Rekordní snímek nejmenší sluneční smyčky v dějinách astronomie otevírá zcela novou kapitolu v porozumění tomu, jak Slunce skutečně funguje.
Stanislav Lem popsal v knize Solaris planetu s živými oceány, jejíž povrch nabýval nejrůznějších složitých tvarů. Atmosférou se promítaly efemérní architektury, které stavěly oblouky, sloupy a v těch nejlyričtějších případech i obří děti. Vzdáleností (a tímto posledním příkladem) se tato planeta podobá naší hvězdě, a tedy jakékoliv hvězdě. Tyto obrovské koule plynu a plazmy o teplotě tisíců stupňů Celsia nejsou dokonalé koule. Jejich žhavý povrch vytváří oblouky a otáčí se a čas od času pohání sám sebe vesmírem dovnitř. Sluneční erupce, vzplanutí a bouře tvoří podivuhodnou „slupku“ Slunce, kterou nyní můžeme pozorovat s větším rozlišením než kdykoli předtím.
Bouře na povrchu Slunce
Abychom Slunci porozuměli, je nezbytné odhalit podstatu těchto bouřlivých událostí na jeho povrchu: proč k nim dochází, jak spolu souvisejí, v jakém měřítku se odehrávají a na jakých škálách se vyskytují? A právě k této poslední otázce má co říci jeden z nejnovějších výzkumů publikovaný v časopise The Astrophysical Journal Letters. V článku vědci uvádějí rekord. Podobně jako paparazziům se odborníkům podařilo „vyfotografovat“ rekordní sluneční erupci. Vzplanutí bylo zachyceno 8. srpna 2024 ze slunečního dalekohledu Daniel K. Inouye Solar Telescope na Havaji a podle slov Colea Tamburriho (hlavního autora studie) „jsme měli to štěstí, že jsme ho zachytili za dokonalých pozorovacích podmínek“. Snímky, které se zapíší do historie sluneční fyziky, ukazují 48 km širokou smyčku erupce. A teď přichází to nejlepší.
Ať už si z našeho lidského měřítka myslíme cokoli, 48 kilometrů je velmi málo. Slunce má na šířku 1 392 700 kilometrů; vedle něj je naše planeta o průměru 12 742 kilometrů pouhým šepotem. K naší hvězdě by se vešlo 1,3 milionu planet podobných té naší, a abychom si udělali představu, snímek pořízený Inouyeovým dalekohledem i přes své nebývalé rozlišení pokrývá pole odpovídající čtyřem planetám Země. Pro srovnání, 48 kilometrů je maličkost, a to je rekordní velikost nikoli nahoře, ale dole. Nejedná se o největší smyčku, jaká kdy byla zachycena, ale o nejmenší. A jakkoli to může znít epicky, může to být brána k pochopení toho, co se na slunečním povrchu skutečně děje.
Zlom v pozorování
Tento milník bychom mohli přirovnat k vynálezu dalekohledu, který nám poprvé umožňuje vidět stromy na vzdáleném ostrově. Až dosud jsme viděli jenom masu zeleně, ale nyní jsme pořídili snímek s dostatečnými detaily, abychom mohli rozlišit jednotlivé druhy a možná i zjistit, jak se navzájem ovlivňují.
Cole Tamburri říká: „Před Inouyeovým dalekohledem jsme si mohli jen představovat, jak toto měřítko vypadá. Nyní ji můžeme vidět přímo. Jedná se o nejmenší koronální smyčky, které kdy byly na Slunci zobrazeny. Pokud ano, pak nerozlišujeme jen soubory smyček, ale poprvé i jednotlivé smyčky. Je to jako přejít od vidění lesa k vidění všech stromů.“ Dodává, že ve skutečnosti „konečně vidíme Slunce v měřítku, ve kterém skutečně funguje“.
Zdroj: Youtube.com
Ale je toho víc: Je to poprvé, co Inouyeův sluneční dalekohled pozoroval erupci třídy X. Toto tvrzení upřesňuje sám Cole: „Tyto erupce patří k nejenergetičtějším událostem, které naše hvězda produkuje.“ Konkrétně se jedná o erupci X1.3. To vše z ní dělá výjimečnou erupci (alespoň v našich záznamech), a aby toho nebylo málo, byla zachycena za ideálních atmosférických podmínek, díky čemuž se můžeme těšit z úžasné úrovně detailů, které už teď dávají odborníkům hodně co říct.
Sluneční erupce, například erupce třídy X, jsou gigantické exploze na Slunci, které mohou uvolnit tolik energie jako miliarda vodíkových bomb. Tyto erupce mohou mít na Zemi významné účinky, například způsobit polární záři, narušit rádiovou komunikaci a ovlivnit rozvodné sítě. Jsou také klíčovým oknem k pochopení sluneční aktivity a jejích cyklů, které mají přímý vliv na naše vesmírné počasí.
Techzpravy.cz
Sport - Aktuálně.cz|
GrapesMag|
KINOTIP2.cz|
SportWin|
Top-Fight.cz|