu.
Co však možná nejvíce podmiňuje existenci rodičovské péče, je míra altricity mláďat, tedy jejich míra bezmocnosti v důsledku neschopnosti se samostatně živit a uživit.
To se týká všech druhů savců (kteří jsou v první fázi života závislí na kojení), ale také většiny ptáků, kteří potřebují péči po narození, než se mohou samostatně vyvíjet.
Dáme-li všechny požadavky dohromady, péče se vyvinula především u druhů, které při rozmnožování neumírají, mají přímý vývoj (žádné larvy), mají málo potomků na jednu rozmnožovací akci, nepovažují vlastní potomky za možnou potravu a hlavně, jejichž potomci potřebují rodiče pro své vlastní přežití.
Do této velmi malé skupiny druhů by patřil především společenský hmyz, moderní ptáci a eutremní savci.
Obratlovci nabízejí širokou škálu rodičovských možností a zdá se, že v evolučních liniích každé skupiny existuje určitá převaha jednotlivých typů rodičovství.
U několika málo kostnatých ryb, které se starají o mláďata, to často dělají samci. Ve známém příkladu mořských koníků je to „táta“ mořský koník, který nosí potomky, dokud mláďata nemohou volně plavat. Zde samice jednoduše klade oplodněná vajíčka do břišního vaku svého partnera, který je tím, kdo vypadá „těhotně“.
Samci cichlid zase vylučují kůží jakýsi mléčný hlen, z něhož jsou mláďata krmena, i když se o tuto úlohu dělí s matkami. Nejznámějším případem zapojení otců do péče o potomstvo jsou však ptáci, kde je péče masově biparentální.
Toto chování je důsledkem homeotermního vývoje jejich embryí, tj. vejce musí být vylíhnuta, aby se udržela v teple. Pokud se ochladí, embryonální vývoj se přeruší. Při této pohlcující a nepřetržité činnosti umožnil přírodní výběr štafetu a upřednostnil sociální monogamii. U 95 % ptáků se během hnízdního období udržují páry a vejce líhnou oba rodiče.
U savců je „rodičovská“ péče jednoznačně a masově „mateřská“. Savci mají to štěstí, že naše embrya nejsou lovena, rozšlapávána, vyplavována nebo za jiných okolností, které postihují vejcorodé druhy.
Místo toho umisťujeme vývoj našich embryí a plodů do teplého, bezpečného a přítulného mateřského lůna. Toto pouto mezi matkou a dítětem pokračuje i během laktace (kterou rovněž provádějí samice).
Zdroj: Youtube.com
To vše dohromady vede k obrovskému zvýšení míry přežití potomků. V případě primátů (a zejména člověka) je navíc potenciál druhu znásoben možností trávit spoustu času „učením“, rozvíjením dvojího dědictví (genetického a kulturního), které nemá v živém světě obdoby.
Tato skutečnost si zaslouží zajímavé zamyšlení: na velkou výhodu, kterou savcům přinesla viviparita, doplácejí téměř výhradně samice (v našem případě ženy). „Dobrý lidský otec“, protože to nemůže dělat biologicky, má fascinující možnost dělat to kulturně a kompenzovat tuto nespravedlivou rovnováhu láskou, časem a učením svých dětí. Naštěstí tuto neocenitelnou výsadu objevuje stále více lidí.
Techzpravy.cz
SportWin|
GrapesMag|
NESPECHEJ.cz|
In-lifestyle.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Život cestovatele|