Krystina žila v komunistické NDR, přítel Holger emigroval s rodiči do Západního Německa. Místem jejich milostných schůzek se staly Karlovy Vary. Chtěli spolu zůstat už napořád, a Krystina se proto pokusila nelegálně dostat přes československou hranici na Západ.
Krystina Hauck se narodila v době, kdy už devět let Berlín rozdělovala zeď a západní a východní část Německa byly neprostupně odděleny železnou oponou. Vyrůstala ve východoněmeckém Chemnitzu, ve městě, které v době jejího dětství a dospívání neslo název Karl-Marx-Stadt.
Život v NDR se jí nezdál šedivý, protože jiný neznala. Bydlela s rodiči na panelovém sídlišti, studovala na střední škole, byla členkou svazu mládeže FDJ, o ideologii příliš nepřemýšlela. Přesto jako mnoho jejích vrstevníků vzhlížela k Západu, kde tušila barevnější, více vzrušující život, jak ho znala z pašovaných výtisků časopisu Bravo.
[caption id="attachment_139530" align="aligncenter" width="460"]
Krystina Hauck (stojící dole) během gymnastického vystoupení. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Láska s předzvěstí konce
Na střední škole se zamilovala do spolužáka Holgera Frenzela. Jenže Holgerovi rodiče měli zažádáno o vystěhování na Západ, dva roky žili v provizoriu se sbalenými kufry, protože povolení k vycestování mohlo přijít kdykoli. Nad jejich láskou se tak permanentně vznášela hrozba, že kdykoliv může skončit.
A to se také jednoho dne stalo. Jedné červnové soboty roku 1987 dostali Frenzelovi „žlutou kartičku“, tedy povolení. Všechno šlo ráz na ráz, do úterka byli pryč, zůstal po nich jen zapečetěný byt a Krystině vzpomínka na rychlé rozloučení na nádraží.
[caption id="attachment_139531" align="aligncenter" width="535"]
Krystina Hauck a Holger Frenz krátce před pokusem o emigraci roku 1988. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Mezi ní a Holgerem nyní byla ostře střežená hranice. Do NDR nemohl přijet ani na návštěvu, ona zase nesměla na Západ. Zbyly jim jen dopisy, telegramy a drahé, dlouho dopředu plánované telefonáty, kvůli nimž musela Krystina chodit k sousedům, doma totiž telefon neměli.
Nakonec ale přišli na způsob, jak by se přece jen mohli dál vídat.
Byla ochotna udělat cokoliv
Občané NDR i Západního Německa totiž mohli volně jezdit do sousedního Československa. Místem jejich schůzek se tak staly hotely v Karlových Varech, Ostrově a dalších pohraničních městech.
[caption id="attachment_139532" align="aligncenter" width="530"]
Krystina a Holger se loučí po jednom ze setkání v Karlových Varech. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
V září 1988 Krystina oslavila osmnácté narozeniny. Touha odstěhovat se za Holgerem na Západ ji za ten rok neopustila ani na chvíli a teď jako plnoletá konečně začala cestu k jejímu naplnění.
„Den po narozeninách jsem si podala žádost o vycestování za účelem sjednocení rodiny.“
Před nadcházejícím říjnovým setkáním jí Holger řekl do telefonu zvláštní věc: „Koupil jsem ti nové džíny, ale musíš do nich ještě trochu zhubnout.“ Krystina byla štíhlá, ale pro svého přítele byla ochotna udělat cokoliv. Zahájila třídenní půst a do setkání shodila tři kila.
Teprve při setkání v Karlových Varech pochopila, proč to po ní Holger chtěl a proč to nemohl říct do telefonu.
Nekonečné minuty v úkrytu
„Tentokrát můžeš jet s námi,“ řekl jí Holger, když dorazil do hotelu s kamarádem Peterem Härpferem a vysvětlil Krystině svůj plán, jak ji dostane na Západ. Jeho automobil Opel Manta měl prostor pro nádrž na benzin přestavěný na skrýš, kam se dívka měla před hranicemi schovat a tak ji chtěli převézt do Západního Německa. Přes den si celou akci vyzkoušeli v lese a v noci se vydali na cestu.
[caption id="attachment_139533" align="aligncenter" width="534"]
Holger Frenzel se svým vozem Opel, v němž se pokusil Krystinu převézt přes hranice. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Krystina Hauck vzpomíná na začátek dobrodružné výpravy, kdy se ocitla ve tmě ve stísněném prostoru po nádrži:
„Bylo tam samozřejmě těsno. Pohnout se moc nedalo.“
Věděla, že auto má zastavit celkem třikrát, na české straně hranice byly dvě závory, na německé jen jedna. Auto dvakrát zastavilo, dvakrát se rozjelo, potom zastavilo potřetí. Krystina se domnívala, že už mají vyhráno: „Myslela jsem si: ,Jeďte už přece, prostě už jeďte!‘“ Míjely minuty, které se jí zdály jako hodiny.
Ale pak uslyšela divné klepání. Kdosi se dobýval do útrob vozu.
„Byli jako psi, když cítí krev. Asi dostávali odměnu za hlavu.“
Českoslovenští pohraničníci je totiž neušetřili důkladné prohlídky. Někdo odšrouboval uzávěr nad její hlavou, oslepilo ji světlo baterky a hleděla do hlavně samopalu.
Na hranici (Krystina Hauck, *1970)
Měla jsem velkou výhodu, že jsem byla sportovkyně, dělala akrobatiku a byla v těch dnech ještě štíhlejší. Bylo tam samozřejmě těsno. Pohnout se tam moc nedalo. Byla jsem vmáčknuta dovnitř, na sobě jsem měla legíny, tričko a nějaký pletený svetřík. Jinak nic. Byl to přesně ten prostor, kde bývala nádrž. A kvůli oběhu vzduchu jsem mohla dýchat. Nemohla jsem ani ven. Kdyby došlo k nehodě? Tahle úvaha nás nenapadla. Rozjeli jsme se a pak jsme stáli na hranici. Věděla jsem, že když zastaví, je to hranice. Myslím, že jsem věděla, že jsou tři závory, dvě na české straně a jedna ve Spolkové republice. ‚Budeme muset třikrát zastavit,‘ řekli mi. Jsou ale samozřejmě i jiné důvody, proč mohlo auto zastavit. Dvakrát jsme se rozjeli a napotřetí se auto zastavilo. Myslela jsem si: ‚Jeďte už přece, prostě už jeďte!‘ Ale ono to auto právě potom už dál nejelo. Ležela jsem vzadu a v téhle pozici a situaci mi nezbývalo než vydržet a vyčkávat, co se bude dít dál. Minuty se zdály jako hodiny. Trvalo to věčnost.“
Devatenáct měsíců za nic
První výslech Krystina absolvovala ještě na hranicích, potom ji převezli do věznice v Plzni, kde byla deset dní držena na samotce. „Nic už mi nepatřilo. Skoro žádné jídlo, nic k pití, žádný kontakt. Nebyla tam postel, často jsem únavou spadla na zem. Sledovali mě, i když jsem šla na záchod.“
„Bylo to deset dní, během nichž jsem dospěla. Předtím jsem byla ještě teenager, holčička.“
Její anabáze pokračovala v Praze na Pankráci, kam ji přepravovali v autobuse plném spoutaných mužů. A odtud ji s dalšími východoněmeckými vězni přepravili do NDR. Ocitla se ve vazební věznici Kassberg v Karl-Marx-Stadtu a její advokát jí škodolibě sliboval dvouletý trest. K soudu šla v lednu 1989, spoutaná na rukou i na nohou jako těžký zločinec. Dostala devatenáct měsíců, které si měla odpykat ve vězení v Dessau.
[caption id="attachment_139534" align="aligncenter" width="518"]
Krystina Hauck u auta, v němž se pokusili o útěk. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
„Necítila jsem se jako vězeňkyně. Já jsem přece nic neprovedla. V mých očích jsem se ničeho trestného nedopustila,“ uvažuje Krystina Hauck v rozhovoru s Janem Blažkem pro Paměť národa.
„Jestli jsem byla politická? To je složitá otázka. Ne, vlastně ne. Dopustila jsem se trestného činu ve státě, který zneužíval lidi. Ale neměla jsem žádné politické pohnutky. Byla jsem zamilovaná, nic víc. Ale taky zase nic míň.“
Téměř po celou dobu svého věznění se Krystina domnívala, že jejího přítele Holgera a jeho kamaráda Petera postihl možná ještě horší trest. Teprve v srpnu 1989 se od rodičů dozvěděla, že oba byli po pár dnech propuštěni a Holger si na Západě našel novou přítelkyni. To za jejím dobrodružstvím udělalo hořkou tečku.
[caption id="attachment_139535" align="aligncenter" width="561"]
Krystina Hauck (uprostřed) o Vánocích 1989 u příbuzných na Západě. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Svět se zalykal euforií, ona prožívala trauma
V říjnu 1989, přesně rok po jejím neúspěšném pokusu o emigraci, pražské ulice zaplnily opuštěné trabanty východních Němců, kteří emigrovali na Západ přes zeď západoněmecké ambasády. O tom ale Krystina neměla tušení.
Začátkem listopadu se dozvěděla, že půjde domů dřív: byla propuštěna na amnestii, kterou udělil po svém nástupu k moci Egon Krenz, nový generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa.
Domů ji propustili 9. listopadu, v den, kdy celé Německo zachvátila euforie: člen politbyra Günter Schabowski při tiskové konferenci v televizi omylem uvedl, že všechny hraniční přechody budou otevřeny „ihned“ a východní Němci mohou na Západ cestovat bez omezení. Hraniční přechody okamžitě zavalil příval cestujících lidí a svět má tento okamžik v paměti jako pád Berlínské zdi.
Krystina to ovšem stěží dokázala registrovat. Po návratu domů trpěla posttraumatickým stresem, dlouho ji pronásledovala úzkost ze stísněných prostor i rychlých aut.
Přesto brzy nato uskutečnila svůj sen a vydala se na Západ. Usadila se v Heilbronnu, kde žil i Holger, a dokonce načas obnovili svůj vztah. Dnes ale v žije v manželství s jiným mužem, který se jí stal oporou, a mohla se tak vypořádat s traumaty.
V Česku se po mnoha letech nakonec dočkala soudní rehabilitace i symbolického finančního odškodnění. „Pro mě je důležité, že český soud potvrdil, že jsem nic špatného neudělala,“ konstatuje.
Autoři textu Barbora Šťastná a Jan Blažek působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
HlídacíPes.org
In-lifestyle.cz|
VímeVíc.cz|
i60.cz|
Žena-in.cz|
NESPECHEJ.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|