Za trochu lásky šel bych světa kraj

Sdílet

Zdroj: i60.cz

Verše mého milovaného básníka Jaroslava Vrchlického jsem si dovolila vypůjčit do své dnešní úvahy. Láska má mnoho podob – mateřská, rodičovská, dětsky důvěřivá, láska k práci, straně a vládě… (ale fuj, to už tu bylo a již nikdy více). Chtěla bych dnes popřemýšlet o té partnerské.

Opuštěnost nebo samota? Ilustrační foto: Daniela Lender Chaloupková

Za trochu lásky šel bych světa kraj

20. 7. 2025

Verše mého milovaného básníka Jaroslava Vrchlického jsem si dovolila vypůjčit do své dnešní úvahy. Láska má mnoho podob – mateřská, rodičovská, dětsky důvěřivá, láska k práci, straně a vládě… (ale fuj, to už tu bylo a již nikdy více). Chtěla bych dnes popřemýšlet o té partnerské.

Láska nás provází od dětství. Kdo z nás se poprvé nezamiloval už ve školce či na základce (já poprvé ve třetí třídě do páťáka)? Ať už do spolužačky, spolužáka, spolustavebníka hradů z písku nebo dokonce paní (tehdy soudružky) učitelky? Dříve nebo později jsme se však odmilovali nebo do toho zasáhly jiné „tragédie“ (museli jsme se přestěhovat, náš idol nás praštil lopatkou do hlavy nebo dokonce – ta hrůůůza – naše zbožňování neopětoval).

Patnáct let… blížíme se k dospělosti. Změnili jsme školy, chodíme na zábavy, do tanečních, poznáváme nové lidi. Pomalu se sbližujeme, začínáme se vodit za ruce, sem tam padne i první políbení… vzájemné poznávání se krok za krokem vyvíjí… Je tohle ta PRAVÁ láska? Jsme zamilovaní, smějeme se i pláčeme (zdánlivě) bez příčiny, máme rozpálená těla i hlavy. Nedokážeme si život bez našeho milovaného protějšku představit.

A léta běží, vážení... (Kdo z vás to poslouchal?) Někteří z nás se rozešli a zamilovali se jinde, jiní/é se oženili, povdávaly, začaly rodit děti... Více než romantické verše, procházky při měsíčku či promilované noci (i dny !!) nás začíná více zajímat „maso na neděli nebo polička do kuchyně“ (Vrať se do hrobu!). Svět lásky a milování se nám zredukoval na psaní úkolů s dětmi, žehlení po večeři nebo věčné dohady o rodinném rozpočtu. Tak tohle je ta PRAVÁ láska?

Čas letí jako bláznivý... (Karel Gott). Přiblížil se seniorský věk. Většina z nás ukončila své pracovní závazky, děti nám postupně vylétly z hnízda. Některé manželky či manželé už nejsou s námi - odešly/i za mladšími, svalnatějšími, bohatšími, štíhlejšími, reprezentativnějšími. Jiní zemřeli. Ti šťastnější z nás své protějšky stále mají a užívají si s nimi svůj „podzim života“. Anebo také ne… Jsou spolu? Nebo spíš už jen dožívají či přežívají vedle sebe? Během dne spolu promluví sotva pár slov, nic je nebaví, nic je netěší… mají oddělené ložnice, a pokud už spočívají vedle sebe, žádná tělesná touha je neláká. Tak takhle skončila ta PRAVÁ láska?

Co to vlastně je, ta PRAVÁ LÁSKA? Mysleli jsme si, že to víme - v 15, 20, 40, 60… a co dnes? Jsme zkušenější, moudřejší… (možná). Pro mne je to třeba porozumění, respekt, tolerance, souznění, sex, milování, ochota poslouchat i vyprávět, umění spolu mlčet, společný smysl pro humor, možnost opřít si ztrápenou hlavu o soucitné rameno, samozřejmost postarat se o druhého, když přijdou nemoci a problémy…

Potkáme tu PRAVOU lásku jen v mládí? Nebo i v pozdějším věku? A co třeba teď? Když je nám více než šedesát, sedmdesát a více let? Dokázali jsme si my v našich dvaceti letech představit sex našich rodičů nebo dokonce prarodičů? Tehdy nemyslitelné! A nyní? Ale ano, i my chceme být milováni… se vším, co k tomu patří.

Jsou i tací, kteří se s faktem, že PRAVOU lásku už nikdy nepotkají, dávno vyrovnali, žijí sami a z různých důvodů žádného partnera ve svém životě nechtějí nebo nepotřebují. Důvodů je mnoho - zklamání, nedůvěra, zdravotní stav, spokojenost se stávající situací. Jsme lidé různí a máme různé životní potřeby a cíle. Je to v pořádku, a tak to má být.

Já tu svou PRAVOU životní lásku potkala ve čtyřiceti (několik let po těžkém rozvodu) a bylo nám dopřáno pouhých třináct roků. Hodně dlouho jsem se s tím nedokázala vyrovnat, a po celou tu dobu jsem s bolavou duší a srdcem pozorovala dvojice vyšších věkových kategorií, vodící se za ruce. Jenže vzpomínkami se žít nedá a kontakt s živým člověkem nic nenahradí. Přesto není den, abych si na manžela nevzpomněla.

Jak jste jistě zaznamenali, vypůjčila jsem si do textu i další citace z různých písní či pořadů. Jsem toho názoru, že je zbytečné vymýšlet něco, co už dávno, výstižně a přesně vymyslel někdo jiný (škoda, že se tím neřídí naši politici :-( ).

Na závěr (protože lépe bych to nedokázala vyjádřit) dám tedy slovo svému dalšímu oblíbenému autorovi, zpěvákovi Pavlu Dobešovi a několika veršům z jeho nádherné písně Něco o lásce:

„Až vám ta potvora zastoupí cestu,
sedněte na zadek a seďte jak z trestu,
jen ať si táhne, jak to dělají vandráci.
Láska se totiž, i když je prevít,
nikomu dvakrát nemůže zjevit.
Láska se totiž, i když je prevít, nevrací.

Převrhněte stůl, opusťte dům,
fíkusy rozdejte sousedům,
nechte vanu vanou, ať si přeteče.
Na světě není větší víra,
pro žádnou z nich se tolik neumírá,
ani v žádné jiné zemi na světě.“